wz

 

                                                                 2.8.-7.8.2015                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Pavouckýho fotky 1

Pavouckýho fotky 2

Účastníci: Pavouckej, Venca a Toulavej Medvěd

 

Trasa vandru: Hradec Králové - Lipová, Lázně (busmo) - Lesní bar - Lipová Lázně - Javorník (vlakmo už s Medvědem) - Borůvková hora - Travná - Račí údolí - Hraničky - Nýznerovské vodopády - Mates - Smrk - Lesní Bar (celkem pěšky 48km)

Na moji výzvu ohledně účasti na velkém vandru do Rychlebských hor reagovala spousta lidí, ale kladně jen Venca a s podmínkou pozdního, pondělního, příjezdu i Medvěd. Nakonec jsme tedy já s Vencou využili nabídky Gepardů a první tři dny jsme strávili s nimi na Supích skalách, což je méně známá součást Teplického skalního města a po tomto pěkném začátku (popsán jako předchozí vandr) jsme se přesunuli z Hradce autobusem blíž k hlavnímu cíli - Rychlebským horám.

Na noc z neděle na pondělí hlásili meteorologové možnost bouřek a přeháněk. Rozhodli jsme se s Vencou proto pro jistotu noclehu pod střechou a zamířili z Lipové od nádraží, kde nás autobus vyklopil, směrem na Horní Lipovou, nad níž se v lese nalézá známé turistické útočiště zvané Lesní bar. Po tříhodinové kodrcavé cestě autobusem nás zcela neomylně po 2 km vcucla putika na odbočce zvaná Na Růžku. Milé prostředí, slušné pivo a promptně dodaná večeře nás malinko pozdržely. V lokále se na chvilku objevil nějaký cyklista, který mi byl čímsi povědomý. Povídám Vencovi: „Toho chlapíka já znám – ten se mnou jezdí autobusem do práce!“. Dál už jsem to ale neřešil – řešili jsme s panem hostinským náš nocleh. Dal nám totiž telefonní číslo na maníka, co má Lesní bar na triku, abychom mu raději nocleh oznámili. Tak jsme vyrazili dlouhou vesnicí a zkoušeli volat, což se nám nezdařilo – nebral to. Na konci Horní Lipové nás dojeli dva cyklisté, že také jedou spát do Lesního baru, přičemž jeden z nich byl onen povědomý spolucestující. Prohodili jsme pár slov a já zjistil, že jsem se opravdu nezbláznil. Byl to opravdu on – Jirka z Debře u Ml.Boleslavi. Svět je malej. Společně jsme dojeli-došli do Lesního baru, kde už byla polozabydlená nějaká tříčlenná rodinka. Připojili jsme se, dali jsme zde zanechané lahváče, poseděli společně u ohýnku a příjemně pokecali. Spadlo i pár kapek, ale déšť z toho opět nebyl.

PONDĚLÍ 3.8.2015

Ráno nás vyhnalo z pelechů sluníčko, které začalo svítit pod střechu zhruba v půl osmé. Vencu ale prý vzbudilo už v půl páté policejní auto, které dorazilo odspodu na kontrolu. Dost často tam prý někdo krade – bohužel je dostupný alkohol a kasička s penězi příliš velkým lákadlem pro nenechavce. Po snídani jsme se rozloučili s cyklisty i rodinkou, zaplatili útratu do kasy a vyšlápli stejnou cestou jako o den dřív, ale dolů. Nakonec jsme se ještě zastavili na pár pivek Na Růžku a v pohodě došli na nádraží, kde jsme po poledni konečně zalomili palce s Toulavým Medvědem, který za námi dorazil po 7 hodinách výlukové cesty. Společně jsme nastoupili do Hurvajze, který nás dovezl až na konečnou, do obce Javorník. Od nádraží jsme šlapali pod žhavými paprsky slunce po silnici ke vzdálenému centru. Tam jsme zapadli do Íčka, kde nám paní poradila, odkud jede autobus do Travné a kamarádi, sběratelé, si tam koupili turistické známky navštívených míst. Jak jsme posléze pod místní dominantou, zámkem, zjistili, autobus jel za hodinku. Takže byl akorát tak čas zapadnout někam do chládku a trochu se osvěžit. Hospodu jsme našli milou, s dobrým pivem (konečně Holba) a celkem svižným hospodským. Do autobusu jsme pak nastupovali v mnohem lepším stavu. Po sedmi kilometrech mírného stoupání údolím nás na konečně řidič vyklopil jen kousek od místní (a široko daleko jediné) nálevny, kterou jsme z čistě průzkumných důvodů nemohli vynechat. Navíc, sluníčko pořád pálilo a do pondělního cíle už to nebylo až tak daleko, jako spíš vysoko. Jak moc, to jsme si ještě ani neuměli představit. Hospoda U Oravců byla liduprázdná, ale otevřená (ačkoli na dveřích bylo pondělí označeno, jako zavírací den). Točili sice Gambrihnus, ale v tom vedru bylo každé pivo dobré. Proběhl i celkem chutný dlabanec a na závěr i štamprlička na cestu. Karpatskou hořkou jsem si dal znovu po asi 20 letech celkem s chutí. Posilněni, jsme podvečerním dusnem došli k nedalekému mírně radioaktivnímu prameni Salleta, tam nabrali vodu do lahví a začalo peklo. Výstup na Borůvkovou horu by stál za to asi v každém počasí, ale v panujícím vedru to byl vyloženě očistec. Pod věž rozhledny na česko-polské hranici jsme dokobrtali hodinku před západem slunce úplně splavení. Občerstvení už bylo zavřené a my měli celý vršek i s otevřenou rozhlednou jen pro sebe. I když už jsme měli dost, neodolali jsme a vystoupali vnitřkem věže po ocelových schodech až nahoru. Slunce bylo jen kousek nad obzorem a ozařovalo tichou krajinu. Široko daleko žádné známky civilizace, žádný hluk. Jen moře lesů, pableskující hladiny polských Otmuchovských jezer, střechy domů v zapadlých vesničkách ukrytých mezi hřbety kopců. Pokochali jsme se, pořídili pár snímků zapadajícího slunce a holubů, co měli nahoře hnízdo a honem sestoupili dolů. Chtěli jsme si ještě zapečbuřtit a u ohniště bylo dřeva poskrovnu. Šli jsme tedy do okolních lesů nějaké dřevo nasbírat. A byl to boj. V okruhu 100 metrů od rozhledny nejen, že bylo dřeva pomálu, ale převládal nepořádek, zahnědlé papírky, použité dámské hygienické pomůcky atd. Předchozí romantika prožitá na věži byla sražena do kanálu. Fuj. Kam lidská noha vstoupí, tam to jde vždycky do kopru. Bohužel. Prošli jsme se tedy trochu dál a každý z nás nadvakrát dotáhl hromadu popadaných a ulámaných větví z polomů. Medvěd vytáhl ocílku a vykřesal ohýnek, který se v teplém podvečeru rychle rozhořel. Zavoněly buřty, klobásy, zavládla unavená pohoda. Seděli jsme až do tmy, která na vrcholu hory vysoké 899 metrů přicházela velmi pomalu. Když už bylo nebe opravdu temné a vyšel měsíc téměř v úplňku, rozbalili jsme si spaní pod turistickým přístřeškem, protože v lese by to byla kličkovaná mezi hov.. a na volném prostranství bychom byli zmáčení rosou. Noc nebyla klidná. Nejdřív jsem si připadal čímsi omámen, než jsem zjistil, že jen kousek od hlavy mám Vencovo uleželé boty a ponožky. Pak zase usnul Medvěd a v dřevěném prostorném přístřešku se rozléhalo jeho „přemejšlení“ jak rachot z bitvy u Verdunu. No nakonec mě únava udolala a Medvědův rachot spolu s praskotem chladnoucí rozhledny mě budili jen občas.

ÚTERÝ 4.8.2015

Ráno mě v šest probudilo světlo. Rychle jsem se oblékl a vyběhl na rozhlednu. Bohužel pozdě. Slunce už bylo nad obzorem a světlo postrádalo onu ranní měkkost, tak dobře vypadající na fotografiích. I tak jsem ale pořídil pár snímků, přivítal Medvěda, který už taky dospal a šlo se snídat. Proběhl malý ohýnek, pobalili jsme, ještě jednou se vylezli rozhlédnout a s příchodem prvních polských turistů, jsme vykročili v plné polní směr jih. Nejprve jsme šli po značce, která kopírovala hranici, ale pak jsme pod vedením Medvěda odbočili a striktně se drželi hraniční čáry, která byla v terénu celkem dobře patrná. Míjeli jsme čerstvě natřené hraniční patníky a občas se nám naskytl na pasekách i pěkný výhled do kraje – na Králický Sněžník a do polské nížiny. Po zhruba 3km jsme došli k silnici a polskému parkovišti. Tady jsme se rozhodli hranici opustit a sestoupit po silnici zpět do Travné, odkud jsme včera vylezli na Borůvkovou horu. Cestou jsme už notně žízniví vzali zavděk otevřeným Sklepem (obchodem) na české straně, kde měla paní prodavačka krásně vychlazené lahvové Svijany. Vychutnali jsme si krásnou vzpomínku na domovinu a nebýt otravných vos, možná bychom se zdrželi i déle. V Travné jsme U Oravců, opět totálně vyprahlí, z hrůzou zjistili, že otevírají aaaažžžž ve dvanáct. Bylo za pět minut půl dvanácté. Shodili jsme bagáž ze zad a svalili se do stínu. Zuli jsme boty a relaxovali. Za deset minut dvanáct se provozní slitoval nad námi a dalšími čekajícími a vpustil nás do chladivého lokálu. Při obědě a pár orošenejch jsme podumali nad mapami a rozhodli se pro nejkratší cestu do ústí Račího údolí, s tím, že tam někde přespíme. Potěšení informací od pingla, že tam snad funguje i nějaké občerstvení, jsme vyrazili vedru vstříct. Nejprve jsme sestupovali mezi domy po silnici, pak odbočili na lesní silničku a nakonec i z té jsme pak sešli na zelenou značku. Ta nás vytáhla do obrovského kopce, kde jsme museli dát ve stínu vzrostlých buků delší pauzu. Po svačince a vydechnutí, jsme pokračovali mírnějším stoupáním okolo vrcholu Štít a pak začala cesta zase klesat. Opět jsme se napojili na asfaltku a z ní po pár stech metrech odbočili na skalní vyhlídku Čertova kazatelna. Kousek nad ní jsme se zastavili u boudy – odpočívadla, ale byl tam takový nepořádek, že jsme raději došli přímo na vyhlídku a až tam shodili ze zad batohy. Udělali jsme pár fotek a příchozích turistů se nesměle dotázali, zda dole v údolí funguje nějaká občerstvovna. Byli jsme ujištěni, že ano a to nám dodalo další elán. Příšerným klesáním jsme sklouzali dolů a tam zůstali u silnice překvapeně stát. Donedávna ruina bývalé Tančírny zářila novotou. Obdivovali jsme parádní stavbu, ale do kavárny, která byla její součástí (v přízemí) jsme nešli, protože jsme měli informaci o „normálnějším“ občerstvení opodál. Kousek jsme popošli a za potokem se usadili u venkovních stolů rekreačního střediska. Pro pivo se muselo k okýnku, ale to nám vůbec nevadilo. Popíjeli jsme, klábosili a odpočívali. Taky jsme si v potoce pod námi krásně opláchli nohy. V podvečer dorazila velká banda celkem komunikativních poutníků a tak ani o legraci nebyla nouze. To už jsme se ale museli zvednout, protože jsme chtěli nocovat někde dál od civilizace. Kousek před Tančírnou byl plácek s ohništěm, přístřešky a vodním korytem umně svedeným do trubek. Využili jsme tohoto vodního zátiší coby umývárny a za pobavených pohledů okolojdoucích se tam po pěti dnech konečně komplet umyli. Takto zcivilizováni jsme hrdě odmítli pozvání od party, která si zrovna vedle přístřechů stavěla stany, ať zůstaneme na noc tam a vyrazili večeru vstříc. Bohužel odbočku na hrad Rychleby, kde jsme měli v úmyslu spát, jsme v návalu elánu minuli. Když jsme to zjistili, dohodli jsme se, že půjdem do tmy, co to dá a zalágrujem někde v lese. Cesta po lesní asfaltce ale byla nekonečná. Už dávno byla tma, když se před námi vedle silnice objevilo světlo plamenů. Pozdravili jsme a zjistili, že u přístřešku vedle ohýnku sedí pár z Polska. Lámaně jsme se domluvili na tom, že jsme špatně. Bodrý polský poutník nám v mapě ukázal jak moc. A opravdu, neodbočili jsme k plánovaným Hraničkám a šli stále po asfaltce, proto jsme skončili až na rozcestí Buk. Nakonec jsme našli schůdnou cestu, která nás dovedla s jednou přestávkou až do cíle. V jednu ráno jsme uléhali na divokém tábořišti v místech bývalé vsi Hraničky.

STŘEDA 5.8.2015

Ráno nás probudily paprsky slunce, bzukot včel a rachot ešusu. Asi půl kilometru od nás byl nějaký skautský tábor a ešusem se zřejmě svolávali hoši k rozcvičce.. Pomalu jsme rozlámaně vstávali a po včerejším meganočním pochodu ohledávali škody na svých tělesných schránkách – na rozcvičku jsme rozhodně zralí nebyli. Puchýř měl každý z nás, já měl navíc otlaky z nových pohorek a bolaví jsme byli celkově všichni. Den předtím jsme totiž dohromady ušli přes 25km, z toho 13km v částečné anestezii nočním pochodem.. Ke snídani jsem pro všechny na liháči ohřál prima Maďarský guláš z Lídlu s kolínky a po osmé už jsme pajdali dál k hranici. Prošli jsme kolem tábora a posledního domu, který z celé osady zbyl, a rádi se vnořili do stinného lesa. Tam jsme opět začali stoupat. Pochod to byl trýznivý a dál už mám vše jakoby v mlze. Velký odpočinek jsme dali ve stínu stromů u pramene zvaného Pod stráží. Voda byla osvěžující, ledová a dobře chladila plechovky s pivem (bohužel jen ovocným – jiné den předtím v RS neměli). Po hodince polehávání a prádelním intermezzu (já i Venca jsme si přemáchli v ledové vodě trika), jsme opět stoupali přímo na hraniční čáru. Kopírovali jsme ji po polské zelené značce až k rozcestí Sedlo Peklo, kde jsme odbočili na modrou značku a sestoupili k prameni Peklo. Tam jsme pod přístřeškem poobědvali z vlastních zásob, ale dlouho jsme tam nevydrželi. Všude sice byla spousta vos, ale tam to byl extrém. Šli jsme dál po modré, která nás poměrně prudkým klesáním vedla do údolí Stříbrného potoka. Tam jsme se na asfaltce chvilku rozmýšleli, zda si zajít 2km k Nýznerovským vodopádům. Kousli jsme se a šli. Byla tam spousta lidí, ale kiosek žádný (to jsme věděli, ale co kdyby…), tak jsme se dlouho nezdržovali a udělali jen pár fotek bouřících vod. Další zacházku 3km k nejbližší hospodě na okraji Žulové jsme už zavrhli a kousek proti proudu potoka dál od lidí jsme shodili bagáž ze zad a rozvalili se ve stínu buků. V potoce jsme si vymáchali nohy a vegetili jsme. Po hodince jsme se jen neradi zvedli a vyšlápli k cíli toho dne. U Konírny pod Sokolími skalami jsme po zhruba 3 km rádi shodili bágly ze zad a na chvilku si sedli pod turistický přístřešek vedle dřevěné boudy. Bydlela tady nějaká parta, ale bavit se s námi začala jen jedna mladá holka. Ptala se, jestli si nedáme kafe, ale na to jsme neměli v příšerném vedru ani pomyšlení. „A pivo by nebylo?“ zasípal jsem. Vstala od stolu a povídá, že neví a že se půjde podívat k potoku. Vrátila se s jedním lahváčem, s tím, že je poslední. To nám vůbec nevadilo. Bylo to první a zároveň poslední pivko toho dne a měli jsme ho všichni tři dohromady. To byla lahoda :-). Rozloučili jsme se a pod mým vedením se vydali na poslední etapu ke sroubku ukrytému v klínu skal a lesů, doufajíce, že tam nikdo nebude. Měli jsme štěstí. Srub Beruška byl prázdný, až na početnou plší rodinku a měli jsme ho jen pro sebe. Až do noci jsme pak vegetili, pili kafe, ohřívali jídlo nad ohýnkem, kochali se zapadajícím sluncem z lavičky za chatou. Těla regenerovala a s prvními hvězdami si říkala o spánek. Jediný Medvěd šel spát do patra srubu, já a Venca jsme se rozložili venku pod stromy a hvězdnou oblohou. Pak už jen osvobozující spánek…

ČTVRTEK 6.8.2015

Rozbřesk jsme zaspali, ale i tak jsme vstávali celkem brzy. Medvěd svým chrápáním zřejmě plchy vyhnal ven, takže rušili jen mě a Vencu. Posnídali jsme u ohýnku, sbalili, uklidili, zanechali větší hromadu nalámaného dřeva a vyrazili z téhle oázy klidu v lůně Rychlebských hor opět na cestu. Šlapali jsme klikatou cestou podél potůčku a najednou se za zatáčkou objevila nahá ženská záda. Naši staří známí – polský pár – tady zrovínka vegetili, provádějíc ranní hygienu. Se smíchem jsme se pozdravili. Zatímco oni zatím zůstávali, my dál stoupali kopcem. Pak jsme od potoka uhnuli po svážnici a obkroužili kopec, abychom vystoupali až k turistické útulně Mates, která je jen kousek pod nejvyšším vrcholem Rychlebek. Zatímco Venca už zacházku na nejvyšší bod vandru odmítnul, já s Medvědem jsme se hecli a na lehko vyrazili nahoru. A stálo to za to. Přímo ze Smrku žádný výhled není, tak jsme ještě popošli cca 300m po hranici na hraniční vyvýšeninu Brousek, odkud byly nádherné výhledy na Králičák a Hrubý Jeseník. Po návratu zpět k Vencovi, jsme opět dali další můj guláš s chlebem a přitom si pokecali s projíždějícími lesáky. Zastavili terénní Toyotou u nás a ptali se, kde budeme spát. To už mi bylo jasné, že to jsou správci Lesního baru, tak jsem nás rovnou prásknul. Vtipkovali o drahém pronájmu, ale pak nám jen přátelsky popřáli šťastný zbytek pochodu k vytouženému cíli. My si zas hodili bagáž na záda a ploužili se dál. Času bylo dost. Opět jsme potkali staré známé poláky, kteří halekali, že jdou také do Lesního baru. Zastavili jsme se na lavičce v místě zvaném právem Panoramata a kochali se výhledem na Šerák. Pak už jsme jen kousek popošli k tzv. Hornímu baru, který bohužel nebyl zásobovaný a tak jsme od něj svižně, i když z posledních sil, sešli podél potoka do klasického nám už dobře známého Lesního baru. Pro mě a Vencu se okruh uzavřel. Ale hlavně jsme spočinuli na lavicích, zasyčely lahváče a bylo dobře. Lidí bylo jako much, ale nakonec zůstala v baru sestava, která se potkávala po většinou cestou přes Rychlebky. Kecalo se a chyběla už jen kytara. I tak ale bylo dobře. Docela brzo ale všechny přemohla únava – Rychlebky jsou nejen krásné, ale taky celkem náročné :-). Šlo se tedy do hajan.

PÁTEK 7.8.2015

Poslední ráno velkého vandru jsme vstávali s rozbřeskem. Opláchli jsme se v korýtku, posnídali – já stylově ještě opekl zde zakoupený špekáček na ohýnku. Sbalili jsme se, do kasičky naházeli papírovky (docela jsme se rozšoupli a taky jsme tam přidali něco navíc – tahle služba poutníkům si to zaslouží) a pak se rozloučili s ostatními nocležníky, které ještě čekalo další putování. My už jen sešli svěžím ránem z kopců do údolí k zastávce náhradní autobusové dopravy, abychom naskočili do vlakobusu a s několika přestupy dorazili odpoledne unavení, ale plní zážitků domů. Slibovali jsme si, že se ještě uvidíme. My a Rychlebky…

 

Sesmolil Pavouckej