wz

 

                                                                 9.-11.10.2015                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

 

Pavouckýho fotky

Fotky Dana (Hira)

Obrázky Toulavýho Medvěda

Účastníci: Pavouckej, Mišák, Pivoňka, Hiro, Medvěd Toulavej, Šalotka a Bobr. Taky fenečka Nelinka a jako hosté Čára a Kraťas z Kolína

 

Trasa vandru: Žihle - les za Žihlí - Bába - Dědek - Viklan - Zámeček - Pípárna - Rabštejn nad Střelou - flek u řeky - bývalý železný hamr - Čoubův mlýn - Strážiště - Mladotice - hůůů-š-š-š - Žihle

 

Opět přišel čas vandru na pozvání kamaráda Bobra z T.O. Dobrej vítr. Po loňském křivoklátském vandru babím létem a zimním vandru na Brdy, jsme tentokrát zavítali v barvách podzimu do povodí říčky Střely na severu Plzeňska.

U Kiliána v Žihli bylo dobře

Pípárna

V Rabštejně U Laury

Prima parta večer u řeky

Ranní Střela

Nela bumbá

 

 

Protože dopravní spojení bylo otřesné a výluky na tratích časté, rozhodli jsme se tentokrát využít oře pod kapotou Mišákovo nového vozu tuzemské značky. V pátečním odpoledni jsme se pak s jednou zastávkou ve Slaném dokodrcali v mlžně podzimním splínu do místa srazu – městečka Žihle. Tam jsme zaparkovali přímo před hospodou u Kiliána a jako první tam i zapadli. Lokál byl prostorný a i jeden velký volný stůl se našel. Bobr se Šalotkou dovalili čtvrthoďku po nás a po další půlhodině se ve dveřích objevil i Medvěd, který jediný využil služeb proklínaného dopravce ČD (čekej – dojedeš, času dost a mnoho dalších významů má tato zkratka). Pojedli jsme, poveselili se, na dálku si ťukli rumíčkem s Růžičkama v Pasekách a už jsme si to štrádovali nocí do blízkého lesa. Přesně jak jsme si to naplánovali, tak to i dopadlo. Plán zněl jsně – fláknout sebou někde v lese. Pod stromy nedaleko potoka a trati jsme si rozbili improvizované tábořiště, zapečbuřtili, zabékali s Bobrovo kytárou a spát šli až hooodně dlouho po půlnoci.

Ráno bylo šedivě depresívní. První dovalil k ohni Medvěd, což postupně vyhnalo z vyhřátých pelechů i nás ostatní. Hlad je sviňa. Královsky jsme posnídali a po desáté vyráželi v plné polní v les. Ten už začínal hrát všemi barvami, ale pošmournost počasí to vizuálně srážela. Mrkli jsme se na zde proslulé žulové skalní útvary Bábu, Dědka a Viklan. Na posledně jmenovaný balvan jsem i vylezl a mohu přísežně prohlásit, že se neviklal. Alespoň mě ne. Pak jsme to vzali nazdařbůh lesem a přitom nasbírali pěknou hromádku podhříbků i fříbků do šátku. Silničkou jsme šlapali podél obory, kde se nám i podařilo zahlédnout daňky a muflona. Zcela neuvěřitelně jsme minuli hospodu u ruiny Zámeček, protože čas nás pomalu začínal tlačit. Opět nás pohltil les, tentokrát již zcela mimo turistické značení a my pod Bobrovic suverénním vedením stanuli na proslulém místním fleku pojmenovaném po hrdinech Foglarových románů. Oheň jsme nerozdělávali, ale vydatně jsme se najedli studených pochutin – zavoněla slaninka, uheráček, rybičky atp. Zanechali jsme otisk v kempovce a přes vyhlídku a strašlivej prďák do údolí vyrazili k hlavnímu cíli dne, Rabštejnu nad Střelou. Cílem nebyly ani tak pamětihodnosti (druhý nejstarší most v republice jsme si ale vyfotili!), ale prima putika U Laury, kde sice žádná Laura není, ale je tam moc dobře. Až moc. Žatecký chmelomok příjemně osvěžil vyprahlé útroby, trempské pexeso nepříjemně připomnělo počínající stařeckou demenci. Bobrova kytara ale pozvedla náladu a došlo i na sbratření s dvěma pobudy ne nepodobným nám samotným. Nejen za pomoci písní trampských, ale i za doprovodu zdejší speciality Likéru43 se smetanou. No, tlamolep to byl, ale dobrej. A dobrý prase, všechno spase… S počínajícím šerem už jsme hospůdku opouštěli zvesela všichni společně a naše kroky vedly neomylně k řece. Vedeni zelenou značkou a po zdolání lávky jsme byli opět pohlceni přírodou, lesem a šuměním řeky. Na příhodný flek, i když ne tak daleko po proudu, jak jsme chtěli, jsme dorazili už za tmy. Zde přítomnému ohništi mohylového, tzv.Panbrdského typu chybělo to nejdůležitější a to bylo palivo. Bylo nás jak psů, takže za chvíli už se vedle ohniště válela velká hromada klacků a plápolal oheň dostatečných rozměrů, který nás v ochlazujícím se večeru příjemně prohřál. Došlo i na druhou večeři – Mišák dal kolovat výborné špekáčky z divoké svině (ty si musím koupit!!!), Bobr dal kolovat rum, já medovinu a opět se rozezvučely struny Bobrovo romanticky pojmenované kytáry Jebka Jane (čti jebka džejn). Ba i já přispěl svou perfektně naučenou pivní anestézií lehce vylepšenou Bednou od Whisky do mlýna divokého poklidu toho večera. Tentokrát nás únava dostala o něco dřív. První to zabalil Medvěd, kterej ráno musel mazat brzy na vlak a my ho pak postupně následovali. Spalo se opět pod širákem a k vidění byly konečně i hvězdy, které zářily skrze větve stromů. Usínání vylepšovalo šumění vody v blízkém kataraktu veletoku Střela.

Ráno po šesté mě vzbudilo střílení. Tedy, to jsem si myslel. Byl to jen Medvěd, který se rozhodl posilnit na cestu k vlaku teplou menáží a lámal na oheň klacky z rozložitého buku. Praskání těchhle „kostí“ v ohni mě pak zase příjemně pomohlo usnout. Na druhý pokus jsem se probudil sám od sebe. Bylo osm a nebe se zdálo opět šedivé. Proklel jsem Norský portál YR.NO předpovídající na neděli ažůro a šel si schladit žáhu bosky do řeky. Krásně jsem se probudil – vzduch měl teplotu těsně nad nulou, ale voda byla teplejší. Po koupeli vyhládlo, tak jsem se připojil k Čárovi (panáček snad dvakrát větší než já), který zrovna dosnídával a pořádně jsem si zapečbuřtil  - dal jsem tzv. buřtsendvič. To už byli vzhůru i ostatní a nastal ranní trampskej šrumec. Protahování, prdění, lulání, snídání, balení, nadávání (my usárnáři) a poklízení fleku. Na nebi se objevily bílé mráčky a mezi nimi začala prosvítat kouzelná modrá obloha. V duchu jsem se omluvil norům a těšil se na dlouhou štreku před námi. Během balení jsme se rozloučili s kolíňáky Čárou a Kraťasem, kteří vyrazili po proudu dřív, protože to měli dál. My pak vyšlápli rozvážně za nimi. Konečně i na dno údolí dosvítilo sluníčko a my se v jeho nesmělých paprscích rádi ohřáli. Cesta nás vedla po břehu, přes skaliska a nad skaliska, až jsme došli k bývalému železnému hamru. Přes houpavej řetězovej most jsem si s Hirem došel pro vodu do prima studánky, zatímco kamarádi odpočívali u táborového ohniště. Dál jsme putovali rozšiřujícím se kaňonem, orosili nohy v trávě na loukách, potili se v krátkých stoupáních a radostně došli k Čoubovu Mlýnu, kde byla již zdálky viditelná cedule před občerstvením. Jaké však bylo naše rozčarování, když jsme přešli most a dočetli se na ní, že je od října zavřeno. Nejvíc trpěl Mišák bažící po kafi. My ostatní jsme nad tím mávli rukou – včera jsme se veselili až až, tak nám to nevadilo. Ozval se ale hlad, tak jsme popošli kousek do lesa, kde tolik nefoukal studenej vítr a tam u cesty poobědvali. Pak nás čekala nejodpornější část nedělního putování – stoupání na Strážiště. V létě by se tomu dalo vyhnout cestou po řece a neustálým broděním, tentokrát jsme radši riskli ten kopec. Les společně se sluníčkem ale rozdával barvy, až oči přecházely a jeden by skoro zapomněl, že sotva funí. Přešli jsme přes vylidněnou lufťáckou vesnici a opět scházeli k řece. Tady už se začaly objevovat hojně chaty, které stále houstly. V rekreačce, kde v létě funguje kiosek, bylo neomylně zavřeno. I když dveře byly otevřené. No, nic. Nechtěj vydělat, tak ať si těch pár žejdlíků a kafí nechaj. Došli jsme až do pěšího cíle s víc než hodinovým náskokem. Na zastávce Mladotice jsme tak měli čas posvačit, uvařit kafíčko na liháčku (Bobroj dík) a cítit, jak se nám v kostech po 12 kilometrovém pochodu rozlévá příjemná únava. K tomu nám Bobr zahrál pár písniček, takže se to čekání dalo vydržet. Prázdným vlakem jsme pak přejeli do Žihle, kde se okruh uzavřel. Ještě jsme se odměnili dlabancem U Kiliána a tradá autmo domů. Do civilizace, do města, do paneláků, do prdele, to nám bylo smutno… Tak zase někdy příště! A snad už zase vlakem!

Sesmolil Pavouckej

Panorama údolí Střely z nadhledu