wz

 

                                                                 30.10.-1.11.2015                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

 

Pavouckýho fotky

Účastníci: Pavouckej, Divi, Pajda, Pepa (Fous) a pejsek Rex

 

Trasa vandru: Jedlová žst. - Malý Stožec - Jedlová, vrchol - Tolštejn - Jedlová žst. - Obří bouda - Svor žst.

Ačkoli se to nějak extra neplánovalo, na přelomu října a listopadu podnikla část T.O.Moudí krásnej podzimní vandřík do severních kopců Lužických hor. Plány byly veliký, ale nakonec jsme se motali okolo dominanty kraje, hory Jedlové.

V pátek jsme si přesun zpestřili výlukou mezi Boleslaví a Bělou, ale pak už nás rychlík dovezl až do cílové stanice Jedlová. Podzim pokročil, takže jsme do vyhlášené místní nádražky zapadli už za tmy. Pívo, dršťková, rozpečenej rohlík… Co víc si šupák může přát? Jen neradi jsme po deváté opouštěli ta pohostinná místa. Pajda měl v hlavě jasnej plán a vedl nás „ne“omylně na vrchol čedičového kopce Malý Stožec. To Malý v názvu hory je zřejmě nějaký šprým. Nám se zdál poměrně velký. Pod skalním vrcholem jsme ztratili ve tmě značku a nahoru se škrábali suťoviskem. Vrcholová fotka za tmy taky stála za to – Divošce vlály dlouhé vlasy, Pajdovi vlálo, to co byly dříve dlouhé vlasy, Pepa vlál coby pírko sám, Rex vlál na vodítku a mě by vlál foťák, kdybych ho pevně nedržel. Prostě takové to podzimní vlání. Zkrátka, byli jsme rádi, že nás neodvál silný vítr, který zde v poryvech řádil se vzrůstající silou. Plány na oheň v místním ohništi tím vzaly za své. Hledali jsme tedy nějaké závětří na bivak, což bylo na řídce porostlém vrcholu poněkud marné. Pajda s Pepou to zalomili pod hustým smrkem, já a Divi jsme slezli pár metrů stranou a tam se rozložili v jakýchsi ďolíkách. Já si navíc dal práci se stavbou přístřechu, coby větrolamu. Noc byla příšerná – vítr hučel a stále zesiloval.

 

 

Ráno jsem vylezl z pelíšku s rozbřeskem, s úmyslem udělat pár fotek. Na vrcholovém skalisku jsem se potkal s Pajdou, který tam přišel se stejným úmyslem, tak jsme klepali kosu společně. Po půlhoďce vykouklo z rozptýlené inverze sluníčko. Přes vrchol Jedlové se v prudkém vichru hnaly mračna a my se kochali drsným panoramatem. Po hodince jsem se šel rád znovu ohřát do péřového spacáku. Dokonce jsem stihnul i na chvilku usnout. Pak už byl čas vstávat – vrátil se Pajda z neúspěšného hledání jeskyně (asi neslezl tak nízko, jak bylo třeba) a společně jsme vzbudili Divošku, která byla poněkud rozvrkočená. Prý se jí zrovna zdálo, že je u moře. No, rachot větru byl skoro typický a zima taky byla jako u oceánu – Severního Ledového J. Rychle jsme se sbalili a pod skalami sestoupili do sedla mezi Malým Stožcem a Jedlovou. Tady byl les přívětivý, sluncem prozářený a po větru nebylo skoro památky. Přehoupli jsme se zkratkou do úbočí Jedlové a užili si parádní stoupání na 774 metrů vysoký kužel. Tady už zase řádil vítr, tak jsme rádi zapadli do místní horské chaty. Pivko Kocour za 35Kč neoslnilo, ale dalo se to pít. Když už byla hospoda narvaná k prasknutí, rozbil Pajda, ne prasátko, ale květináč nešikovně schovaný za jeho usárnou. Nějak jsme ho složili do původního tvaru a po zaplacení vypadli ven na vzduch. Ani jsme si nedali jídlo – ceny nad 120Kč nás docela odradily. Sestupovali jsme sjezdovkou a kochali se barevnými obzory. Dole ve stínu lesa a za větrem se Pepa bezelstně a trefně optal: “A kdy budeme obědovat?“. To bylo pro Divošku jako povel. Shodila batoh ze zad a začala sbírat dříví. K téhle činnosti nás nikdo nemusel přemlouvat. Na štěrkovém plácku na sjezdovce jsme pak pěkně zapečbuřtili. Jen Divi byla věrná svému pozdravu Zdařsejr a opekla si na ohýnku sýr. Když už bylo v bříšku jako v pokojíčku, vydali jsme se dál. Prošli jsme kolem osiřelého Ranče 7D a octli se v ráji. Skoro. Pokosená louka ozářená sluníčkem nabízela parádní výhled do krajiny zářící všemi barvami světa. Neodolali jsme a chvilku se pováleli (já) a poseděli (ostatní). Buřt v břiše si ale žádal spláchnout něčím jiným, než vodou, tak jsme šlapali dál, protože hrad Tolštejn s vyhlášenou hradní restaurací byl už skoro za rohem. Za půlhoďky už jsme byli v plném lokále. Pajda si sedl s Rexem ke spola uvolněnému stolu a já s Divi a Pepou si tentokrát zakoupili žetony do turniketu a vystoupali na vrchol hradu odkud se otvíraly pěkné, ale opět větrné pohledy do okolí. Rychle nás to sfouklo zpátky k Pajdoj, kde už byl mezitím volný celý stůl. Opět proběhl Kocour, tentokrát o něco lepší. Sedělo se dobře, ale slunce se sklánělo k obzoru a byl čas vydat se hledat nějaké spaní. Na tohle téma jsem dostal určité vnuknutí a rychle se kamarádům svěřil. Můj návrh byl přijat všemi hlasy. I Rex si štěknul. Sestoupili jsme v šeru do Jedlové k oblíbené nádražce, tam zapadli na prima polívku a Svijánky, pak skočili do couráku, kus se popovezli a už jsme to měli jen kousek k prima sroubku ukrytému v lůně hlubokých lužických lesů. Strategicky jsme tak ušetřili pár kilometrů i notný čas. Tmou jsme dokobrtali k místu kde bylo třeba odbočit z cesty a už jsme se motali mezi stromy. Tentokrát se nám hledalo dobře, protože u boudy hořel ohýnek a byly slyšet hlasy lidí. Pozdravili jsme a optali se, jestli můžem pobejt. Přijetí od dvou zde tábořících párů středního věku bylo přátelské a za chvilku už jsme klábosili kolem ohně, ke kterému jsme jakožto hosté přitáhli z lesa další kupu klacků. vyměňovali se truňky, kolovala petovka i plechovka. Pak zde bydlící kamarádka přinesla kytaru a zábava dostala další rozměr. Tenhle večer neměl chybu. Hrála skvěle spoustu známých i neznámých písniček. Trempárny, rockárny… My jsme to možná trochu kazili zpěvem, ale to se snad v ztratilo. V jedenáct už ohýnek skomíral a i na nás padala únava. Měli jsme za sebou náročný den. Tak jsme se rozloučili, asi podesáté odmítli společné spaní ve srubu a šli si lehnout za již spícím Pepou za boudu. To bylo jiný kafe, než předchozí noc. Bezvětří, ticho lesa, bezvědomí…

 

 

Ráno jsme se začali budit po sedmé do růžova vyspaní. Ve sroubku bylo ještě ticho, my ale hnáni hladem i časem dotáhli další dříví a naposledy si na tomhle vandříku zapečbuřtili. Asi naše mlaskání a hovor vzbudili budaře, tak jsme si přáli dobré ráno a nešetřili úsměvy. Ono totiž začínalo i zde v hustém lese prosvítat sluníčko a den začínal být opravdu krásný. To už jsme ale byli sbalení a došlo na loučení. Nějak jsem zapomněl obdarovat prima spolunocležníky vizitkami AČP, ale doufám, že si nás na webu našli. Pak už jen cesta lesem do luk a na sluníčko přes barevné stráně k vlaku. Hospody byly všude zavřený, tak jsme skočili na courák do Lípy, tam si dali v Taxikárně za nádražím kafe a pivko a po poledni už nás odvážel rychlík domů. Co dodat? Snad jen, že by mohlo být takových vandrů víc…

 

Sesmolil Pavouckej