wz

 

                                                                 29.1.-31.1.2016                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

 

Fotky Růžičkojc

Gepardí fotky

Účastníci: Pajda, Pepa, Divoška, Hiro, Vojta st.tr., Růža, Gepardi a jako host na skok Chudkyn

 

Trasa vandru: Vostaš - Ádr

 

Přesně ve stejnej čas nám to všem začlo v hlavách šrotovat, páč sme tam museli bejť. Jesli se ptáte kde a proč, tak čtěte dál. Při naší poslední návštěvě šenku na Ostaši U Malíků se nám hospodskej Péťa pochlubil, že koncem ledna pořádá zvěřinové hody. A tak byl nápad na světě. Spojíme to s vandrem a bude nám fajn.

Z Ostaše do Žďáru ke vlaku

 

Pečbuřtění

Vandr vedl i z jara do zimy :-).

V 18.20 v pátek jsem autobusem s manželkou Růžou přistál pod výše jmenovanou stolovou horou a v ten samý čas od druhého směru vlakem přistál Pajda, Pepíno, Hiro a Divoška. Na setkanou nemohl chybět za korunu hlt z lahve rumu a teprve pak přišlo na řadu lámání horních končetin. Během výstupu kopcem proběhlo telefonní spojení s třetí částí výpravy, jak jsou na tom. Vedoucí třetí části Chudkyn nás nepotěšil. Nedorazej. Za lednového blizárdu padlo rozhodnutí jít večer spinkat na Slepičárnu. Ta je buzolově líp stavěná a tím pádem líp chráněná proti větru než Eldorádo, kde fičí, i když se na celý Ostaši nehne ani větvička. Jen co nás vcucnul ventilátor příjemně vyhřáté a provoněné hospůdky, došlo na aperitívek. Celý to zpískala Divoška, páč měla důvod. Na číslovku v občance sme se neptali, jelikož to je podružné a tady záleží hlavně na energii. Ta se nám tím velkým prckem hnedle přizvedla. Jen sme si zadali objednávku něčeho z bohatého jídeláku /člověk nevěděl co dřív/, do sálu k údivu všech přihlížejících nakráčel Chudkyn. Ája, tj. jeho choť, se nemohla dívat na jeho smutný psí oči a tak ho vyslala aspoň na jednu noc za námi, čímž nás potěšila. A nebylo to jen tou slivovičkou, co Chudkyn s sebou vozí. Po gáblíku /mimochodem, všichni jsme se shodli, že to bylo výborný/ následoval digestiv od Pajdy, ač důvod neměl. A pak už to lítalo ze všech stran jak na pravý český házený. Kvůlivá tomu sme zmeškali čas odchodu. Jak to zjistil hostinskej, hned nabídl chatku k přenocování. To jsme jako trempi hrdinně odmítli, i když by byla zadarmo. My přece dem nahoru na Slepičárnu pálit dříví, jak dodala Divoška. Ještě bylo vidět světýlko od kiosku a bylo jasný, že to nepude. Když vám dělá problém vyjetá kolej od traktoru, musí se něco změnit. Pro nás to znamenalo vpravo vbok, do háje skok. Nějaký zbabělec navrhoval něco o chatce, ale byl rázně umlčen. Předsevzetí a dohody jsou přeci od toho, aby se porušovaly. Na place, sotva se záda dotkla matičky země, zavládl boží klid. Jaký to kontrast proti době hnedle minulé. Ráno rychle balíme, místo ohýnku a snídaně jen vyprošťovák a hurá do lokálu na polívčičku a buchty. Servírka nám večer slíbila, že otevře místo v jedenáct už v devět. Slib splnila. Ale to už probíhá bez Chudkyna, jenž se vydal na cestu k domovu, k čemuž mu přejem šťastnou cestu. Zbytek party, co spolu chodíme, se vydal dolů kopcem na vláček, ve kterém má sedět manželský Gepardí pár z Hradce. K nim máme plán se připojit a prožít zbytek vandru pod jejich vedením. Cestou se od nás ještě odpojil Hiro, jehož volaly pracovní povinnosti. Tak tedy s o dva členy méně ale zároveň o dva více bruslíme ledovatou cestou do nitra Teplicko-Adršpašských skal. Plán je následující. Dorazit na kemp, dobře se nahamat, tentokrát z vlastních zásob, natahat a nadělat otop na večerní sejšn. K chuti přišla i zvěřinová paštička, kterou jsme si na Ostaši ještě přibalili na cestu. Po takovéto náročné činnosti se s radostí vydáváme urazit nějakej ten trempskej kilometr a za jejich pomoci si udělat tu správnou trempskou žízeň. Né, že by už nebyla po té dřevní brigádě. Přes den kafírna, večer kalírna, tak pod tímto heslem jedné z mnoha restaurací v Ádru jsme se odměnili. Gepy nechal kytaru na kempu a tak jsme kvitovali decentní, místním hudebním redaktorem vkusně vybranou, reprodukovanou hudbu. Pivko asi tak za tři v pětistupňové stupnici, pica prý za jedna a toalety rovněž. Už za deště a pořádnýho větruse vracíme k našemu dočasnému domovu a po vzájemném povzbuzování zdoláváme stoupání, které se potmě zdá nekonečné. Někdo staví plachtové přístřešky, někdo se zabydluje ve sroubku. V krbu vesele praská barevná obrazovka, Gepy ladí kytaru a u toho úspěšně pojídá syrečkovou pomazánku a jiné dobroty. My sme mu s tím vydatně pomohli. A bylo nám ten den už po několikátý fajn. Když už se zdál repertoár přehranej, pochutiny snězeny a vypity, šlo se do hajan. Venku se slejvák pomalu měnil ve sněžení a my si snad ani nestihli říct, jestli je eště sobota nebo už neděle. Ač sme si nestihli říct dobrou noc, tak byla. Ráno nějakej ten čajíček, chlebíček, úklideček. Uhasit televizi, vybrat popel, dát dekl na komín a odchodeček. Před rozloučením s místním krajem a odjezdem domů ještě jedno rychlý točený. A to už za doprovodu Gepyho kytary a našeho huhňání vláčkem rychle ubíhající zasněženou krajinou mizíme z kraje, který byl inspirací Jaroslavu Foglarovi pro jeho román Chata v jezerní kotlině.

Sesmolil Vojta (St.tr.)

„Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují….“