|
||||
|
Účastníci: Pajda, Pepa, Divoška, Hiro, Vojta st.tr., Růža, Gepardi a jako host na skok Chudkyn
Trasa vandru: Vostaš - Ádr
Přesně ve stejnej čas nám to všem začlo v hlavách šrotovat, páč sme tam museli bejť. Jesli se ptáte kde a proč, tak čtěte dál. Při naší poslední návštěvě šenku na Ostaši U Malíků se nám hospodskej Péťa pochlubil, že koncem ledna pořádá zvěřinové hody. A tak byl nápad na světě. Spojíme to s vandrem a bude nám fajn. |
|||
|
Z Ostaše do Žďáru ke vlaku
Pečbuřtění
Vandr vedl i z jara do zimy :-). |
V 18.20 v pátek jsem autobusem s manželkou Růžou přistál pod výše
jmenovanou stolovou horou a v ten samý čas od druhého směru vlakem
přistál Pajda, Pepíno, Hiro a Divoška. Na setkanou nemohl chybět za
korunu hlt z lahve rumu a teprve pak přišlo na řadu lámání horních
končetin. Během výstupu kopcem proběhlo telefonní spojení s třetí částí
výpravy, jak jsou na tom. Vedoucí třetí části Chudkyn nás nepotěšil.
Nedorazej. Za lednového blizárdu padlo rozhodnutí jít večer spinkat na
Slepičárnu. Ta je buzolově líp stavěná a tím pádem líp chráněná proti
větru než Eldorádo, kde fičí, i když se na celý Ostaši nehne ani
větvička. Jen co nás vcucnul ventilátor příjemně vyhřáté a provoněné
hospůdky, došlo na aperitívek. Celý to zpískala Divoška, páč měla důvod.
Na číslovku v občance sme se neptali, jelikož to je podružné a tady
záleží hlavně na energii. Ta se nám tím velkým prckem hnedle přizvedla.
Jen sme si zadali objednávku něčeho z bohatého jídeláku /člověk nevěděl
co dřív/, do sálu k údivu všech přihlížejících nakráčel Chudkyn. Ája,
tj. jeho choť, se nemohla dívat na jeho smutný psí oči a tak ho vyslala
aspoň na jednu noc za námi, čímž nás potěšila. A nebylo to jen tou
slivovičkou, co Chudkyn s sebou vozí. Po gáblíku /mimochodem, všichni
jsme se shodli, že to bylo výborný/ následoval digestiv od Pajdy, ač
důvod neměl. A pak už to lítalo ze všech stran jak na pravý český
házený. Kvůlivá tomu sme zmeškali čas odchodu. Jak to zjistil hostinskej,
hned nabídl chatku k přenocování. To jsme jako trempi hrdinně odmítli, i
když by byla zadarmo. My přece dem nahoru na Slepičárnu pálit dříví, jak
dodala Divoška. Ještě bylo vidět světýlko od kiosku a bylo jasný, že to
nepude. Když vám dělá problém vyjetá kolej od traktoru, musí se něco
změnit. Pro nás to znamenalo vpravo vbok, do háje skok. Nějaký zbabělec
navrhoval něco o chatce, ale byl rázně umlčen. Předsevzetí a dohody jsou
přeci od toho, aby se porušovaly. Na place, sotva se záda dotkla matičky
země, zavládl boží klid. Jaký to kontrast proti době hnedle minulé. Ráno
rychle balíme, místo ohýnku a snídaně jen vyprošťovák a hurá do lokálu
na polívčičku a buchty. Servírka nám večer slíbila, že otevře místo v
jedenáct už v devět. Slib splnila. Ale to už probíhá bez Chudkyna, jenž
se vydal na cestu k domovu, k čemuž mu přejem šťastnou cestu. Zbytek
party, co spolu chodíme, se vydal dolů kopcem na vláček, ve kterém má
sedět manželský Gepardí pár z Hradce. K nim máme plán se připojit a
prožít zbytek vandru pod jejich vedením. Cestou se od nás ještě odpojil
Hiro, jehož volaly pracovní povinnosti. Tak tedy s o dva členy méně ale
zároveň o dva více bruslíme ledovatou cestou do nitra
Teplicko-Adršpašských skal. Plán je následující. Dorazit na kemp, dobře
se nahamat, tentokrát z vlastních zásob, natahat a nadělat otop na
večerní sejšn. K chuti přišla i zvěřinová paštička, kterou jsme si na
Ostaši ještě přibalili na cestu. Po takovéto náročné činnosti se s
radostí vydáváme urazit nějakej ten trempskej kilometr a za jejich
pomoci si udělat tu správnou trempskou žízeň. Né, že by už nebyla po té
dřevní brigádě. Přes den kafírna, večer kalírna, tak pod tímto heslem
jedné z mnoha restaurací v Ádru jsme se odměnili. Gepy nechal kytaru na
kempu a tak jsme kvitovali decentní, místním hudebním redaktorem vkusně
vybranou, reprodukovanou hudbu. Pivko asi tak za tři v pětistupňové
stupnici, pica prý za jedna a toalety rovněž. Už za deště a pořádnýho
větruse vracíme k našemu dočasnému domovu a po vzájemném povzbuzování
zdoláváme stoupání, které se potmě zdá nekonečné. Někdo staví plachtové
přístřešky, někdo se zabydluje ve sroubku. V krbu vesele praská barevná
obrazovka, Gepy ladí kytaru a u toho úspěšně pojídá syrečkovou pomazánku
a jiné dobroty. My sme mu s tím vydatně pomohli. A bylo nám ten den už
po několikátý fajn. Když už se zdál repertoár přehranej, pochutiny
snězeny a vypity, šlo se do hajan. Venku se slejvák pomalu měnil ve
sněžení a my si snad ani nestihli říct, jestli je eště sobota nebo už
neděle. Ač sme si nestihli říct dobrou noc, tak byla. Ráno nějakej ten
čajíček, chlebíček, úklideček. Uhasit televizi, vybrat popel, dát dekl
na komín a odchodeček. Před rozloučením s místním krajem a odjezdem domů
ještě jedno rychlý točený. A to už za doprovodu Gepyho kytary a našeho
huhňání vláčkem rychle ubíhající zasněženou krajinou mizíme z kraje,
který byl inspirací Jaroslavu Foglarovi pro jeho román Chata v jezerní
kotlině.
Sesmolil Vojta (St.tr.) „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují….“ |
|||
