wz

 

                                                                 26.2.-28.2.2016                                                           

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouckýho

Fotky Starého trempa

Účastníci: Pajda, Hiro, Vojta st.tr., Růža, Venca, Kačeři, Pavouckej a Martínek

 

Trasa vandru: Prostě Roverky

 

Zcela nečekaně se vyskytla možnost vyrazit hned týden po jednom vandru, na vandr další. Čas byl, chuť taky a tak mohl Martínek konečně vyrazit na dlouho slibovaný svůj první zimní vandr.

Hospoda Dřevky

 

Kartičky na kempu

Nedělní cesta do pidlivizace

Miki totiž sezval sazeče stromků na Staré husí cestě k udržovací pracovní brigádičce na sobotní poledne. A protože i AČP tam pár svých stromků má, nemohli jsme chybět. Tedy, jak kdo… Mě a Martínka dovezla do Dřevčic Bobina bohužel až po této záslužné činnosti, protože jsem místo pomoci přírodě, pomáhal našemu vozu, který po třech letech bezchybné služby poprvé zazlobil. Nicméně, zdatně jsem vady odhalil i odstranil během sobotního dopoledne a odpoledne už seděl i s pracanty v hospůdce v Dřevkách. Dorazili zcela náhodně a nečekaně Kačeři, takže kromě povídání byla i muzika. Tolik zelené bagáže, jako bylo ve forhauze už jsme dlouho neviděli – hospůdka praskala ve švech a dým houstl nebývalou rychlostí. Martin (majitel) se nestačil otáčet, ale zdatně stíhal odměňovat brigádníky i další šupáky výbornou žateckou jedenáctkou, jelity a jitrnicemi, či dršťkovkou a bohužel i dalšími pamlsky, zejména z Božkova. Ani to ovšem nezvrátilo naše rozhodnutí zaplatit a opustit tuto trampskou Valhalu ještě za světla. Nakonec se tak i stalo. Vojta navíc popadnul Martínka a vyrazili spolu na kemp napřed udělat ohýnek. My s Kačery vyšli chvíli po nich a za hoďku a půl už se vydýchávali u plápolající vatřičky. Daník si cestou s pomocí Růži nechal v hospodě uschovat zapomenutý foťák na neděli, že se pro něj staví cestou domů. Fotil jsem tedy já a Růža. A že bylo co – pečbuřtilo se a hlavně zpívalo s Kačery do pozdní noci. I Martínek šel spát až v půl jedenácté. My ostatní trochu déle po něm…

V noci byl slyšet hejkal, ale prej to byla sova. Marťas mě vytáh z pelechu už před půl osmou. Začali jsme si na rozfoukaném ohýnku dělat čaj a chystali si snídani. To probudilo i zbytek osmičlenného osazenstva. Po snídani a sbalení usáren jsem s Martinem následoval příkladu Vojty a Růži a přitáhl s ním pěknou hromadu větví, čímž jsme pod převis doplnili, co jsme za večer a ráno spálili. Ti, co se nestihli připojit, si jistě vezmou rádi službu při nějakém dalším vandru. Pak jsme učinili zápis do místní kempovky a vydali se zpět do pidlivizace. Na panelce jsme se ale rozdělili – Kačeři s Růžičky šli zpět nejkratší cestou, já s Martínkem, Vencou a Danem jsme se rozhodli si trochu zajít a šli se ještě mrknout na skalní symbol jihu Roverek, Čapskou palici. Na dně údolí byla ještě pěkná zima a na kalužích slušná vrstva ledu. Když jsme se ale pěkně zahřáli při výstupu k Čapu (převýšení 120m na 400m) a vylezli tam na sluníčko mžourající na nás z oparu, hned nám bylo líp. Marťas si dal svačinu, kluci cigáro a já fotil. Po patnáctiminutové pauze jsme vyrazili za zbytkem party. Před Dřevčicemi jsme je kupodivu skoro dohnali, takže v hospůdce už jsme začínali žatecký pívo společně. Proběhl gáblík, a byl čas se rozloučit. Růža s Vojtou nabrali pasažéra (?) a svým ořem odjeli do hor, my ostatní počkali na autobus, který nás odvezl do Lípy, odkud nám jel po půlhodince rychlík domů. Sluníčko mrkalo z oblohy, a jako by v chladném větru šeptalo: „Ahoj příště. Na jaře…“

 

Znám místa, kde čas zastavil svůj nekonečný běh

a kde se snadno spřádají osnovy na příběh.

Znám kraj, kde vítr ve skalách se často prohání.

Kde jasné slunce vyhřívá tam sosny ve stráních.

 

Jméno téhle krajiny na mapách nenajdeš.

Příběhy trampské Valhaly však často zaslechneš.

Ta zem má jméno Roverky, ve znaku Vlhošť má

a pod skalními převisy spočinout trampům dá...

Pavouckej