wz

 

                                                                 11.3.-13.3.2016                                                            

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouckýho

Fotky Starého trempa

Účastníci: Vojta st.tr., Bobina, Pavouckej, Martínek a Hiro. Na skok Pajda, Rex a na pívo Medvěd Toulavej

 

Trasa vandru: Staré Splavy - Hradčany - Staré Splavy

 

 

Jsa vylákáni představou „náhodného“ setkání s Kačery, kteří se měli vyskytovat na Hradčanech, rozhodli jsme se o posledním zimním víkendu zavandrovat opět na Kummer. Leč šupák míní a osud mění. No, hlavně, že ten Kummer klapnul, né?  

Na necestě

Zastávka ve srubu

Usárnová lavička

Obědová pauza uprostřed Kummeru

Já měl ještě v pátek odpolední šichtu, takže jsem jen Bobině, Martinovi a Vojtovi mohl závidět, že už jsou na vandru. Nejprve poseděli chvíli Na Rybníčku ve Splavech a pokecali s Medvědem, kterej tam zajel na jedno z Lípy. Pak šli tmou na oblíbený flek v lůně Kummerek, kde už byl Pajda s Rexem a kamarádem od nich ze vsi. Byli tam jen na otočku, protože Pajdu čekala v následujícím tejdnu další operace zad a nechtěl riskovat nachlazení, či snad ještě nějakej horší moribundus. Ohýnkovali, kecali, pečbuřtili… Asi to bylo fajn, ale vo tom já nic nevím. Já dorazil z odpolední domů, dobalil usárnu a v půlnoci šel do kanafasu, abych byl po půl pátý probuzen budíkem. Brzký vstávání mělo jen jeden důvod – složitou logistiku naší rodinky. Já totiž vezl Bobině auto, kterým pak ona odpoledne měla jet zas naopak domů. Aby to ale neměla daleko, auto jsem dovezl za rozbřesku do Hradčan k hospodě Pláž a v 5:54 nasedl do autobusu, který mě popovezl zpět k Mácháči, konkrétně do Břehyně (cca 5km ušetřené chůze). Tam jsem už za světla okouknul ptačí rezervaci a ptáka nevidouc se vydal na druhou stranu směr Borný, směr jih Kummeru. Cestou jsem se mrknul na Holubí skálu, obdivoval pomník Rekordu německých hasičů a vydrápal se na Havířský vrch k počmáraným pískovcovým skalkám. Před půl osmou už jsem funěl kopcem ke kempu, odkud voněl dým a bylo slyšet praskání dřeva. Bobina ještě chrněla, ale Martin už za pomoci Vojty pálil dříví. Prý tentokrát rozfoukal oheň z uhlíků sám. Já neodolal a hned si opekl špekáček. Předtím jsem ještě nejedl, tak přišel opravdu k chuti. Dotáhli jsme nějaký dřevo, aby na kempu zůstalo víc, než když včera šupáci dorazili (tak to má přeci být) a lomozem vytáhli v půl deváté ze spacáku i rozvrkočenou Bobinu. Snídalo se, balilo a povídalo. Živil se oheň, protože bylo pořád docela chladno a slunce zasvítilo skrz mezery v oblačnosti jen občas a málo. Navíc sem tam zafoukal celkem nepříjemný vítr. Teprve v půl jedenáctý jsme opouštěli uklizenej flek pod skálou a šlapali pěšinami k další Kummerský pamětihodnosti, ke sroubku dobře schovanému v bukových lesích lidským zrakům. Ačkoli, dle informací od Pajdy tam v pátek vegetil kamarád Lachtan, když jsme tam dorazili v polovině soboty, bylo tam pusto a prázdno. Uvnitř ale bylo ještě teplo a pláty kamen také stále hřály. Chvilku jsme poseděli, ohřáli se, početli v kempovce a zas pokračovali bukovým lesem, stínem skalních roklí a bahnem nešlapaných cestiček do středu Kummeru. Divočina nás vyplivla na značku u rozcestí. Přihlásil se hlad a my se rozhodli někde poobědvat. Využil jsem typu od internetového kamaráda Bruma a rozhodl se navštívit jím obnovený kempík, který měl být nedaleko. Chvilku jsme hledali, ale nakonec jsme úspěšně malý upravený plácek vysoko pod skálou našli. Nasbírat dřevo bylo dílem okamžiku. Do místních zásob topiče jsme zbytečně nezasahovali. Zaplápolal oheň, plameny olizovaly špekáčky, topinky a ešus s vodou na polívku. No, debužírovali jsme řádně. Nacpali jsme si pěkně rance, nechali vzkaz v zánovní kempovce (zal. únor 2016) a poklidili po sobě. Pak už nás zase pohltila Cesta. Skály zářící v občas svítícím slunci. Chladné dno rokle s kameny a kořeny pokrytými sytě zeleným mechem. Jen občas ptačí hlas a zasténání smrku ve větru rušilo kummerský klid. Ukrojili jsme další kilometry k blížícím se Hradčanům. Než jsme se nadáli, objevily se první domy, zazvonila první cirkulárka a zaštěkal u plotu první z mnoha místních psích trotlů. Zamířili jsme k putice Pláž, zjistit, kdy otevřou. Právě od ní odcházeli avizovaní Kačeři s kamarády, s tím, že otevíraj až v šest večer. To jsme tak nějak tušili, takže nás to nepřekvapilo. Lákali nás, ať jdem s nimi na nejprofláklejší převis široko daleko, že tam budou dělat dříví na noc a pak se vrátí do hospody zahrát si a zazpívat. Usoudili jsme, že tenhle převis už tak nějak nemusíme – blbej přístup a bezdřevno asi 1km okolo nás prostě dokonale odrazovali. S díky jsme tedy pozvání odmítli a rozhodli se jít hledat flek, který měl Vojta v merku už ňákej ten pátek, ale zatím se nedostal k tomu, aby ho našel. Rozloučili jsme se s Bobinou, která kvůli pracovním povinnostem odfrčela domů a vydali se na druhou stranu, než šli Kačeři a spol. Dle dostupných indicií a podrobné mapy jsme nakonec vodácký holopřevis nad Ploučnicí našli. Sice zde nebylo nic kromě té skály, ale celkem se nám tam zalíbilo. Rozhodli jsme se tedy zakempit právě tady. Se dřevem tu před vodáckou sezonou nebyl problém, dokonce i nějaké souše se našly. Vojta vyrobil dvě jednoduché lavičky, které jsme umístili k ohništi, které kameny doobroubil Marťas. Natahali jsme fůru topiče a velkou část i nalámali na přijatelnou délku. Udělali jsme si tak parádní žížu a pohledem na hodinky zjistili, že je to zrovna akorát – hospoda za 20 minut otvírala. Hodili jsme vergle v hrb (to pro jistotu) a šli se odměnit – pívem, čajem, teplem a dá-li bůh třeba i nějakým dlabanečkem. A to vše mělo být doplněno prima muzikou v podání Kačerů. Na otevření jsme si museli chviličku počkat, ale to nevadilo. Rádi jsme pak zapadli do bezvětrného tepla a u píva a čaje čekali, kdy dorazí kamarádi muzikanti. Nakonec místo kamarádů dorazil hovor od Hira, kterému prý padla nějaká naplánovaná akcička a rozhodl se dorazit za námi. Šel pěšky ze Splavů a zrovna bloudil někde za sroubkem. Od kačerů a Mišáka dorazila informace konstatující, že do hospody nedorazí a tím byla hudební vložka uzavřena. Počkali jsme tedy na Hira, který dorazil kolem deváté. Já pak šel s utahaným Marťasem napřed na kemp, kde jsme rozdělali oheň, chvilku se ohřáli a když už mu začala padat hlava i při koukání do týhle trempský televíze, uložil jsem ho. Sám jsemse pomalu chystal, že taky zalehnu, ale zrovna dorazili chlapi z hospody, tak jsme ještě poseděl u ohně s nimi. Před půlnocí nás ale únava zdolala taky a my zalehli pod skálu.

Noc byla větrná, ale zima snad nikomu nebyla. Ráno vstával Martin už po šesté, takže ohýnek zaplápolal s rozbřeskem. Já vstal tedy chvilku po něm. Topili jsme a v půl osmé vytáhli ze spacáku do zimy i kamarády. Posnídali jsme a po sbalení zanechali převis v úplně jiném a obyvatelnějším stavu, než jsme ho našli. Padlo rozhodnutí vydat se na vlak zpět přes Kummer do Splavů. 12 kilometrů jsme zvládli téměř bez zastávky za 2 a čtvrt hoďky (Vojta rychleji), čímž před osmiletým Martinem smekám, že to i s usárnou celkem v pohodě dal. Na Rybníčku jsme se odměnili jídlem a před jednou hodinou odpoledne už uháněli unavení vlakem k domovům. Sluníčko za oknem svítilo jako divý. Asi naznačovalo, že jaro už je za dveřma…

 

Pavouckej