wz

 

                                                                 24.3.-27.3.2016                                                            

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouckýho

Obrázky Jany Gepardice

Fotky Starého trempa

Fenikovo obrázky

 

Účastníci: Gepardice, Fenik, Růža, Starý tremp, Divoška, Pavouckej, Toulavej Medvěd a Ája.

 

Trasa vandru: Jedlová – hů-š-š-š - Česká kamenice – Jehla – Modlitebna Českých bratří – Kunratice – kraj kde jsou ještě lvi – Pavlínino údolí – Jetřišky – kraj, kde jsou ještě lvi – Rynartice – Křížový vrch – Na Tokání – Úzké schody – U Eustacha – Doubice – Chřibský hrádek – Spravedlnost – Rybniště.

 

Ušlapaná vzdálenost: 37km / Zdolané převýšení: 950m / Odpočinkové klesání: 510m

 

Už dávno tam není trempskej ráj. Je tam národní park. Ale i tak stojí za to, se tam občas podívat. I vandrem. Buď tiše, sám, či ve dvou, se proplížit a procourat tou pravou Zadní zemí daleko za hranici legálnosti u hranice státní. Nebo, tak jako my o Velikonočním víkendu, to vzít jen okrajem Zadní země s ohýnky a spaním mimo NP. Přesně tak nám to naplánovala Gepardice a my se od plánu moc neodklonili. A vandr to byl jak se patří – se spaním pod převisem, pod plachtou i pod širákem. S broděním dravé říčky, s hospůdkami vyšších cenových skupin, jak je v této části Sudet špatným zvykem i s prolézáním skalních roklí a zdoláváním strmých svahů. Putování deštěm i sluníčkem. Byl to prostě vandr se vším všudy…

Ve čtvrtek jsem vyskočil z vlaku v Jedlové do slunečného podvečera jen já. Hospodu jsem svižně minul a s vidinou dalekých lužických rozhledů jsem vystoupal blátivou cestou k 1 km vzdálené Jelení skále (též uváděna jako Konopáč), kde mě trochu zaskočily docela velké zbytky sněhu. Vyšplhal jsem se ke skalisku a zmáchal si nohy až po kolena v mokrém firnu. Odměnou mi byla úžasná panoramata s Jedlovou, Tolštejnem a Pěnkavákem osvícené slunce sklánějícím se k obzoru. Čas mě popohnal a já to vzal dolů azimutem a krásně zapadnul do nafoukané závěje až po zadek. Bez pomoci jsem se dlouho škrabal s usárnou ven, takže jsem měl už kalhoty promáchané celé. Byl čas poctít rychlou návštěvou královnu všech nádražek v Čechách – Jedlovskou nálevnu. Seběhl jsem tedy na druhou stranu a po cestách obešel kopec zpět k nádraží. Přisedl jsem si k trempíkovi, který mě znal a já jeho ne. Toť důsledek internetové profláklosti. Pokecali jsme nad pívem o všličems a já se loučil, protože měli dorazit Růžičci, se kterými jsem měl nastoupit do přípoje do Kamenice. Přivítali jsme se na perónu a příjemně se zakecali, což zapříčinilo, že nám spoj s prázdného nádraží ujel. Asi osud. Další vlak jel za hodinu, tak nezbylo, než zamířit zpět do hospůdky. Potom už vše probíhalo jak mělo a my o dvě hodiny později zalomili na náměstí v České Kamenici palec s Gepardicí a pro nás novým kamarádem Fenikem. Protože bylo chladno a mělo se ještě čekat na Divošku, zapadli jsme rovnou do hotelové restaurace Slávie, a tam na ni do půl desáté počkali. Nocí jsme pak táhli pod vedením Gepardice do miniaturního skalního města nedaleko Kamenice, kde jsme u malých převisků rozdělali dočasný ohýnek, zabékali s Fenikem a jeho kytárou, opekli buřta a šli spát, kam se komu chtělo. Já to zalomil hnedle vedle pod skálu a dobře jsem udělal.

Ráno bylo šedivé a z nebe začalo kapat. Takže jsme vstali už před osmou a v poprchávání balili, pečbuřtili a na ohýnku vařili snídaňovej čaj. V půl desáté už jsme byli na cestě. Nejprve jsme zdolali čedičovou skálu Jehla, ale výhledem jsme odměněni nebyli. Poprchávalo, a bylo mlhavo. Pak jsme přešli k pěkným skalně dřevěným Bratrským oltářům a po krátké pauze odtud lesem došli až na neznačenou asfaltku. Ta nás dovedla do vsi Kunratice, kde jsme ani k hospodě nedošli a zalomili to k modré značce, která nás vyvedla do pastvin vysoko na kopcích. Ve správný čas jsme dle mapy odbočili a lesem, bažinou i loukou došli až k místu, kde se skrývá pěkný flek s uzamčeným Řopíkem s otevřenou dřevěnou přístavbou a ohništěm s lavičkami. Ideální místo nejen na oběd, který proběhl na ohýnku, ale i na nocleh, který jsme zde odhlasovali. Před námi ale bylo ještě celé odpoledne, takže jsme jen tak na lehko vyrazili na jedno pivko do „ne“dalekých Jetřišek. Opět jsme šlapali džunglí, loukou i pěkným krpálem, až nás neznačená pěšina vyplivla u Chřibské Kamenice po jejímž proudu jsme pak šli využívajíc červené značky. Byli jsme ve známém romantickém Pavlínině údolí. I když bylo pošmourno a vlhce chladno, cesta celkem po rovině bez nacpaných báglů pohodově ubíhala. Cedule informující o sneseném mostu se zdála být nerelevantní, protože proti nám občas šli celkem navonění turisté a nic o trablech s překonáním toku neříkali. Pak jsme ale opravdu došli na místo, kde značka pokračovala za řekou, přes kterou chyběl most. Šli jsme tedy dál po stejném břehu, ale cestička se pomalu vytrácela, až jsme skončili u skalních stěn strmě padajících až k vodě. Vojta zkusil přejít dravý proud po padlém stromě, ale radši to vzdal a začal se odevzdaně, tak jako my ostatní, zouvat. Zkouškou zdatnosti a otužilosti prošli všichni bez úhony, ale na tom, že to byly žiletky, jsme se shodovali všichni. Dál už cesta do Jetřišek probíhala bez trablů a na pohodu. Chvilku jsme tam váhali, do které putiky se jít ohřát. V počínajícím dešti jsme nakonec zapadli do restaurace penzionu Dřevák. Ceny nepřekvapily – 12° Plzeň za 38Kč se ale celkem dala pít (kór, když se řízla desítkou černým Kozlem za stejnou cenu). Ba i jídla nás zlákala – tak proběhl zvěřinový gulášek (144Kč), svíčková (109Kč), či překvapivě nabízené knedlíky s vajíčkem (65Kč, mňam). Ceny sice byly vyšší, ale obsluha docela zvládala, bylo teplo a tak nějak příjemně. Růža ještě skákla do naproti otevřené sámošky (ve svátek!) pro petkopívo a pár buřtů a mohlo se vyrazit zpět na flek, kde už měli čekat Mědvěd se ženou Ájou. Šli jsme jinou cestou, jinými krpály, ale ve stále hustějším šeru i dešti. Na fleku jsme zalomili palce s Medvědem i Ájou těsně před setměním a chválili si, že jsme si postavili přístřechy v poledne před tím, než začalo pršet. Rozdělal se oheň a lámalo další dřevo. Vládla ubrečená pohoda pod širákem. Asi jediným slabým místem tohodle flíčku na hranici rezervace byla totiž právě absence „střechy“ u ohně. Holky přes sebe hodily plachtu a slzeli v kouři, my ostatní jsme to moc neřešili a nechali si smáčet ramena a zalévat hlavy. Fenik zkusil v ponču zahrát na kytaru, ale v dešti to moc dlouho nešlo, ani neladilo. A rozhodně to neprospívalo gipsonovi na jeho klíně. Tak jsme jen kecali, pečbuřtili, kolovali rozličná ohřívadla (rum, kávovej rum, bourbon…) a osvěžovadla (píva ve dvou petkách). I přesto, že dle radaru už nepršelo, my si v dešti ustlali kolem půl jedenácté pod plachtami a usínali za šumění toho fantomového deště. Spalo se ale díky tomu celkem dobře.

 

Ráno nebylo jiné. Z nebe stále padala voda. A Gepardice rozdělala oheň. A vařilo se. A balilo se. Taky se budil Fenik, který jest uvyklý z brdských hvozdů na dlouhé spaní a krátké putování. Spal totiž ještě v devět hodin, kdy už většina z nás dobalovala. Svižně ale vstal a vynecháním opulentní snídaně náš náskok hravě stáhnul. Ještě poklidit zbylé dříví, dát sušit pod střechu zapůjčenou plachtu a mohlo se vyrazit dál. Mechovým lesem, loukou i strašlivým krpálem jsme opět sešli k Chřibské Kamenici a tentokrát šli zas kousek jinam. Od říčky jsme vystoupali k Rynarticícm, před nimiž proběhl u posedu krátký, ale posilující odpočinek. Nejen fyzický, ale i psychický. Bylo pohodově a humorno a nebe se začalo konečně s ustávajícím deštěm trhat. Došli jsme do vesnice, ale místo abychom plánovaně pokračovali po modré značce, odbočila Gepardice směrem ke strmému Křížovému vrchu. Ujistila nás ale, že kromě výhledů by nám měla v cestě stát i sympatická překážka. A taky že jo. Sen všech šupáků se zjevil ve sluneční záři nad námi. Hospůdka Na konci světa dostávala svému jménu. Pobavili jsme se hrobem neznámého alkoholika pod ní i cedulkami před ní. Pohovořili se sympatickým chlapíkem ve dvoře a zanechajíc tam pod stříškou (pod jeho dohledem) bagáž, nechali jsme se pohltit příjemným zatím prázdným lokálem poměrně prostorné hospody. A bylo kafe i píva. A čaje. A pohoda byla neskutečná. Venku se honily mraky a slunce se dralo na nebe a my si pochvalovali jak máme ten vandr kompletní. Nedalo se ale nic dělat. Před námi bylo ten den (byla Bílá sobota) ještě notných pár kilometrů lesů i skal. Vystoupali jsme svahem za chalupou přímo na vršek a kochali se zpola zamlženými rozhledy do kraje – na Studený vrch, Ovčák, Jedlovou, Mariinu skálu, Růžák… Byly vidět stále větší kousky modrého nebe, když jsme se společně vyfotili pod naším osadním stromem moudřínem, který stojí těsně pod vrcholem kopce. Pak jsme sestoupili svahem na druhou stranu kopce a napojili se na modrou značku. Ta nás pak z kopce a do kopce (to víc) vedla lesy a postupně přibývajícími skalkami. Najednou jsme stáli na silničce v místě zvaném Na Tokání. Popošli jsme kousek k první hospodě, kde bylo uvnitř narváno převážně zahraničními turisty. Vojta se šel sice podívat do druhé hospůdky, ale tam to prý nebylo jiné. Tak jsme vzali zavděk zastřešenou a ze tří stran krytou vstupní verandičkou a tam si sedli k pivním stolům. Po krátkém občerstvení jsme opět vyšlápli dál. Pozdravili jsme se přitom s trampy na koních. I si koníky pohladili. Žlutá značka nás rychle vyvedla z pidlivizace a už jsme byli  ve skalách. V opravdových skalách Zadní země. Zdolali jsme známé Úzké schody a na vrcholové skalní plošině se kochali pohledem na skalní stěny ozdobené pokroucenými borovicemi a vyhřívali se na slunci. Ještě chvilku jsme se motali malým skalním bludištěm a vymotali se v prosluněném travnatém lese. Tomu se nedalo odolat. Přišel čas pořádné odpolední svačiny v lůně přírody. Bágly padaly do trávy. Nože se otvíraly. Zavoněly chleby, paštiky, sýry, či trvanlivé salámy. Hlt vody přišel vhod. A zase ta pohoda. Fenik neodolal a posilněn vyndal kytáru, zahrál Jarního kurýra. Písničku, která se stala jakousi hymnou tohoto vandru. Byl přitom i velikonočně dozdoben – barevnými třásněmi, malovaným vejcem… Čas nás ale tlačil a my museli táhnout dál. Klikatými cestičkami nad skalními roklemi, či na jejich dně jsme došli až k lovecké chatě U Eustacha. Tady začala široká cesta sloužící ke svážení neustále káceného lesa (to jsou ty první zóny NP). Mírným klesáním jsme roztrhaně zdolávali kilometry do civilizace. Do Doubice jsme došli v záři zapadajícího slunce. Vyhlášená Stará Hospoda byla narvaná a kde bylo místo, bylo rezervé. Když jsme obsluze řekli, že nás je osm, jen pokrčili rameny a nechali nás odejít. Nu což. V Doubici jsou i jiné putiky, řekli jsme si a vrátili se po silničce o kus níž, kde jsme zapadli do malé restaurace rodinného penzionu. V krbovkách praskal oheň, židle byly pohodlné a obsluha celkem milá. Nesedělo se zle. Únava na nás dolehla, jak těžká deka. Venku padla na kraj noc a my si potvrzovali plán, jít spát někam ke Chřibskému hrádku. Později zaduněly na silnici naše kroky a my tmou šlapali 2km k odbočce ze silnice, kterou jsme naštěstí neminuli. Našli jsme i tvarovou odbočku a vystoupali k bývalé pevnůstce. Předsunutá hlídka zjistila, že nahoře to moc na spaní není, tak jsme našli flíček pod bývalými valy, tam vyrobili improvizované ohniště s tím, že na spaní se rozložíme v lese po okolí. Rozešli jsme se pro dříví, kterého naštěstí bylo okolo dost. Zaplápolaly plameny a začal takovej ten ublafanej večír, kdy se u ohně nesedí, protože není moc na čem a tlachá se o všem možném. Postupně jsme odpadávali a ztráceli se v lese. Nakonec jsme u ohýnku zůstali já s Gepardicí a Fenikem a i my po půlnoci odpískali večerku a zalehli s představou krátké noci před námi. Krátké proto, že se měnil čas ze zimního na letní a tedy se ručičky posouvali ve dvě ráno na tři. To už jsme ale všichni zaspali.

Probralo nás slunce vysoko na obloze a zpěv ptáků a halekání Vojty, že už je půl desátý. Gepardice čoudila ohněm, u kterého jsme se postupně scházeli a snídali. Průběžně se i balilo, protože nás čekala ještě celkem dlouhá cesta k vlaku a času valem ubývalo. Místo jsme po sobě uklidili tak, že by nikdo na první pohled nepoznal, že tu někdo spal. Zase nás pohltila cesta. Mimo značku jsme se proplétali údolími, cestou narazili na kamarády Vlka, Vlčici a (?), kteří odcházeli od pěkného a strategicky umístěného převisu (tzv. Kdovíkde) až jsme se po pár kilometrech vymotali pod vrchem Spravedlnost, z jehož svahu jsme se kochali slunečným dnem. Kolem něj jsme došli k silnici a ta nás s krátkou zastávkou u studánky dovedla až k vlaku v Rybništi. V místní nádražní občerstvovně jsme spláchli prach cesty asi nejlepším pívem vandru. Na rozloučenou. Pak už jen zalamování palců a hurá domů na koledu. Shodli jsme se, že tenhle vandr stál rozhodně za to. Příště ale zdařbuřt na vandru v jiném národním parku, v Krkonoších!!!

 

Pavouckej