wz

 

                                                                 7.5.-8.5.2016                                                            

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouckýho

Účastníci: Bobr, Šalotka, Pavouckej, Bobina, Toulavej Medvěd, Ája, Kameňák a děcka Tom, Kačenka, Marťas, Fanda a Jiřík. Jako hosté se v neděli na chvíli přidali Žralok se synkem Vojtou, Pajda, Bouhouš a pejsek Rex (k veliké radosti dětí :-))

 

Trasa vandru: Mšeno – park Debř – Romanov – Bludiště – Ráj – Vojtěchov – bezejmenný převis kdesi v lůně lesů – Pokličky - Mšeno

 

Hlásili parádní počasí, a tak se volný víkend hodil akorát tak k vandru s dětmi. Z původně komorní akce byla nakonec akce o trochu méně komorní, ale o to více dětská. Ve Mšeně před cukrárnou se nás v sobotu dopoledne nakonec sešlo 7 dospělých a 5 dětí (2+3+5+5+8let). Po zmrzlině a zákuscích a seznamování se, protože Kameňáka znal osobně jen Medvěd, se mohlo pod modrou oblohou vyrazit na cestu do skal, lesů a luk centrálního Kokořínska.

Banda vyráží na CESTU

Už druhý odpočinek u muchomůrky v Debři

Tady byla taky pěkná přestávka

Další pauzička s Bobrovo preludováním

Pečbuřtění v sobotním cíli

Všechny děti pohromadě - s Bobinou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neděle a Mšeno na dohled

Ještě ve Mšeně stihnul Medvědojc Fanda zakopnout a rozbít si nos, na což ale rychle zapomněl na nedalekém dětském hřišti za plovárnou na kraji lesoparku Debř. Děti se tam chvilku bezpečně vydováděli, dospělí pokecali a vypili nějakou tu plechovku, aby se s tím nemuseli tahat. Pak už jsme pomalu kráčeli lesnatým údolím až k odpočívadlu s velikou houbou Muchomůrkou, u které bylo potřeba vyhlásit svačinu. To aby se dětem aspoň na chvilku zavřela ústa a také aby doplnily pobíháním ztracené síly. Po pauze jsme vystoupali k hájovně Romanov a po žluté se spustili do Bludiště. A to doslova. Úsek z řetězy byl dobrodružným pro všechny. Nakonec jsme všechny děti i části bagáží a ošacení bezpečně přepravili přes toto jediné exponované místo celé trasy a za chvilku si to štrádovali loukou dolů ke křižovatce Ráj. Martínek vyslaný na výzvědy do, jako hrozen lidmi obležené vyhlášené restaurace, nás po návratu ubezpečil, že tam opravdu není žádné volné místo. Tak jsme tedy zkusili popojít dál k bývalému občerstvení u Weinlicha, které bylo, světe div se, otevřené, a to pod názvem Občerstvení v Ráji. Venku bylo plno kol i kolistů, tak jsme zkusili nakouknout dovnitř a tam bylo úplně prázdno. To nám vyhovovalo a navíc to bylo i s obsluhou. Sice to s tím obsluhováním vzhledem k návalu trochu drhlo, ale nakonec jsme se dočkali jak pití tak i jídla (výborné uzené s křenem!!). Sedělo a kecalo se dobře, ale nechtěli jsme proflákat odpoledne v putice, když venku je tak hezky. Navíc pobyt s dětmi v restauračním zařízení sebou nese jisté zvýšené náklady na ukojení jejich nepřeberných chutí, takže i peněženky volaly „Pojďte už ven!“. Zaplatili jsme tedy nemalou útratu sympatickému barmanovi a zanechajíce tam Martinovu kšiltovku se vydali na další cestu (to o té kšiltovce jsme ale samozřejmě zjistili až mnohem později). Slunce svítilo jako blázen a my šlapali husím pochodem krátkým silničním úsekem ke vsi Vojtěchov. Tam jsme za rybníkem odbočili a nabrali pod pramenem výbornou vodu. Děti halekali „Kameňááááku!! Káááméééňááákůůů!!!“, protože ten se odebral z hospůdky s nejmladším Jiříkem dřív, aby někde poobědně pospali a my pohotově vyhlásili soutěž pracovně nazvanou „Najdi spící Kameňáky“, což se setkalo s velkým zájmem všech dětí, ačkoli myslím, že žádná cena vyhlášena nebyla. Došli jsme za Vojtěchov a tam nás zlákala louka nad chalupou. Kdyby s námi byla Divoška, hned by určitě zvolala „Budeme se válet!!!“. Sice s námi nebyla, protože s Bradleyovými vandrovali o pár kilásků vedle (u Střezivojic), ale my jsme i tak neváhali, vystoupali na kraj březového hájku a tam sebou flákli do trávy. Vyndali se různé dobroty, jako například Medvědovi velice zajímavé Syrečky v tubě a příjemně se lenošilo. Děti se pošťuchovali klacky a Bobr vyndal kytaru. Zněli Ryvovlové, Hoptropové a jiní ové. A bylo teplo. A sluníčko svítilo z oblohy poseté krásnými beránky. Prostě nekonečná pohoda. I ta ale měla, tak jako každá sranda, svůj konec. Po čtvrté hodině jsme opustili tohle krásné místo. Zbyla jen trochu zválená tráva a pár očůraných stromů. Pod mým vedením jsme pak svižným pochodem brzděným neustálými dětskými dotazy: „Kdy už tam budem?“ došli k převisu, který byl naštěstí opuštěný. Bohužel byl opuštěný i od dřeva, jak je na profláklých místech neblahým zvykem. Vzhledem k rovinatosti okolního blízkého terénu byl ale tenhle převis jasnou volbou pro veget a nocleh s dětmi. Tak jsme shodili bágly, přivítali se s nalezeným Kameňákem spícím s Jirkou opodál a rozutekli jsme se do širého okolí pro dřevo. Pod převisem jsme pak vše donesené naporcovali a vyrovnali tak nebetyčnou hromadu, která by se snad nedala spálit za celý víkend. Ostatně, tak jako vždycky, když je nás víc. Udělali jsme si tím docela žízeň, takže nakonec se samo vybralo výsadkové komando – já, Bobina a Medvěd, s tím, že skočíme k Pobudovi pro pivo do petek, aby bylo čím spláchnout prach cesty a pečené špekáčky. Jako pojistka našeho návratu za světla nám byli přiděleny i tři zodpovědné ratolesti – Martínek, Kačenka a Fanda. Jen nalehko jsme tedy v šesti vyrazili do hospody dostupné celkem po rovině. Tam nás poněkud zaskočily vyšší ceny (co ale čekat přímo pod hradem, že?) a to, že neměli žádné normální pivo, ale jen speciály z rodinného pivovaru Neumann z Mělnického Vtelna. Zkusili jsme polotmavý ????. Sice byl nasládlý, ale dal se. Ještě aby ne, když půllitr koštoval 30Kč. Dali jsme si od cesty dva kousky, Bobina presso se zákuskem a děcka mošt, či limonádu. Slunce už se schovalo za kopce, děti si vyhráli na přidruženém hřišti. byl tedy čas návratu. Zaplatili jsme i dvě čtyřpíva v petkách, čímž se naše útrata ztrojnásobila a zase jsme šlapali zpět za jistě  netrpělivě čekajícími kamarády. Pod převis jsme dorazili ještě za světla. Pak už byla pohoda. Bobr hrál, my se občas přidali neškoleným hýkáním a postupně se ukládali ke spánku děti. Všichni jsme se pod převis na spaní nevešli, ale hlásili jasno, tak nebyl problém lehnout si jen pod koruny stromů. I ty nejvytrvalejší z nás nakonec v půl dvanácté zalehli do kanafasu a odebrali se do říše snů.

V neděli ráno bylo v údolí dlouho šero. I tak ale děti už od půl sedmé začali brebentit a nejstarší z nich, náš Martin čile rozdělal ohýnek, aby jim náhodou nebyla zima. V osm už jsem vstal i já, i když mi pořád jedna noc spánku jaksi chyběla (v sobotu jsem vyrážel bez spaní rovnou po noční šichtě a nikde to nedohnal). Pod převis mezitím dorazil vejletem roverský kamarád Žralok se synkem Vojtou, kterému o naší přítomnosti i s dětmi řekl Kameňák. Chvíli po nich mezi nás vběhlo zrzavé pometlo a radostně na nás skákalo. To dorazil také výletem lazar Pajda s kamarádem Bohoušem ze Strenic. Bylo vítání a děkování, protože Pajda s Bohoušem přitáhli kromě sebe a špekáčků i vodu a dvě plešky píva na spravení chuti. Nikam jsme nespěchali, dlouho se snídalo i balilo. Bobr ještě zahrál pár písniček a převis jsme opuštěli uklizený se zanechanou obrosvskou zásobou dřeva až po desáté. Bylo pořád pěkně, ale začal foukat občas velmi nepříjemně vítr. Vyškrábali jsme se po schodech na Pokličky, tam nahoře chvilku orazili, rozloučili se se Žraloky, kteří se vraceli na chatu na Housku a pokračovali jsme po modré značce do Mšena. Parta se nám pěkně natáhla, ale před skalními útvary Hlava a Žába jsme se zase scukli, když Jiřík zavelel stát a začal dělat na cestě závory, čímž krásně korigoval ošklivě neorganizovaný čilý turistický ruch. Popošli jsme krásně čerstvě zeleným lesem prozářeným zlatavým slunkem ke zmiňovaným skalním útvarům a tam odhlasovali svačinku. Dokonce se nám v jednu chvíli podařilo téměř všechny děti udržet na jedné lavičce, což bylo i zaznamenáno všemi přítomnými fotoaparáty. Po delším lenošení jsme se přeci jen sebrali, rozloučili se s Pajdou a Bohoušem, kteří šli k autu do Ráje a sami se vydali do hlavního a závěrečného cíle vandru, Mšena. Vynechali jsme zacházku z kopce ke skále Faraon a vzali to zkratkou po žluté v opačném směru, čímž jsme si ušetřili nechutné stoupání. Prosekanou skálou a řídnoucím lesem jsme došli na kraj louky a pole, kde se nám otevřel panoramatický pohled na Mšeno a širé okolí. Foukal tam ale i nepěkný vítr, tak jsme se moc nekochali a celkem svižně došli k mšenské plovárně, kde se vlastně vandrovní dvoudenní okruh uzavřel. Ale úplný konec to nebyl. Ještě jsme si před cestou domů skočili do restaurace U Zlatého lva na oběd. Sice bylo plno, ale do forhauzu jsme se vešli a jídla i pití za rozumné ceny se dočkali. Už se na nás začala projevovat únava, když došlo na loučení. Zalamovali se palce a zamačkávaly slzy. Na boule naštěstí nedošlo. Myslím, že každý cítil, že tenhle společný vandr s dětmi by nemusel být ten poslední. Pak už jen sednout do povozů a tradá domů. Pro případné šťouraly je na závěr třeba dodat vysvětlení proč jsme jako správní šupácí nejeli na vandr vlakem. Každý z nás k tomu měl jiný důvod – U Bobrů a Medvědů to byla zcela jistě vzdálenost a dopravní složitost cesty. U Kameňáka předpokládám čas a  nízký věk Jiříka, no a my Boleslaváci jsme měli ty důvody hned dva – já byl po noční a nechtěl se hrkat vlakem a co také - ušetřili jsme oproti hodinové cestě kodrcavou lokálkou půl hodiny času a 120Kč. Třeba zrovna na to pívo, co nebylo tak moc dobrý. Všechno je zkrátka relativní. Myslím ale, že České dráhy by se nad svou cenovou strategií měly zamyslet. Chtít po tříčlenné rodince za jízdné na trati 28km dlouhé, kterou vlak zdolává cca 1 hodinu, víc než 100Kč je opravdu nesmyslné (přesně 105 Kč bez In karty na skupinovou slevu). To si ty peníze raději pošetříme na něco jiného…

 

 Sesmolil Pavouckej