wz

 

                                                                 27.5.-29.5.2016                                                            

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouckýho

Obrázky Lišáka

Účastníci: Pavouckej a Lišák + dalších hodně trampů na trachtaci Trapsavce

 

Trasa vandru: MB – Bílek (autmo) – Údolí Doubravy k Točivému víru – Horní Sokolovec – Doupě – Bambus (chrrr) – Bílek – Hradec u Ledče nad Sázavou (autmo) – Coober Pedy – Ledeč nad Sázavou (restaurace Markéta) – Coober Pedy (trachtace Trapsavce a chrrr) – Nymburk (autmo k vlaku)

 

Po roce opět přišel čas vyhlášení výsledků trampské literární soutěže Trapsavec a přidružené fotografické soutěže Trasa. Protože jsem i já sám přihodil dostatečné množství polínek do obou soutěží, nechtěl jsem u této taškařice plné trampských celebrit chybět. Jediný, kdo byl se mnou ochoten do jámy lvové vstoupit byl Lišák. A to dokonce tak, že se uvolil nás na tu celkem dlouhou vzdálenost dovézt vlastním vozem. Té nabídky jsem rád využil, ale přeci jen nejsem až takový příznivce velkých davů trampů, takže jsem ten slavný víkend poněkud rozpůlil – pátek a část soboty jsme strávili nefalšovaným vandrem v údolí říčky Doubravy u Chotěboře a v sobotu se vozmo přesunuli na místo konání té trampské filozofické trachtace na Coober Pedy v Hradci u Ledče nad Sázavou. Nikdo to za mě neudělá, a tak si realizaci tohoto plánu musím pochválit sám – celý víkend byl díky tomu tak akorát vyvážený a za rok to neudělám jinak!

 

 

 

Trapsavecká trachtace, část první, vandrovní: Kamenná řeka

 

Lišákovo červeným ořem jsme v pátečním ránu prosvištěli kolem Kolína, Čáslavi a v obci Kámen neomylně odbočili směr Chotěboř. Původní plán, zanechat zde u nádraží auto, jsme s odjezdem vlaku přehodnotili a popojeli přímo do místa plánovaného startu a zároveň i cíle první víkendové epizody – obce Bílek. Bohužel, tato ves je vyhlášená tím, že zde není žádná funkční putika, což našim vyprahlým hrdlům nebylo příliš po chuti. Naštěstí je ale přímo u centrálního obecního parkoviště motoobchod disponující barem pro žíznivé pocestné. Milá obsluha, vychlazený lahvový Rychtář a pohodička venku na verandě nás sice zdržely, ale když jsme po hoďce odcházeli, vůbec jsme nelitovali. Ze silnice nás značka svedla k říčce, jejíž mléčné zbarvení nás dost udivilo. Všude se totiž píše, že zde žijí raci. Zřejmě se, věrni Darwinově teorii, novému prostředí přizpůsobili. A co si budeme říkat, ta voda ani moc nevoněla. Pohltil nás příjemný stín lesa a po podejití velkého kamenného viaduktu jsme se ocitli na začátku místní naučné stezky. Bylo páteční poledne a nikoho jsme zatím nepotkali. V klidu jsme pokračovali po proudu řeky, jejíž voda se začala trochu pročišťovat hnána přes kameny a skalní prahy. Listy stromů sklánějících se nad říčkou, zářily sytou jarní zelení, ptáci švitořili a my se postupně do tohoto ráje nořili po stezce, která přes kořeny stromů a skalní výchozy kopírovala zurčící tok. Na druhém břehu se začaly objevovat první větší skalní masivy. Nejednalo se zde o náš oblíbený pískovec, ale prokřemenělé ortoruly. Dvakrát jsme řeku překonávali po kamenech na druhou stranu To když nás tam cosi zaujalo. V prvním případě se jednalo o vyvýšenou šíji, kde u mírně převislé skály byla malá rovinka na spaní a o kousek níž ohniště – jako nouzovka celkem dobré. O dalších cca 300 metrů dál po proudu nás zaujaly jakési lavičky pod skálou. Když jsme přehopkali řeku a ocitli se na místě, naše srdce zaplesalo – na zdejší podmínky parádní převis s evidentně novým stolem a lavičkami kolem ohně nás nadchl. Ležení pod skálou nic moc, ale jako útočiště pro nás dva se to jevilo ideální. Chvilku jsme se zdrželi, objevili uschovanou origo petku s pívem (leč 2 měsíce prošlým a kalným) a pak vyrazili na další cestu, s tím, že večer se sem asi vrátíme. Před nejužším místem údolí, zvaným Koryto jsme poprvé někoho potkali. Se sympatickým starším párem jsme si pokecali a pak sestoupili až nad zúžené místo do divokého kaňonu. Stav vody byl sice nízký, ale i tak tam voda pěkně divočila. Lišák přeskákal až na druhou stranu a tam fotil peřeje ze skalní římsy, já se spokojil se záběry z ruky. Paráda. Když jsme se pokochali, nahodili jsme opět bagáž na záda a vystoupali vysoko nad kaňon, abychom vzápětí sestoupili znovu k říčce v místě spodního cca 1,5m vysokého vodopádku. Pak jen pár kroků a byli jsme u rozcestí Sokolohrady. Je to místo odkud si lze zkrátit cestu do Chotěboře, či se eventuelně vrátit vrchem do Bílku. My jsme si tu jen chvilku dáchli, posvačili z neskromných zásob (a já při tom zjistil, že mám jen dvě housky) a vydali se dál po proudu. Začali se objevovat první lufťácké dřevěné a později i zděné chaty. Na rozcestí Točivý vír jsme tok řeky opustili a vystoupali mírným stoupáním k rekreačnímu středisku Doubravka, kde jsme po mé předchozí mailové komunikaci doufali v pívo. Leč, nekonalo se. Bylo zde jen pusto a prázdno, vše zamčené a nikde nikdo. Chvilku jsme tam bloumali a pak se nad mapou rozhodli dojít cca 1,5km do nedaleké vsi Horní Sokolovec, kde by měl být penzion z hospůdkou. Sice měla otevírat až v podvečer, ale rozhodli jsme se, to aspoň zkusit. Koneckonců, času bylo dost. Za dvacet minutek jsme už procházeli okolo stáda krav a tam málem penzion přešli. Naštěstí se Lišák otočil a všiml si nápisu na rekonstruované (či nové) stavbě. Byli jsme U Mikeše – tak se penzion jmenoval, dle mýtické postavy místního loupežníka. Před barákem popíjeli dva strejcové pívo z půllitrů, což zvedlo naše naděje o 100%. Jak jsme po chvilce zjistili, starší z obou našinců byl majitel a ten se rád a ochotně uvolil a šel nám výborného orošeného Rychtáře natočit. Pokecali jsme, s ním, s jeho paní a dalšími, zřejmě místními štamgasty i přespolními rekreanty a protože nejsme líní se zeptat, i gáblík jsme dostali. Vytuněnej buřtgulášek s měkoučkým chlebíkem za 40Kč polahodil a hlavně mi ušetřil poslední housku ve žracáku :-). Spláchli jsme to dalším pivkem, nechali si natočit jedno trojpívo do petky na večer a před pátou (kdy měla teprve hospůdka otevírat) se vydali zpět k Doubravě. Šli jsme jinou cestou, po lesní asfaltce, která zkracuje cestu do Bílku. Penzionovaný geodet Lišák včas a neomylně zavelel odbočit vpravo a zanedlouho už jsme sestupovali mezi skalami v místech, kde jsme tušili odpoledne objevený kemp Bambus. Úplně přesně jsme se netrefili, ale díky tomu našli ještě jeden kempík, zvaný dle kempovky i řezby na kmínku opřeném o skálu, Doupě. Chvilku jsme si odpočinuli, zanechali svou stopu v místním cancu a pak už jen kousek popošli do sobotního cíle. Na Bambusu sice nějaké dřevo bylo, ale času jsme měli dost, tak jsme se vypravili do strání na další zásobu topiče na večer. Za půlhodinku byla u převisu mocná hromada větví. Bylo dusno a my byli splavení a ulepení jak vepři. Následoval jsem Lišákovo příkladu a zcela nahý opláchl tělo, v těchto místech již nesmrdící, vodě říčky Doubravy hned u kempu. Za svistotu a kousání krvelačných komárů jsme se osušili, nastříkali repelentem, trochu se oblékli a chvilku se poflakovali. Po šesté zaplál večeřový oheň, zapečbuřtilo se a popíjelo se donesené pivko. Den ustoupil noci, zpěv ptáků, kteří zde řvali neskutečně dlouho a hlasitě, pomalu utichal. Po desáté nás zmohla únava. Rozložili jsme se pod skálou a v konečně vlahém vzduchu usínali. Avizované bouřky jsme se ten den ani noc nedočkali. Zřejmě nabírala síly na další den.

Ráno začali ptáci řvát ještě před rozedněním a spadlo pár kapek. To prvé vzbudilo mně, to druhé Lišáka. I tak jsme ještě zvládli do půl osmé ležet. Lišák ještě stihnul, prý pravidelnou, rozcvičku, zatímco já se akorát připojil k vaření snídaně. Čajíček, polívka, buřtíček. Bez pečiva, ale mňam :-). Po téhle vydatné snídani jsme se sbalili, poklidili pod převisem, uložili zanechanou hromadu dřeva pod skálu a s kempem se rozloučili. Rádi se sem zase někdy vrátíme! Díky! Zpět do Bílku jsme šli stejnou cestou jako předchozí den. Proti proudu jsme šlapali podél peřejí dnes mnohem víc ozařovaných sluncem. Krásný den nám těsně před Bílkem trochu pokazily davy výletníků mířících do divukrásné přírody za námi. Byli jsme rádi, že jsme tu krásu mohli zažít jen sami.

Trapsavecká trachtace, část druhá, potlachová: V jámě lvové

 

V Bílku jsme se nalodili do plechového oře a rozjeli se směr Hradec u Ledče nad Sázavou. V Chotěboři jsme se stavili v Coopu pro pívo, protože na Trapsavci se vcelku rozumně alkohol neprodává. Každý si musí vystačit s tím, co si donese, či doveze (a, že se leckdo umí překonat :-)). Přes líbezné kopečky jsme se pod polojasnou oblohou za 45 minut převezli až k hájence a osadnímu fleku Venture Rovers nazvanému Coober Pedy (to by mě zajímalo, co to znamená?). Přivítali jsme se s hlavním organizátorem celé té taškařice, Hafranem a já mu předal slibované trapsavecko-pečbuřtovské zápalky do tomboly. U ohně jsme se pozdravili se známými i neznámými šupáky a šli si do přilehlého lesa najít flíček na spaní. Možností byla spousta, ale raději jsme zvolili větší vzdálenost od ohnišť, jelikož jsme tušili, že večer příliš dlouho nevydržíme. Postavili jsme si mezi stromy z plachet přístřechy, a protože se nebe začalo kabonit, věci raději nechali složené v hromadě pod nimi. Vypili jsme si s chutí v dusnu jedno z petkopivek, co jsme přivezli. Lišák dokonce z auta donesl půllitry, že prý bez nich ani nevyjíždí J, takže jsme byli za inteligenty. A možná i trochu mastňáky J. Ale co? Takováhle akce musí zákonitě být vždy trochu umaštěná – parkoviště za rohem (i my ho využili, že), stany ze supermoderních materiálů, deštníky (přišly vhod) atp. Znám to sám z pořádání 18 let trvající tradice jménem Little fr´tan cup J. Ve dvě hodiny, akorát když začalo jemně pršet, byl zahájen křest trapsaveckých miniatur, což je edice malých knížeček vycházejících pod patronací Trapsavce v nízkém nákladu a shrnujících dílo trampských, většinou trapsaveckých, autorů. Začaly se vydávat i zpěvníčky, což se mi jeví jako velice dobrý nápad. Muzikou nás přitom oblažil Harmonika s banjem a oldtime písničkami (i on tu měl představený zpěvníček z těmito klasickými kousky z dob, kdy ještě slovo bluegrass nikdo neznal). Atmosféru také osvěžil Fenik s kytarou písničkami Wabiho Ryvoly. Vše bylo prokládáno humorem a občas hloupými poznámkami (bohužel) připitého kamaráda, kterého raději nebudu jmenovat. No, stane se… Pak došlo na seminář s porotou, kde se shrnul letošní ročník soutěže, zhodnotila se kvalita a vypíchly se přednosti zaslaných dílek i jejich nedostatky. V půl páté bylo odbyto a tak do zapálení ohně zůstávalo víc než tříhodinové okénko. Harmonika se Sojovými kmeny mě celkem bez námahy dokázali stáhnout na malou šestikilometrovou túru do Ledče a zpět. Přibrali jsme pár dalších šupáků včetně Lišáka a mohlo se vyrazit. Cílem byla, jak jinak, hospoda a večeře. I stalo se (no, jídlo nic moc) a ve čtvrt na osm už jsme byli zpátky v místě dění plni očekávání. V osm hodin slavnostně zahřmělo, spustil se liják a trachtace Trapsavce mohla začít. Bylo poznat, že se sešli samí protřelí trempi, připravení na vše – nad hlavami se zaskvěly silonové deštníky a maskáčové odění pokryly různobarevné pláštěnky :-). Nakonec i Lišák vyměkl a donesl z auta krásný bílý deštníček a tím mě i sebe zachránil od úplného rozpuštění. Nejprve se vyhlašovaly ceny přidružené fotografické soutěže Trasa, kde jsem hned v první oceňované kategorii „Brdy jsou nejhezčí světadíl“, zabodoval se svým snímkem Šupácký ráno. Převzal jsem prima placku a tušil, že tím jsem všechny své úspěchy na letošní slávě vyčerpal. Bylo to tak, ale konec vyhlašování byl ještě v nedohlednu. Paradoxem je, že na Brdech jsem byl jen jednou a díky nim získal již druhou fotografickou cenu :-). Průběh dalšího vyhlašování byl pak jednoduchý – nejprve se přečetlo porotou oceněné dílko a pak se ocenil jeho autor. Jednotlivé bloky kategorií byli proloženy živou muzikou v podání T.O.Sojový kmen a spol., takže se těla posluchačo-diváků mohla protáhnout a po hodince a něco i uložit deštníky, protože definitivně přestalo pršet a mraky se roztrhaly, aby v počínajícím soumraku udělaly místo prvním hvězdám. Slavnostní vyhlašování pak skončilo až kolem půlnoci. Rozdávala se velice pěkná camrátka (nášivka se znakem Trapsavce a kartonová kartička Trasy) a k dispozici byly i sborníky s letošními vítěznými pracemi. (subjektivní kritická vsuvka :-)) Přiznám se, že i když odhlédnu od neúspěchu svých většinou starších reinkarnovaných dílek (tento výsledek pro mě tedy není nijak překvapivý), tak letošní oceněný výběr mě až na pár výjimek příliš nezaujal. Jsem spíš příznivcem veselých vyprávění a básní s vtipnou pointou a tak jsem ani příliš spokojený být nemohl. Řečeno slovy jednoho z nejmenovaných účastníků, převažovaly mezi oceněnými dílky tentokrát spíše „truchlomrdky“ :-) (za toto slůvko se omlouvám, ale mě pobavilo svou perverzní libozvučností). Díky Hafranovi ovšem existuje na webových stránkách Trapsavce soubor všech zaslaných děl, tzv.maxisborník a tam už jsem pár pěkných a pro mě zajímavých dílek našel (nemyslím ta svoje :-)!). Zas ale na druhou stranu, musím konstatovat, že úroveň některých zaslaných příspěvků obsažených v tomto maxisborníku mě téměř srazila do kolen (opět nemyslím svoje příspěvky :-)) a vyjadřují tímto obdiv každé porotě, která toto musí přelouskat a ohodnotit. A to přesto, že je na to celkem málo času a do mínusu se bodovat nesmí :-). Na závěr svého subjektivního hodnocení musím jen s jistou nadsázkou konstatovat, že když nebude v porotě Belmondo a trochu uhladím svůj styl, mé naděje do dalších ročníků nejsou marné :-). Půlnoc byla už i na mě moc (Lišák odešel do pelechu chvilku před), tak jsem se zdekoval a v půl jedné už chrupkal v lůně lesa ukolébán líbeznými zpěvy trubadůrů u ohně.

Ráno jsme s Lišákem vstávali už před sedmou a tiše se sbalili. Já ještě plánoval zapečbuřtit, ale vidouc stav ohniště, které bych musel k pečbuřtění ještě hodně přemlouvat, jsem se jen rozloučil s přítomnými a po studené snídani u auta se nechal Lišákem odvézt do Nymburka k vlaku. Zalomili jsme palce, já poděkoval za prima společnost a záležitost jménem Trapsavec 2016 se stala jen pouhou minulostí hodnou vzpomínky. Třeba i té, která byla otisknuta na krabičkách speciální edice mnou zhotovených tombolových zápalek z nichž mě samotnému žádná nezbyla :-):

 

Tyhle sirky škrtací

co jsi získal v Trapsavci

mají velkou moc.

Když je zima, mokro, hlad,

stačí škrtnout, nedýchat

a pak ještě čtyřikrát

popadne tě zlost!

A ta zlost pak, jémine,

náhle rychle pomine,

když se krajem rozline

voňavoučký kouř…

 

:-)

 

Tak zdařbuřt na trachtaci Trapsavce za rok!!

 

  Sesmolil Pavouckej

 

 

 

 

 

   

Něco odborných plků o Kamenné řece z internetu: (převzato z wikipedie)

 

Skalami sevřené údolí řeky Doubravy začíná u obce Bílek. Doposud klidný, meandrující tok řeky se zde zařezává do ortorul a spadá v následujícím úseku četnými prahy i vodopády až k obci Sokolovec. V horní části tohoto údolí – na úseku 1340 m překonává řeka výškový rozdíl 55 metrů. Skalní výchozy v této části toku Doubravy je možno nalézt zejména na pravém břehu řeky (v souvislosti s ukloněním ploch foliace krystalických břidlic), zatímco na levém břehu jsou častější pozvolné stupňovité skalky.

Postupujeme-li údolím po proudu z obce Bílek, zaujmou nás hned na začátku údolí asi 18 m vysoké skály na pravém břehu řeky. Nazývají se „Vláček“ a mrazovým zvětráváním vzniklo pod nimi charakteristické úpatní suťovisko s balvany až 1,5 m velkými. V místě zvaném „Mikšova jáma“, asi 1 km pod obcí Bílek, spadá Doubrava 1,5 m vysokým vodopádem do hluboké tůně. Skály zde vystupují přímo z řeky a dosahují ve dvou stupních výšky až 20 metrů. Asi 300 metrů pod Mikšovou jámou se nachází na pravém břehu skály „Hrádek“. Jejich hradba je široká asi 70 metrů a maximální výška činí 20 metrů. Pod nimi leží opět úpatní suťovisko sahající až k řece. Nedaleko po proudu stojí nevysoká skála „Doupě“, která je zajímavá stropovitým převisem s přesahem až 2 metry.

Údolí se v této části výrazně zužuje a stává se skalnatější. Tento úsek epigeneticky zaříznutého údolí Doubravy je nejzajímavější. Řeka zde vytvořila v prokřemenělých ortorulách úzkou nepřístupnou soutěsku zvanou „Koryto“. Soutěska je široká pouze 4 metry a skály, vystupující přímo z řeky, mají výšku až 15 metrů. V soutěsce překonává Doubrava převýšení dvěma vodopády, vysokými 2 a 2,5 metru. Pod oběma se vytvořily hluboké tůně. Délka soutěsky je přibližně 200 metrů. U dolního konce „Koryta“ se vyvinul erozní činností řeky dokonalý obří hrnec o průměru 120 cm a hloubce 35 – 105 cm. Dnes je 1 m nad vodní hladinou. Je tedy vidět, že řeka se do podloží stále zařezává.

Po dalších 150 m se zvedá z říčního zákrutu do výšky více jak 40 metrů nejvyšší skála v údolí „Sokolohrady“. Na vrcholu, kam nás zavede turistická stezka, je upravená vyhlídka. Při troše zvídavosti nám neujdou pozůstatky hradu ze 13. století – obranné valy.

Na protějším, levém břehu Doubravy se nad koruny smrků vypíná jediná skalní věž oblasti, nazvaná „Čertův stolek“. Údolní stěna dosahuje výšky asi 30 m, vrchol je turisticky zpřístupněn. Pod Čertovým stolkem se mrazovým zvětráváním vyvinulo nejrozsáhlejší kamenné moře v údolí Doubravy. Balvany zasahují až do říčního toku.

 

Něco odborných plků o historii  trampské literární soutěže Trapsavec (převzato ze stránek sdružení Avalon) - z roku 2006, dnes už je to trochu jinak :-)

 

Počátkem sedmdesátých let…
…byly všechny trampské a jim příbuzné časopisy – Tramp, Tulák, Jižní stezka, Camp – minulostí a to jak z ekonomických důvodů, tak hlavně díky husákovské normalizaci. Vzniklé vakuum a nemožnost publikování trampských autorů se v roce 1971 snaží vyplnit Vlasta Štefanová - Briggi z Hradce Králové založením trampské literární soutěže TRAPSAVEC. Po jeho pátém ročníku přišla vynucená pauza, zapříčiněná zvýšeným zájmem tehdejší Státní bezpečnosti. Soutěž se však podařilo obnovit již v roce 1979 ve spolupráci s tehdejším Mladým světem. Od té doby se Trapsavec koná každoročně. V roce 1984 předala Briggi organizační žezlo do Brna Milanu Plchovi - Belmondovi a Víťovi Obůrkovi. Díky propagaci nejen v již zmíněném Mladém světě, ale i v Mladé frontě a na různých písničkových akcích se v roce 1986 podařilo dosáhnout historického maxima v počtu zaslaných prací - šlo o 796 básní a povídek. Zároveň vychází první z řady pravidelných sborníků vítězných prací.
 
Po přelomovém roku 1989…
…organizaci převzala Věra Malátková - Teta Věra z České Třebové. O pět let později nastává další stěhování a to do Náchoda k manželům Juanovi a Aťce Hlavatých. Na přelomu tisíciletí dochází k další výměně, tentokrát však jde i o výměnu generační. Organizace Trapsavce přechází do rukou Ivy Spurné - Dráculei a Michaela Antonyho - Tonyho z pražského Avalonu. V té době - při příležitosti právě pořádaného 25. ročníku - vychází obsáhlý Almanach Trapsavce obsahující skoro dvěstě vybraných prací z těchto ročníků. Jsou obnoveny i tzv. Sleziny psavců – setkávání autorů a autorek v průběhu roku.
 
Skoro dvě desítky časopisů s trapsaveckou tvorbou…
… z Čech, Moravy i Slovenska a v poslední době i různé webové stránky a servery zveřejňují povídky a básně poslané do Trapsavce. Pro spoustu autorů a autorek se jedná o jejich první publikační zkušenost a pobídku k další autorské cestě - což je jedním z hlavních cílů této soutěže. Zároveň současní organizátoři Trapsavce - tady Sdružení Avalon - těmto psavcům vydává autorské sbírky a sborníky s jejich tvorbou. Počet těchto publikací dosáhl v roce 2006 čísla 85! Nepočítaje v to několik sbírek vyšlých mimo ediční řady a autorská čtení na několika klubových scénách. Vychází i trapsavecký občasník Řádky, který je účastníkům soutěže posílán zdarma a každý pátek je Trapsavci věnován prostor na folkovém serveru www.folktime.cz
 
Za dobu trvání soutěže…
…se jí zúčastnila tisícovka psavců jak z České republiky a Slovenska, tak i z českých emigrantských kruhů v Kanadě, Švýcarsku, Spojených státech, Německu a z dalších zemí.
Celkem bylo v letech 1971 až 2006 posláno do Trapsavce kolem 9000 povídek a básní.
 
Výsledky Trapsavce se vyhlašují…
…na každoročním ohni Trapsavce, během tradičního třetího víkendu v září. Všem účastníkům soutěže je posláno zvadlo.
Na těchto ohních probíhá nejenom slavnostní vyhlášení výsledků, ale konají se zde každoročně výstavy kresleného humoru, fotografií ze soutěže Trasa, zaslaných prací atd.
Nechybí ani tradiční akustický festiválek Trapsavytí, seminář, kde porotci před psavci obhajují svá rozhodnutí a „Trapsavecký veletrh“, na kterém je k dostání většina trampských a tábornických časopisů i sbírek vyšlých v Čechách, na Moravě i Slovensku.
Každý účastník dostává sborník vítězných prací.