wz

 

                                                                 12.-14.8.2016                                                            

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouckýho

Vobrázky Starého trempa

 

 

Účastníci: Růža, Vojta St.tr., Pavouckej, Pajda, Pepik, Šamanka, Martin, Dan a Katka.

 

Trasa vandru: Svoboda nad Úpou - Hen. hén - Janské Lázně – Janský vrch – Mladé Buky – Hrádeček (Břecštejn) – Vlčice - Hú-š-š-š - Chotěvice - Hostinné

 

Chtěli jsme po letech vytáhnout na vandr Happyho s Jolčou. Růža s Vojtou tedy naplánovali prima vandr poblíž - u nich v Krkonoších. Vandr se vydařil, ale Happy a Jolča se nakonec kvůli závazkům doma ani nezúčastnili. No, co, zúčastnili se jiní, bez závazků.

V Jánských Lázních

Pečbuřtění v bývalém zlatonosném dole

Břecštejn - Hrádeček

Pečbuřtění u Břecštejna

Po komplikované dopravě do místa startu Svobody na Úpou, jsme se ještě busmo přesunuli do Jánek. Tam jsme cestou na kolonádu ocenili fungování lázní – alespoň berle pohozená ve křoví svědčila o kvalitě a zejména účinnosti zdejších služeb dostatečně. Okusili jsme z pramene místní vodu (jak jsem později zjistil – moc léčivá není) a raději šli spláchnout prach z dlouhé cesty několika autobusy do nedaleké občerstvovny Relax, na kterou měl dobré reference bývalý lázeňský povaleč Pajda (a vlastně i Cajs, který s námi nemohl). Výborný jedenáctistupňový Březňák nám ulehčil čekání na poslední dorazivší účastníky Dana s Katkou. Ještě jsme vzali něco na cestu, načepovali vodu na setmělé kolonádě do feldflašek a po společné fotce z kamenným Krkaonošem začali pod Pajdovým vedením šlapat do kopců. Milosrdná tma zakryla nemilosrdné stoupání. Pajda neomylně našel ohniště v bývalém zlatonosném dole (není v mapách), které zde objevil při svém lázeňském povalování před necelým rokem. V hustém mrholení jsme spáchali ohýnek a s chutí zapečbuřtili. Po obhlédnutí velmi zvlněného okolního terénu jsme se rozhodli zde nekempit a vyšlápli do dalšího krpálu, abychom nakonec rozhodili plachty téměř na vršku Jánského vršku. Kolem půl jedné ráno už se do slabého a vlezlého šumění deště ozýval jen jemný chrapot pečbuřtů pohlcených spravedlivým spánkem.

Ráno bylo mlhavé. Ale nepršelo, takže se vstávalo celkem dobře. Všude kolem byly neskutečné lány borůvčí, ne kterém rostly hustě obrovské a hlavně zralé a sladké borůvky. Posnídali jsme tedy jen studenou snídani, doplněnou lesními plody. Po sbalení jsme opustili netknutý les a v mlze se rozhodli nezacházet na rozhlednu na Zlaťáku. Sbírali jsme houby pro vegetariánku Šamanku, aby se nám chuděra před očima neztratila úplně a pomalu sestupovali pod kopce a pod mlhu. Na první louce nás poprvé nesměle pohladili první paprsky slunce. U golfového resosrtu v Maldých Bukách už do nás pražilo téměř nemilosrdně. Občerstvovali jsme se cestou obrovskými a sladkými ostružinami a zralými špendlíky. Zkratkou nezkratkou jsme došli až k chalupě ex-prezidenta Vendy Havla a kolem ní vystoupali ke zřícenině hradu Břecštejn, kde jsme hodlali poobědvat ze svých neskromných uzeninových zásob. Na veřejném ohništi už nějací mladí lidé zrovně rozdělávali oheŇ. když jsme ale přišli blíž, jejich počínání nám moc jasné nebylo. Do piramidy ze středně silných klacíků vkládali svíčky a kolkolem se rozlíval aromatický odér škvařícího se parafínu. Až moudrá žena Růža poznala, že se jedná o oheň rituální, za což byla od jedné z účastnici této veřejné seance pochválena. Slíbili, že to už dlouho trvat nebude a pustí nás k ohništi dělat na něm to, k čemu zde bylo vybudováno, tedy vařit jídlo. Zatím jsme si prošli nevelké zbytky hradu nazývaného též Silberštejn. Zřícenina hradu je z poloviny 15. století kdy byla založena Mikulášem Zilvárem. Od 2. poloviny 16. století neobydlen. Celé 17. století označován jako pustý. Velice nás překvapilo zjištění, že Zilvar z chudobince měl celkem bohaté předky. To už se ale mladí šamani odebrali s proprietami včetně nějaké, zřejmě rituální polévky v hrnci po babičce, pryč a my mohli ohniště využít, tak jak se využívá nejlépe. Zaplápolali plameny, zavonělo hořící dřevo, posléze doplněno vůní opékajících se špekounů a jiných dobrot. Po prima gáblíku a krátkém odpočinku už nás popohnal čas k další cestě. Z hradu jsme to vzali zkratkou pěkně prudkým svahem kolmo dolů k silnici směr Vlčice. Tam jsme už pak šlapali po asfaltu a pod pálícím slunce radostě přivítali po hodinovém pochodu otevřenou hospodu kousek za kostelem sv.Bartoloměje. Na jídlo ani moc pomyšlení nebylo, ale Trutnovskej Pavián (Krakonoš) za 16 káblí potěšil nejen cenou, ale i chutí. Pak nás zase pohltila cesta – po asfaltu jsme šlapali k vlakové zastívce Vlčice, vzdálené zhruba 2km od vsi. Těsně před železnicí je nově vybudované originální občerstvení na zánovním rybníku Dalibor. Do odjezdu vlaku zbývalo ještě 20 minut, tak jsme tam špoupli ještě jednoho Krákoru, pokochali se výhledem z verandičky nad vodou, krátce pohovořili s místním pikolíkem a pak došli akurát k zastávce a tam skočili do vlaku, který nás dovezl dvě stanice do konečného sobotního cíle, obce Chotěvice. Tam jsme ve vedru vyhledali jedinou místní funkční osvěžovnu, abychom zjistili, že otevírají až za půl hodiny. No, času jsme měli dost. A kdo si počká, ten se dočká. A bylo to tak. Opět Krákora za lidovou cenu, prima pokec s místními i přespolními venku pod přístřeškem ve stínu. V šeru pak jen krátký přesun na již prodanou Růžičkojc chalupu. Tady jsme zažili už pár společných akcí a tohle měla být před odevzdáním novému majiteli akce poslední. Nostalgicky jsme potom u večerního chalupářského ohně vzpomínali na zde prožité chvíle – začátek Přechodu Krkonoš v úžasném složení s Tůčou, Hankou, Happym a dalšími kamarády, již pohlcenými konzumem doby. Na narozky Růži a Vojty před víc než patnácti lety, kdy se u chalupy sjelo lidí jak na fůnus a bylo fakt veselo. Na spaní na místním seně usušeném pro antilopy v ZOO. A právě to spaní na voňavém seně na půdě stodoly bylo zlatým hřebem a hlavním cílem tohoto vandru. Prostě učiněné lázně.

Po parádní noci, parádní probuzení. Z mlhavého rána, se během pečbuřtění na zahradě stal slunečný den. Pod modrou oblohou jsme pěšky došli do Hostinného, tam dali obýdek U Bicana a tradá domů. Klášter otvíral až odpoledne a na to si počkali jen Dan a Kačka :-).

Stvořil Pavouckej

            Cesta do nížin je dlouhá                       Skoro poslední oheň u chalupy v Chotěvicích                              Cestou do Hostinného byly občerstvovací zastávky