wz

 

                                                                              21.-23.10.2016                                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouckýho

Obrázky Dana

Účastníci: Bobr, Pavouckej, Dan, Katka, Kameňák, Medvěd, Ája a jejich kamarádi s nadsázkou (a rozhodně ne ve zlém) dočasně pojmenováni Hujeři

 

Trasa vandru: Jince - Studeňák - Řevnice

 

Při druhé výpravě pečbuřtů do pahorků jihozápadně od Prahy bylo vše jako na obrtlíku a každou chvilku jinak. Poté, co Bobr rozeslal vybraným aktivním pečbuřtům zvadlo, to dle reakcí vypadalo, že pojedeme jen já a on. Pak začal počet účastníků strmě stoupat až k 17 lidem. V den D se nás ale sešlo jedenáct a Brdy pak zdolávalo jen pět. I když pravda, ne ty Vojenské. I to totiž bylo jinak.

Lokomotiva na Boot Hillu

Známá brdská osada

Na Brdy se prý smí i bez usárny, ale Kameňák si to nemyslí

Voříšková pauza

Nejlepší televize

Pěšorest

PROLOG:

 

Dialog Bobr – Pavouckej tři dny před akcí:

Bobr:                Tak nám ten počet nějak stoupá

Pavouckej:       Jak to? I s Medvědem je nás asi 10, ne?

Bobr:                Medvěd nabral nějaký další kamarády.

Pavouckej:       Cože??

Bobr:                Jo, i s těma Hujerama je nás 15.

Pavouckej:       No těbuh. Však my to ustojíme. Vetší parta, větší sranda, né???

 

Dialog Pavouckej – Bobr den před akcí:

Pavouckej:       Vojta, Mišák, Pajda a Banjo nejedou.

Bobr:                To to vzalo obrat. Medvěd přibral další dva, prej.

Pavouckej:       Měl jsi recht, Hujeři :-)

Bobr:                Takhle jsme se přiblížili k tý chtěný desítce, ale hlásej špatný počasí

Pavouckej:       S tím nic nenaděláme

Bobr:               Na Vojenskejch to bude vopruz, koketuju s myšlenkou jít z Jinců Hřebeny – je tam       možnost se někde ohřát v hospodě.

Pavouckej:       Tam to z týhle strany ještě neznáme, mě je to jedno. Jsem pro každou hospodu :-).

Bobr:                Tak se dohodneme na místě, jo?

Pavouckej:       Jasan! Zdařbuřt!

Zatímco vlak z Prahy na Budějky pod náma dělal to svý dudadudadudadá, my, tedy já, Dan, Kačka a Kameňák, se družili s veselou partou, kterou na tenhle pečbuřtovský brdský výpad nabral Medvěd. V Berouně přiskočil Bobr a v Jincích už jsme byli komplet. Všech jedenáct nás chladným večerem přešlo kiláček do proslulé nálevny Za vodou. Po třech, čtyřech pivech (jak kdo, Kameňák by moh´ vyprávět), kdy jsme se dohodli, že půjdem teda radši ty Hřebeny a přespíme dnes na Boot Hillu, zavelel Bobr k odchodu. Medvědoj s kamarády se moc nechtělo, ale nakonec usoudili, že s námi bude cesta na kemp vzdálený hezkých pár kiláčků, jistější a zvedli se taky. Noc byla studená a naše velká parta se roztrhala hned nad hospodou. Hujerovic banda nebyla natolik svěží, aby ustála námi nasazené tempo rychlých šneků a jejich čelovky poblikávaly kdesi pod námi. Bobr operativně rozhodl, že unavenější kamarády dovede na bližší kemp a za námi dorazí později. I stalo se. My jsme mezitím na zdárně nalezeném Boot Hillu natahali k ohni dříví a spáchali oheň, což jsme potřebovali jako sůl – byla svinská zima. Netrvalo dlouho a v dálce se z nečekaného směru přibližovalo světýlko. Nebyla to perníková chaloupka na kolečkách, byl to Bobr s čelovkou. Zavdal si z petky píva a vyprávěl story o asimilaci Hujerů k trempům na Lone Staru. Medvěd ženy (Áju a Veverku) zcela bez skrupulí nastěhoval do sroubku k místním osadníkům a sám se jal s ostatními rozbalovat své ležení v jeho nebezpečné blízkosti (vzhledem k jeho proslulému chrápání). Hujeři tedy byli ubytováni a byl ujednán i sraz na devět hodin ráno zde na Boot Hillu. V družném hovoru a neustálém přikládání, protože byla fakt zima, jsme strávili dalších pár hodin, než jsme v jednu ráno zalezli do postavených bydlíků.

V noci bylo sice chladno, ale všichni jsme si ráno po osmé u ohýnku pochvalovali, jak se nám dobře spalo. Probíhal takovej ten typickej ranní rituál – vaření čajů, opékání čehokoli k jídlu a do toho balení. To poslední nikdo nedělal s radostí, ale na devátou měli přijít Hujeři, tak jsme je nechtěli zdržovat. Hujeři nepřišli, přišla SMS od jejich atamana Medvěda, že se rozhodli přeci jen kus těch Vojenskejch zdolat a vyrážej na Slonovec. Tak se z jedenáctičlené divize AČP a kamarádů rázem stala partička pěti šupáků s převážnou účastí pečbuřtů. Pečbuřt-teoretik Kameňák se s Bobrem ujal vedení a nasadil slušné tempo. Byl ale hodný a občas i počkal na vlající netrénované pečbuřty. Občas prohodil cosi o tom, že kdyby byl ve formě, postup by byl svižnější. Nikomu nic zlého nepřeju, ale zaplaťbůh za jeho (doufám, že dočasnou) indispozici – jinak bychom ztratili zřejmě i jeho. Kdesi vpředu. Prošli jsme pár brdsky významných trempských míst, na jednom prima plácku posvačili buráky zanechajíc v ohništi na podpal suché slupky ve tvaru zmršené brdské vločky (co byste taky chtěli, když ohniště předtím nějaký nýmand pokropil něčím nepěkným, do čeho se nám fakt moc šahat nechtělo). Pozdravili jsme se i s jakousi bujarou partičkou, která nabízela snad všechno kromě žen a zdolali posledním stoupáním nejvyšší bod této části přípražských pahororků. Akorát, když jsme zapadli pod přístřešek na Studeném vrchu, spustil se drobný déšť, který postupně zesiloval. Prohodili jsme pár slov s šupáky, kteří zrovna odcházeli a pak se probojovali davem hravých skautíků ke kiosku v přízemí vyhlídkové věže. Měli lahvový pivko a i kafe s jistými komplikacemi uvařili. Kde se vzal, tu se vzal objevil se na vršku i Tony, podivujíc se, kam jsme to z těch plánovanejch Vojenskejch zabloudili. Chvíli jsme z částí Paběrků pokecali, s tím, že sice máme část další cesty společnou, ale oni ještě chvilku zůstanou. Já s Kačkou a Danem jsme ještě vyběhli pozorovat panoramata, která se nekonala a pak zalomili palce s Tonym a spol. abychom vyšlápli dolů z kopce. Mrholilo a  vůbec nebylo pěkně. Rozhodli jsme se nejít po asfaltce a vzali to lesem pod Hradec, což je skalnatý hřeben, na kterém kdysi stávalo keltské hradiště. Kameňákovo rychlé tempo se u první vydatné houštiny zpomalilo a on zmizel v jeho útrobách s tím, že nás dožene. Tomu se nedalo nevěřit – dokázal vyvinout svižnou chůzi na úrovni rychlého běhu středně trénovaného pečbuřta, aniž by se na rozdíl od něj zadýchal. Cestou pod Hradcem jsme potkávali roztroušené „šedivé hlavy“ z T.O. Paběrky – ti zde čekali na ostatní kamarády, které jsme potkali na Studeňáku a náš příchod tak byl nejprve jen zklamáním, že to nejsou oni. Po zalomení palců jsme je ale trochu rozveselili, že očekávaní kamarádi jsou nám v patách. Jistě jsme to tedy nevěděli, ale nechtěli jsme je zklamat. Snad tam nemoknou dodnes. Všichni jsme se scukli na turistickém rozcestí a odtud po banánové přestávce a prvním kocháním se sluncem ozářenými stromy (konečně), vyrazili v podvečeru k cíli – kempu skrytému v úbočí hluboko v lese. Ve studánce jsme cestou dobrali vodu a kemp neomylně našli. Už tam ale nějaký šupák tahal dříví. Optali jsme se, jestli mu nebude v kempu na obtíž banda pečbuřtů a byli vcelku vstřícně přizváni k ohni i loži. Při zalamování palců a představování došlo k malému dežaví. To když jsem se představil a nový kamarád Arny, sarkasticky povídá: „Tak to seš ty, kdo mě kritizoval za obrázky kempů se jménama na netu?“ No, byl jsem to já :-). Protože tenkrát nedošlo k vykopání válečné sekyry, nemuseli jsme ji ani teď zakopávat. Natahali jsme další dříví a to naporcovali k ohni, který Arny rozdělal. Byl to pak pěknej večer se špekáčky a jiným dobrým jídlem. Kolovali nějaké ty špiritusy, vtípky i historky. Byla pohoda a nebýt únavy, asi bychom vydrželi dlouho. Takhle jsme všichni začali po deváté večer uvadat. Když už se nám nechtělo porcovat další dřevo, šli jsme do hajan. Arny se vzdal přístřešku, Kameňák si taky postavil bydlík a Bobr to vzhledem k předpovědi zalomil pod širák – i když pravda komplikovaně, protože rovinu by na tomhle kempíku jeden pohledal. Já strážil pod stříškou počestné spaní Dana a Káči :-).

Noc byla o dost teplejší a ráno probleskovalo hustým lesem sluníčko. Po snídani, balení a úklidu, jsme zde zanechali novou Brdskou vločku a vyrazili na dlouhou cestu k vlaku – rozhodli jsme se totiž dojít až do Řevnic a to byl ještě štrách cesty. Slunce čarovalo a my fotili jako diví. V jednom z průseků se nám naskytli pohled do nížiny pod námi zalité mlhou tak hustou, že by se ani Krakonoš nemusel stydět. To Fabián asi v noci uvařil a proto nám bylo tak teplo. Na jednom z rozcestí jsme se rozloučili s Arnym, který měl jiný směr cesty a sami dál stoupali na brdský hřeben. Bylo kouzelně podzimně. Stromy zářily všemi barvami v paprscích slunce a my se za poměrně rychlé chůze nestačili té krásy nabažit. Když už jsme si říkali, že je čas zastavit na nějaký obýdek, u cesty se na prosluňeném plácku objevil prima pěšorest. U stolku s lavicemi jsme se nadlábli a po půlhoďce vyrazli dál. To už byla znatelná blízkost civilizace – cyklisté, houbaři, chaty. Tady se nám šlo rychle dobře, tím jsme se kochat nechtěli. Chvilku jsme se zastavili u soukromého trempského resortu Jezírko, kam je prý vstup cizím šupákům zakázán. Pak už jen sešup do údolí a širokou cestou na okraj Řevnic k lesnímu divadlu. Ulicemi městečka jsme došli k Vietnamcoj a tam v krámku nakoupili jídlo a pití do vlaku. Do odjezdu vlaku zbývalo 15 minut. tak už jen zalomení palců, konstatování, že ty Vojenský byly fakt prima :-) a tradá domů. Jak dopadla druhá část výsadku nevíme – snad jen to, že v sobotu večer opět skončili v Jincích Za vodou. Jak hluboko do Vojenských Brd pronikli, netušíme…

Pěkně na Brdech bylo, ale pořád bych tam asi jezdit nechtěl. Vždyť ten svět okolo je taky pěknej. A s tvrzením, že Brdy jsou fšude se ztotožnit nemůžu. Brdy jsou jen jedny, specifické, se svým geniem loci kempů, hospod, Fabiána a tajemných míst. Se svými známými trempskými figurkami, potoky, prameny jsou Brdy krajinou ojedinělou a chápu, že jsou i tací, co nikam jinam už ani nejezdí. Myslím ale, že jsou o cosi ochuzení. Kdo ale nezažil, ten nepochopí. Tak tedy příště zase AHOJ na Brdech! A snad na těch opravdu Vojenskejch!!​

 

Sepsal Pavouckej