wz

 

                                                                              18.-20.11.2016                                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouckýho

 

Účastníci: Vojta St.tr. a Pavouckej

 

Trasa vandru: Provodín - Jestřebí - Pavlovice - pod Chudým Hrádkem - Dřevčice - Skalka - Blíževedly

 

Sliboval jsem Martínkovi ještě jeden vandřík do konce roku, ale zase z toho nic nebylo. Na víkend hlásili deštivo a Martin dostal kašlíček. Tahle kombinace mu bohužel byla osudná a zatímco on zůstal v teple domova s Bobinou, já na vandr vyrazil. A nakonec jsem rád, že se mnou Martínek nejel… Byl to pěknej splaz, vaz, maz :-).

I takhle někdy skončí večer vandr ve dvou... :-)

Pod převisem bylo plno, vzali jsme zavděk dependancí opodál

Po celodenním šlapání ve Skalce - plné složení bandy :-)

Nedělní ráno nás odměnilo

Nedělní snídání

Zadrátováno

 

K účasti se nakonec přihlásil jen Vojta, tak jsme dali takovej ten obvyklej podzimní vandr ve dvou. V pátek jsme se sešli ve vlaku – já přiskočil k Vojtoj v Bakově, abych ho překvapil sdělením, že jízdenku pro něj fakt nemám – dyk jsem mu psal sms, že v Debři je neprodávaj. Přemluvili jsme průvodčího a tak to bylo vyřešeno jím a bez vlakové přirážky. To už se setmělo a ve tmě jsme taky vyskakovali z vlaku v Jestřebí. Světýlko na provodínský Dřevěnce nás k sobě přivábilo, jak bludička a my neodolali a na dva rychlý kousky tam zapadli. No, nic moc. Noc byla ještě mladá, pofukoval vítr, tak jsme se ještě po kiláku mrkli jestli funguje hodpoda u krámu v Jestřebí (tuším, že U Drobečka se tam říká). Fungovala a bylo tam teplo, útulno a milo. Nechali jsme si tam natočit do igelitky, dali si pár kousků od cesty a už jsme přetínali hlavní tah Boleslav – Č.Lípa. Začalo drobně mrholit, tak jsme byli rádi, když nás pohltil les. Chvilku jsme šli po rovině, ale pak bylo potřeba vystoupit na hřeben a bloudit. Jinak my to tam v noci ani neumíme. Nakonec se zadařilo a my kemp našli. A měli jsme to, co se týče ohně, bez práce. Už tam seděla tříčlenná partička od Kutných Hor, která proti další společnosti nic neměla. Přidali jsme se tedy, zalomili palce a představili se. A protože to nebylo představování toho večera poslední, nepamatuju si ani jedno jméno J. Později večer se totiž pod námi objevili další čelovky a pod převis dorazili přímo domácí osadníci. Kruh kolem ohně se trochu nafouknul, ale bylo fajn.Povídalo se a kolovali různé špiritusy a pívo v petce. Bylo jasné, že pod převis se na spaní všichni nevejdem, tak jsme s Vojtou popadli po půlnoci usárny a sestoupili o jedno skalní patro níž, kde jsme zalezli pod takovej dvojitej a hlavně suchej nouzáček.

Spalo se dobře. Když jsme ale ráno balili, začalo drobně pršet. Dobalili jsme a vylezli nahoru k velkému převisu, kde už v ohništi plápolal oheň a kolem něj se točili místní osadníci. Zapečbuřtili jsme, ještě chvilku pokecali a pak se rozloučili. A nebylo to rozloučení poslední. Drobným deštěm jsme vyšplhali na hřebínek a pokochali se pohledem na kouřící pannu (nejedná se o žádnou prasárničku, ale o skalní masív Spící Panna, který byl tentokrát zahalen do cárů mlhy). Podhříbky, jejichž hlavičky se mokře leskly hned vedle cestičky, jsme ani nesbírali a po zhruba půl kiláčku jsme sestoupili kluzkým svahem do údolí. Značky, která tudy vedla jsme se drželi jen chvilku a pod skálou Rožec se stočili po lesní pěšině ke skalním útvarům Zločinec a Soudce. To už déšť zesílil a my vůbec neměli radost, když jsme dle mapy museli odbočit ze sporné ochrany lesa do zoraného pole. Naštěstí zůstala mezička s cestou a ta nás dovedla až k ruině bývalé samoty Chvístec. Tady jsme si pochutnali na pár jablíčkách z neudržovaných jabloní a rozhodovali se kudy dál. Vzali jsme to necestou a hned za hřebínkem na cestičku narazili. Svedla nás mezi skalami k silnici podél Švábského potoka. Čekal nás odpočinkový úsek cesty po asfaltce ke Knížecí studánce pod Pavlovicemi. Tam jsme se ale dlouho nezdrželi a vystoupali po Dlážděné cestě (technická památka vybudovaná Albrechtem z Valdštejna už v roce 1630) přímo do vsi Pavlovice. Náves nebyla špatná a dokonce byla i ozdobená hostincem penzionu. Bohužel všude byla jen tma a nikde ani cedulka s otvíračkou. Na sušení tedy nedošlo a my stále zkrápěni celkem silným deštěm opustili ves a vstoupili do polí. Bahnem jsme pak klouzali další více než kilometr na kraj lesa, kde jsme vyplašili divoké husy. Byla taková zima a byli jsme tak promočení, že jsme zatli zuby a vyšplhali na celkem vytuněný posed a tam si chvilku ve fortelně stlučené boudě orazili. Popili jsme něco rumu, vyždímali čepice a po čtvrthoďce bádání v mapě sestupovali lesem do rokle, která nás měla dovést pod Chudý hrádek. Všem následníkům musíme tuhle „zkratku“ vřele nedoporučit. Octli jsme se náhle na dně roklinky lemované strmými stěnami, jejíž dno z jedné strany na druhou zabíral močál rozrytý prasečími rypáky. Nebylo kam jít než po pomyslném proudu. Skákali jsme po shnilých kmenech, balancovali u kluzkých skalních stěn, než jsme došli k místu, kde se dala roklinka opustit. Cesta nás ovšem dovedla do hlavního údolí a o moc lepší to nebylo ani tam. Chvilku jsme tou prasečinou pokračovali, ale nakonec jsme se kluzkým jílem schovaným pod nánosy listí stejně vyšplhali vysoko na stranu údolí, kam jsme vůbec nechtěli. Sestoupit se nám dolů nakonec podařilo až do Dolského údolí k přístřešku horolezců. Tady jsme ani neokapali, pozdravili se s tříčlennou partou spolunocležníků a vyšlápli Dolákem pod Chudý Hrádek, kde jsme museli chčíc nechčíc narušit soukromý pozemek, protože potok se tam prostě překonat nedal. Od koní, které jsme i s jezdci kousek předtím potkali, byla cesta zničená a o to víc neschůdná. Před několika lety opravené mostky byli už zase stržené velkými vodami a poničené. Potok byl už ale o dost užší a dal se vždy nějak překonat. Do Dřevčic už jsme se škrábali na pivní dluh. Z komína hospody se nekouřilo a nám ve znovu počínajícím dešti zatrnulo. Vojta vzal za kliku, z nosu mu skápla kapka dešťové vody a už se rozplácla na dlažbu za dveřmi. Bylo otevřeno a u plynových kamínek se v lokále ohříval jen Martin. Ufffff. Dali jsme po pívu, ocenili nabídku jídel a vybírali, co si dáme. Nakonec to vyhrála zabíjačka (jitrnička, jelítko) se zelíčkem a bramborem. Mezitím dorazili osadníci, se kterými jsme se ráno loučili. Sesedli jsme se k jednomu stolu, krafalo se a popíjel celkem dobrej Žatec. Po jídle došlo v počínajícím šeru k nejhoršímu. Hodili jsme stále vlhké usárny na záda, rozloučili se jak s osadníky, tak s Martinem (tomu i popřáli brzké otevření plánované vlastní hospody v Zátyní) a vyšlápli do mrholení. Cíl byl vekolepý – Skalka. Využili jsme znovubudované Staré Husí cesty a šli po ní. V poli to byl očistec – jíl po dešti překryl mezičku s alejí a my klouzali jak na bruslích. Místo mnoha vloni zasazených stromků stáli smutné kříže oblečené jako strašáci do bílých košil. Naše stromky (AČP) naštěstí stály snad všechny. To už nás dostihla tma. Tou jsme šlapali kolem odbočky na Tisícák až k rozcestí pod Husou. Tam jsme si v boudě klutli rumu na další vlhkou cestu. Po hodině a třičtvrtě jsme brali za kliku u Báby ve Skalce. Tady bylo sucho, teplo a kamna vesele hučela. Zatímco jsme osychali, venku přestalo pršet. Čekala nás jen „krátká“ cesta na oblíbený kempík. Doklouzali jsme tam za svitu čelovek. Nikde nikdo, tentokrát jsme museli oheň spáchat sami. Pod převisem naštěstí byl dostatek suchého dřeva a Vojta měl i pilu a sekerku, což nám značně zjednodušilo přípravu. Za chvíli plápoláček plápolal. Sušili jsme nohavice a čepice, čuměli na tu prima televízi a nakonec i zapečbuřtili. Já dokonce nadvakrát. Nešikovně jsme si opečenej buřt vyválel v písku, kterej nešel zcela umejt… Po půlnoci nás pohltily pytle a my usínali pod protrhanou oblohou, na které probleskovaly hvězdy.

Ráno nás před osmou vzbudilo sluníčko a švitoření ptáků. Vypadalo to na chladný ale pěkný den. Udělal jsem si malou obchůzku vylepšenou filozofickou pauzou v podřepu a po návratu pomohl Vojtoj naporcovat dvě souše , které mezitím přitáhnul zezdola. Tím jsme nahradili dřevo, které jsme večer spálili, aby i další příchozí šupáci mohli večer zaplápolit i bez sbíhání okolních svahů v mokru a po tmě. Snad nám to oplatí a dřevo tu pro nás bude i příště. Posnídali jsme, dopili pívo z igelitky a vyšlápli ke vlaku. Cestou jsme se stavili na Skalce U Gregorů na dva, tři kousky. Po silnici jsme pak došli na nádraží v Blížákách akorát, když přijel vlak od Úštěka. V Lípě jsme zalomili palce, Vojta skočil na nově budovaném nádraží do svojí mašinky a já šel čekat do Taxikárny na svůj přeplněnej rychlík. Slunce studeně svítilo a dávalo zapomenout na propršenou sobotu. Ale i přes to počasí daremný, stál tenhle víkend s třiceti kiláčkama v nohách, za to…

Sepsal Pavouckej