|
V pátek jsem vyrážel s usárnou
rovnou z ranní šichty a nejeden zachumlaný kolbenkář si pomyslně ťukal na čelo.
Foukal ostrý vítr a spolu s klesající teplotou bodal do odhalené tváře. Motorák
mě z Řepova dovezl do Mšena, kde ke mně přiskočil Bobr, aby se se mnou svezl jen
jednu stanici. Na zastávce Kanina jsme vyskočili na zánovní peronek právě, když
zapadalo slunce. Teplota už klesla k mínus deseti a my šlapali po protažené
silnici k vesnici. Tam nás překvapila funkční putika, o které jsme neměli
ponětí, že tam vůbec je. Navíc, na štítu nám kynul nápis Bakalář, čemuž Bobr
jako rodák z Rakovníka nemohl odolat. Na dva kousky jsme se zdrželi, pokecali si
se zde sedícími staršími trempskými bardy, místním nimrodem a v neposlední řadě
i s provozovatelem tohoto celkem sympatického podniku. Po hodince jsme se ale
urvali a opět vyšli ven do mrazu. K tomu se mezitím přidala i tma, kterou jsme
kráčeli po silnici do Kokořínského dolu, kde jsme měli mít později sraz
s kamarády. U Grobiana, kde jsme měli spicha domluveného, se svítilo a my rádi
opět zapadli do tepla. Čekání ve skoroprázdném lokále jsme si krátili povídáním
a díky Bobrovi i muzikou. Vytáhnul nové drnkadlo a umně ukuleloval známé
trampské písničky. Ani jsme se nenadáli a dorazili opozdilci Dan a Vojta. Ještě
chvíli jsme poseděli a když se mobilem ozval Pajda, že míří rovnou na kemp,
rozloučili jsme se s milou obsluhou i se sympatickými hosty u vedlejšího stolu,
kterým Bobr věnoval buřta AČP, čímž šířil osvětu a vypadli jsme opět na mráz.
Nasadili jsme svižný krok a po pár kilometrech opustili značku, abychom se
zanořili do bočních roklí. Už 50 metrů před flekem, bylo jasné, že tam někdo je.
U plápolajícího ohně, ale byl jen Pajda a chystal dřevo na dlouhý zimní večer.
Připojili jsme se a obdivně ho chválili, za notný kus práce, který před naším
příchodem udělal. I díky tomu jsme už po půlhodince seděli kol ohně, klábosili,
krájeli masné i sýrové dobroty, které pak putovaly mezi přítomnými a mizely za
obdivného mlaskání v našich útrobách. U ohně bylo teplo, ale krátký výlet mezi
stromy, který jsme občas museli podniknout za účelem filozofického rozjímání,
nás každého ujistil, že fakt přituhuje. Bobr tak dlouho ukuleloval, až z toho
téměř ztratil hlas. Po jedné hodině ranní sobotní jsem usoudil, že je čas jít
spát a užít si mrazivou noc do spacáku. Kamarádi mě prý následovali jen o chvíli
později. To už ale já nevěděl, protože jsem zachumlán v péřáku od Josky
Rakoncaje, spokojeně (a prý i dost nahlas) chrupal.
Ráno se nám
z vyhřátých pytlů nechtělo. První vylezl Pajda a rozdělal ohýnek, což
byl povel pro nás, lenochy, také vstát a přesunout se k teplu plamenů.
Na teploměru, který pověsil Bobr na strom u kempu, klesla tohle sobotní
ráno teplota na mínus 13,5 stupňů celsiových. Aladin se na rozdíl od
Norů nemýlil a právě tuhle zimu předpověděl. Dlouho se vařily čajíky,
pekly špekáčky i jiné dobroty a tak nějak se mrcasilo kolem hřejícího
plápoláčku, který jsme přiživovali dřevem, jež neúnavně porcoval Pajda.
Zřejmě byl v minulém životě dřevorubcem a teď si na to vzpomněl. Pak
došlo na nejhorší – balení. 50% z nás si užilo balení usárny a muselo
pak nechat u ohně rozmrzat ztuhlé prsty. To už se ale nepřikládalo a žár
vydávaly jen kvalitní žhavé uhlíky. Čas pěkně pokročil, byl čas vyrazit
do zimní přírody. Ve třičtvrtě na dvanáct jsme zamávali oblíbenému,
uklizenému a dřevem vybavenému převisu. Učinili jsme i malou zacházku,
abychom se mrkli, kde jinde jsme také mohli spát a pak se opět vymotali
z roklí do Kokořínského dolu. Pod Pokličkami jsme zalomili palec marodoj
Pajdoj, který tu měl auto a vyšlápli dál přibývající vrstou sněhu
k Ráji. I když bylo zataženo, zimní krajina nám cestu velmi pěkně
vizuálně zpříjemnila. Občas jsme narazili na krvavé stopy, související
s probíhající lečí, na kterou nás už v pátek večer na Kanině upozornil
nimrod. Základnu měli lesní vrazi (J)
v ústí Boudecké rokle, kolem které jsme jen prošli neomylně míříc do
Ráje. Tam jsme se v otevřené restauraci (pozor jen v sobotu a neděli!!)
na křižovatce odměnili prima obědem i kafíčkem. To už nás ale zase
popotlačil čas – vlak nám jel ze Mšena už za dvě hodinky. Vystoupali
jsme tedy k romanovské hájovně, kde jsme byli okouzleni množstvím sněhu
(asi 20 cm). Údolím Debř jsme došli do Mšena, a tam ještě stihli jedno
pivko U Lva. Zalomili jsme palec s Bobrem, který vozmo mířil opačným
směrem (a mnohem dál) a sami naskočili akorát včas do novohurvajse,
který nás mrazivým večerem dovezl do teplých domovů k běžným povinnostem
a vaně s horkou vodou. Libovali jsme si, jak vydařený vandřík to byl a
trochu i zalitovali, že jsme ho museli takhle zkrátit. No, snad letos
ještě stihneme nějaký celovíkendový plnohodnotný zimní vandr. Ostatně
meteorologové nám dávají naději…
Dohromady splácal Pavouckej
 |
