|
Gepardice měla
doporučenou tremp-friendly hospodu, tak jsme zavítali na pár hltů piva a jiných
nápojů, jež jsme posléze zazdili sekanou, nakládaným hermelínem či tlačenkou.
Sice jsme věděli, že máme pro tuto noc smluvený sroubek, ale bylo nám zamlčeno,
že se jedná dokonce o „Hradiště“. Sroubek byl opravdu útulný a hned jsme si
zatopili v kamínkách, o nichž jsme posléze zjistili, že se teplo spíš nechávají
pro sebe, než by ho vyzařovala do okolí, ale pořád nám nepřimrzala pára u pusy,
jako by tomu bylo venku. Nakonec došlo i na pečení buřtů v kamínkách, i když
s námi pro pracovní povinnosti nemohl být náš hlavní pečbuřt-propagátor Pavouk.
Když se Štěpánka jako první ukládala na patýrko do spacáku, vytáhl Gepi Kytaru a
přezpívali jsme všechny ukolébavky, na něž jsme si vzpomněli. Růža se pak také
vyšplhala do výšin, Vojta vzal zavděk širokým bytelným stolem a my ostatní se
napáskovali na podlahu, jak housenky čekající na jaro.
Toho jsme
se ovšem nedočkali – ráno nám šla i ve sroubku pára od pusy, ale brzy
jsme se rozehřáli čajem a snídaní. Ta proběhla v klidu, ale pak už byl
čas vyrazit na nádraží a popovézt se vlakem do Police nad Metují. První
kilometr vedl po asfaltu, ale pak už jsme odbočili proti proudu Metuje
směrem k Maršovu nad Metují. Sněhu bylo dost, ale s návleky jsme neměli
problém. I na lávkách přes částečně zamrzlou řeku byla vyšlapaná jen
úzká pěšinka. U altánku v říční zákrutě jsme se rozhodli pro pauzu –
část osazenstva sice původně nechtěla, ale nakonec se nikomu od
plápolajícího ohýnku nechtělo. Opekli jsme buřty, zapomnětlivci alespoň
řízky.
Cesta do
Maršova proběhla bez zádrhelů, vydrápli jsme se na Kyrillovu vyhlídku,
z níž byl vidět „Ostaš za mlhou hustou tak, že by se dala krájet“, tak
jsme vyrazili dál. Po chvíli jsme odbočili z asfaltky na polňačku, kde
bylo pěkně naváto, takže jsme museli jít hlubokou kolejí jak housata za
sebou. V lese to bylo chvilku lepší, ale potom to začalo – návěje místy
až nad návleky a kolena nás vzrůstem menších členů výpravy. Následující
2 kilometry jsme se na střídačku propadali a hrabali ven ze závějí
snažíce se odolat silnému větru, který vál z údolí od Stárkova totálně
nám zmrazil úsměv na levých polovinách našich obličejů. Z vyhlídky
Vysoký kámen byl podobný rozhled jako z té předchozí, tak jsme si
pospíšili do Stárkova, kde jsme posléze rozmrzli v restauraci U Mědvěda.
Část
účastníků této zimní taškařice se rozhodla přiblížit se autobusem a
vlakem do Žďáru a postupně se přidávali ostatní, až jsme tedy jeli
všichni, abychom netrhali partu. Vojta s Gepardem stihli ochutnat pivo
v hronovském Ráji piva (čepují prý pouze několik druhů Staropramenu) a
už jsme byli na cestě napříč Žďárem a dál až nahoru na Ostaš, kde nás
vítala světla zářící nám vstříc. Štěpánka s Gepardicí v posledním úseku
přidaly do kroku, aby za nás dostály tomu, že rezervace je na šestou,
ale jen pár minut poté už jsme všichni studovali, co že dobrého se dnes
podává. Nikdo neodolal a všichni jsme si hned něco dali – favoritem
prvního kola bylo vyhlášeno kančí ragů se žampiony, ale ani srnčí se
šípkovou nebo jelen na smetaně nevypadali vůbec špatně. Divoška nám
v průběh večera prozradila, že bude mít brzy narozeniny, tak jsme to
museli několikrát zapít. Gepi vytáhl kytaru, ale zahrál tentokrát jen
pár písniček, než si kluci dali druhé kolo zvěřinových dobrot a dělali
nám všem chutě.
¨
Pět
statečných se nás postupně vydalo ven do tmy a sněhu na Slepičárnu a
Hříbky a zbývající čtveřice tentokrát vzala zavděk nabízenou chatkou –
nevytopenou, ale s postelí a bez půl metru sněhu.
V 9 hodin
ráno prý bylo -14°C, tak kdo ví, kolik bylo v noci. Chatková i převisová
sekce se postupně sešla v hospůdce nad čajem, koláči, bažantím vývarem
s knedlíčky a dalšími pochutinami. Na vlak jsme posilněni vyrazili
společně, ale vůbec nedošlo na Divoščina slíbeného narozeninového hobla
do sněhu ani na loučení s Růžičkovic klanem, na který ve Žďáru čekalo
auto, protože jsme tentokrát opravdu museli vlak dobíhat a držet za
nárazník, aby nám neujel. Ve vlaku jsme potkali partu trempířů, kteří
byli na ohni na Supkách – sněhu si užili stejně jako my.
Vandropis stvořila
Katka |
