wz

 

                                                                 27.-29.1.2017                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Katky

Fotky od Gepardice

Obrázky Růži a Vojty

Zúčastnili se: Růža, Vojta St.tr., Štěpánka, Dan-Hiro, Kačka, Pajda, Divoška a Gepardice s Gepardem.

 

Trasa vandru: tak nějak okolo Hronova a Ostaše

 

Počet a složení účastníků tohoto vandru naplánovaného již od Zimního táboření, kdy jsme zjistili, že na Ostaši u Malíků se i letos konají zvěřinové hody, se průběžně měnil, ale nakonec jsme se sešli všichni u jednoho vlaku. Nejdříve vyrazila bakovsko-boleslavská sekce zastoupená Pajdou, Divoškou a Hirem a k nim do trutnovského rychlíku jsme přistoupili my – zástupci sekce hradecké – já a Gepard s Gepardicí. Ve Starkoči jsme svorně přesedli do couráku do Meziměstí, ale opustili jsme ho již v Hronově, kde na nás čekala poslední sekce pasecká – taktéž tříčlenná – sestávající se z Vojty St. tr., Růži a Štěpánky.

Gepardice měla doporučenou tremp-friendly hospodu, tak jsme zavítali na pár hltů piva a jiných nápojů, jež jsme posléze zazdili sekanou, nakládaným hermelínem či tlačenkou. Sice jsme věděli, že máme pro tuto noc smluvený sroubek, ale bylo nám zamlčeno, že se jedná dokonce o „Hradiště“. Sroubek byl opravdu útulný a hned jsme si zatopili v kamínkách, o nichž jsme posléze zjistili, že se teplo spíš nechávají pro sebe, než by ho vyzařovala do okolí, ale pořád nám nepřimrzala pára u pusy, jako by tomu bylo venku. Nakonec došlo i na pečení buřtů v kamínkách, i když s námi pro pracovní povinnosti nemohl být náš hlavní pečbuřt-propagátor Pavouk. Když se Štěpánka jako první ukládala na patýrko do spacáku, vytáhl Gepi Kytaru a přezpívali jsme všechny ukolébavky, na něž jsme si vzpomněli. Růža se pak také vyšplhala do výšin, Vojta vzal zavděk širokým bytelným stolem a my ostatní se napáskovali na podlahu, jak housenky čekající na jaro.

 

 

Toho jsme se ovšem nedočkali – ráno nám šla i ve sroubku pára od pusy, ale brzy jsme se rozehřáli čajem a snídaní. Ta proběhla v klidu, ale pak už byl čas vyrazit na nádraží a popovézt se vlakem do Police nad Metují. První kilometr vedl po asfaltu, ale pak už jsme odbočili proti proudu Metuje směrem k Maršovu nad Metují. Sněhu bylo dost, ale s návleky jsme neměli problém. I na lávkách přes částečně zamrzlou řeku byla vyšlapaná jen úzká pěšinka. U altánku v říční zákrutě jsme se rozhodli pro pauzu – část osazenstva sice původně nechtěla, ale nakonec se nikomu od plápolajícího ohýnku nechtělo. Opekli jsme buřty, zapomnětlivci alespoň řízky.

Cesta do Maršova proběhla bez zádrhelů, vydrápli jsme se na Kyrillovu vyhlídku, z níž byl vidět „Ostaš za mlhou hustou tak, že by se dala krájet“, tak jsme vyrazili dál. Po chvíli jsme odbočili z asfaltky na polňačku, kde bylo pěkně naváto, takže jsme museli jít hlubokou kolejí jak housata za sebou. V lese to bylo chvilku lepší, ale potom to začalo – návěje místy až nad návleky a kolena nás vzrůstem menších členů výpravy. Následující 2 kilometry jsme se na střídačku propadali a hrabali ven ze závějí snažíce se odolat silnému větru, který vál z údolí od Stárkova totálně nám zmrazil úsměv na levých polovinách našich obličejů. Z vyhlídky Vysoký kámen byl podobný rozhled jako z té předchozí, tak jsme si pospíšili do Stárkova, kde jsme posléze rozmrzli v restauraci U Mědvěda.

Část účastníků této zimní taškařice se rozhodla přiblížit se autobusem a vlakem do Žďáru a postupně se přidávali ostatní, až jsme tedy jeli všichni, abychom netrhali partu. Vojta s Gepardem stihli ochutnat pivo v hronovském Ráji piva (čepují prý pouze několik druhů Staropramenu) a už jsme byli na cestě napříč Žďárem a dál až nahoru na Ostaš, kde nás vítala světla zářící nám vstříc. Štěpánka s Gepardicí v posledním úseku přidaly do kroku, aby za nás dostály tomu, že rezervace je na šestou, ale jen pár minut poté už jsme všichni studovali, co že dobrého se dnes podává. Nikdo neodolal a všichni jsme si hned něco dali – favoritem prvního kola bylo vyhlášeno kančí ragů se žampiony, ale ani srnčí se šípkovou nebo jelen na smetaně nevypadali vůbec špatně. Divoška nám v průběh večera prozradila, že bude mít brzy narozeniny, tak jsme to museli několikrát zapít. Gepi vytáhl kytaru, ale zahrál tentokrát jen pár písniček, než si kluci dali druhé kolo zvěřinových dobrot a dělali nám všem chutě.

 

¨

 

Pět statečných se nás postupně vydalo ven do tmy a sněhu na Slepičárnu a Hříbky a zbývající čtveřice tentokrát vzala zavděk nabízenou chatkou – nevytopenou, ale s postelí a bez půl metru sněhu.

V 9 hodin ráno prý bylo -14°C, tak kdo ví, kolik bylo v noci. Chatková i převisová sekce se postupně sešla v hospůdce nad čajem, koláči, bažantím vývarem s knedlíčky a dalšími pochutinami. Na vlak jsme posilněni vyrazili společně, ale vůbec nedošlo na Divoščina slíbeného narozeninového hobla do sněhu ani na loučení s Růžičkovic klanem, na který ve Žďáru čekalo auto, protože jsme tentokrát opravdu museli vlak dobíhat a držet za nárazník, aby nám neujel. Ve vlaku jsme potkali partu trempířů, kteří byli na ohni na Supkách – sněhu si užili stejně jako my.

 

Vandropis stvořila Katka