wz

 

                                                                 1.-2.4.2017                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Fotky Pavouka

Zúčastnili se: Pavouckej, Martínek, Pivoš, Lucka, Eliška, Bobr, Katka, Kameňák, Klára, Terka, Jiřík, Petřík a pejsek Mikuláš. V sobotu večer dorazili Vojta a Růža :-)

 

Trasa vandru: Mšeno - Jestřebice - Kokodůl - Mšeno

Bobina měla na víkend pracovně odjet na Vysočinu a já tak měl s Martínkem dočasně osiřet. Nebylo tedy daleko k nápadu vypravit se na vandr. A protože jen ve dvou se nám nechtělo, v půlce týdne jsem oslovil kamarády s dětmi i bez, jestli se nechtějí přidat. Výsledek byl víc než dobrý .

Sraz byl ve Mšeně v sobotu po desáté hodině dopolední. Počasí nám přálo, slunce pálilo a my se sjížděli ze všech směrů v hojném počtu. Největším počtem dětí přispěli do party Kameňák a Klára, kteří přivezli hnedle tři robátka. Pivoš s Luckou dorazili s čahounem Eliškou, já přivedl Martínka a Bobr dovalil s Káťou. V tlupě čítající 6 dětí a 6 dospělých + jeden pes jsme táhli rozpáleným městem do aprílové přírody. Hned na kraji městského parku Debř si děcka chvilku poblbla na dětském hřišti a dospělí odlehčili Bobrovo žracáku od plešky píva. Sluníčko nebývale hřálo a nás pohltil stín lesoparku. U muchomůrkového přístřešku proběhla další pauza, odpojil se Kameňák s usínajícím nejmladším účastníkem a jinak se nestalo nic zvláštního. Když tedy pominu krátkou stávku Jiříka, která ale byla záhy na Švédském valu potlačena zajímavým zjevením neúplné sochy švédského nájezdníka.

 Pohltila nás jedna z mnoha kokořínských roklí. Na jejím dně jsme si našli prima slunné místečko a tam spáchali oběd a veget. Já se vyšplhal nahoru do skal omrknout historicky i trempsky zajímavá místa a nebyl jsem zklamán – i po letech jsem obě jeskyně a převisek našel. Zub času ale bohužel zapracoval… Na kráse místa to ale nic moc neubralo. Jen ten výhled už není, co byl před dvaceti lety – stromy už terasu kempu dávno přerostly. Když jsem se vrátil zbrocen potem ke kamarádům, připojil jsem se k jejich bohulibé činnosti – zevlu. Lehnul jsem si do trávy a nabídnul tak mravencům své tělo v plen. Zatímco oni si mlaskali, já zpíval spolu s ostatními za doprovodu Bobrova ukulele jednu ryvolovskou pecku za druhou. Čas nás ale zvednul. Za vzteklého okusování mravenců a skoro podobně ostrých protestů dětí jsme opouštěli ta milá místa. Aspoň, že děti nekousaly a jen slovně protestovaly, páč se jim nepohyb vpřed zamlouval víc než pochod z báglem na zádech kamkoli.

Nedalo se ale nic dělat, čas se nezastavil, ač nám to tak mohlo připadat. Dole u hlavní silnice jsme se opět potkali s Kameňákem, abychom se s ním i zbytkem jeho rodinky dočasně zas rozloučili. Oni šli rovnou na flek, zatímco my se chtěli ještě mrknout na Jestřebické pokličky. Vzali jsme i jejich Terku, která se už celkem s ostatními dětmi skamarádila a šla ráda. Když už jsme byli na Jestřebických pokličkách, nedalo nám to a mrkli se i do Jestřebice. Kamenná hospoda měla opět otevřeno a bylo jasné, že ji jen tak nemineme. A užili jsme si to tam řácky – vypili jsme je z nealka a vyjedli ze všeho. S předzásobováním to tentokrát nový pan domácí poněkud podcenil. Snad se pro příště poučil. My si ale i tak užívali krásný aprílově letní den na nezařízené terase s ukulelem a písničkami. Děti využili nedalekého dětského hřiště a všichni byli spokojeni. Tak spokojeni, že k odchodu jsme se skoro museli přemlouvat. Zas ale ten zmetek čas popohnal nás J.

Opouštíme Mšeno

Válení se s muzikou na sluníčku nemělo chybu

U Jestřebických pokliček

Na terase Kamenné hospody v Jestřebici

Na kempu v neděli ráno

 A my sestupovali zpět k Pšovce, ve které si ti odvážnější z nás i nohy smočili. Slunce ještě nezapadlo a opět jsme byli pohlceni nejmenovanou kokořínskou roklí. Pokecali jsme si s neznámými dětmi - Jeníčkem a Jeníčkem, kteří sami seděli u cesty, odloženi zde otcem, drsným to zřejmě trempem. Dle jejich slov se vydal hledat brýle, které kdesi ztratil. A protože jsme věděli, že hledat brýle bez brýlí je krajně zapeklitá záležitost, poradili jsme jim, aby v případě, že se tatínek dlouho nebude vracet, dovalili kousek roklí nahoru za námi. Tam už čoudil ohýnek a netrpělivě nás čekali Kameňáci. Nadělali jsme nějaké dříví, přičemž i děcka se činila. Pak už probíhala taková ta normální kempovní večerní činnost – pečbuřtilo se, krafalo a díky Bobrovi i zpívalo. Děti už byli uložené v pelíškách všude po okolí, protože déšť nehlásili a my se nechtěli mačkat pod převisem, když dorazilo překvapení – Vojta st.tr. a Růža. Kromě sebe dotáhli i petkopívo i rum a bylo dobře. Spát se šlo až po půlnoci…

Noc by byla klidná, kdyby se v pět hodin nepřehnala krátká bouřka (!), která mě s Martínkem zahnala pod převis. Ostatní vytrvali a dobře udělali, protože kromě hromů a blesků spadlo jen pár obrovských kapek vody. Ráno vstával první Martínek, který mě vzbudil a dožadoval se v půl sedmé sirek, že rozdělá ohýnek. Já je neměl a poradil mu, ať si nějak poradí. A to on učinil – oheň prostě rozfoukal ze žhavých uhlíků v ohništi. Je to zkrátka ohnivec. Ohýnek pak do osmi hodin vytahal z pytlů i zbytek čtrnáctičlenné bandy. Bobr s Káťou se museli rozloučit jako první a my ostatní jsme na pohodu snídali, balili, děcka blbla na oblíbené šikmé kládě u kempu a šedivé nebe se postupně trhalo. Zalomili jsme palce s Kameňáky, kteří se hodlali ještě poflakovat s dětmi po okolí a vyšlápli jsme do Mšena.

Šli jsme cestou necestou a v jednu chvíli se vyšplhali skoro až do nebe. Ještě než jsme se tam ale vyškrábali, navštívili jsme prima kempík pod skalou a tam chvíli poseděli. K nebi to nemělo daleko. Tak dobře tam bylo. Slunce ale zase popolezlo o kousek vejš a my museli vylézt ještě výš a dojít ještě dál. Sedlecem jsme pod pálícími paprsky slunce jen proběhli. To už jsme šlapali na hospodný dluh. Ke Lvoj ve Mšeně jsme zapadli tak akorát na oběd. Naplnili jsme břicha, ještě probrali, kam na Velikonoce a nastal čas loučení. Zalomení palců. Sliby, že příště zas…

A já doufám, že určitě zas. Že určitě zas… bude dobře, jako bylo i tentokrát! Tak ZDAŘBUŘT!!!  A díky všem, kteří se ke mně a Martínkovi přidali! Zvláštní ryze soukromé poděkování patří i těm, kteří mě a Martínka dopravili autem domů, protože nám vlakobus ujel, zatímco jsme plnili bříška v hospodě…

Sepsal Pavouckej