wz

 

                                                                 13.-17.4.2017                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Pavouckej a Bobina

Růža a Starý tremp

Lejdy a Čepy

Kačka

Gepardice

Zúčastnili se: Vojta st.tr., Růža, Mišák, Čepy, Lejdy, Divoška, Bobina, Pavouckej, Matlas, Gepard, Gepardice a nakonec i Hiro s Kačkou

 

Trasa vandru: Mimoň – Hradčany – Staré Splavy – Jestřebí – Holany – Dolské údolí – Dřevčice – Skalka – Blížáky

Tenhle vandr se rodil poměrně podivným způsobem. I když to původně vypadalo na Středohoří, skončila nakonec banda pečbuřtů na Roverkách. Šli tam ale přes Ledovky. A pak se v tom má někdo vyznat :-).

Ještě kus cesty od Roverek na prima kempu

AČP všude, kam se podíváš :-)

Pečbuřtky v Dolském údolí v akci

Na no name převisu v Roverkách jsme zakempili až pozdě v noci

Velikonoční neděle a vydařené ráno v Roverkách

 První část bandy vandrovala už od čtvrtka. Začali v Mimoni, odkud došli do Hradčan, kde zkusili, jestli ještě funguje hospoda Na pláži. Fungovala, takže cesta na nocleh byla i veselá. Až na stávku Lejdy nad průrvou do nejprofláklejšího kempu široko daleko, probíhalo vše v pohodě. Mišák ale velmi dobře posloužil, coby výtah jedoucí dolů, takže panika byla zažehnána. Dokonce prý i obrovská hromada dřeva tam pod převisem byla!

V pátek se přes Ledovky přehoupli do Starých Splavů, kde už se (aspoň na chvilku) potkali s druhou částí velikonoční expedice do Roverek – se mnou, Bobinou a Matlasem. My si s nimi dali jen pivko a autem popojeli do Holan. Tam ho zaparkovali na návsi před hospodou (která není na netu, ale funguje). Pak jsme se pod polojasnou oblohou vraceli pěšky směr Jestřebí. Po skoro dvou hodinách jsme se vyškrábali k jedinému převisu s lavičkami v tomto kraji a tam si oddechli nad opuštěným ohništěm. Natahali jsme nějaké dřevo, pojedli a já se sólo vydal naproti kamarádům, kteří mezitím došli ze Splavů do Jestřebí a tam seděli v hospodě. Sice mi po telefonu tvrdili, že je dovnitř pustili jen díky tomu, že měli koně (?), ale předpokládal jsem, že příslib vlka z mé strany mi bude postačovat. Bylo tam opravdu veselo a plno. Dal jsem si s nimi nějaký ten žejdlík piva s tváří, doplnili jsme vodu do lahví a za soumraku vyrazili na převis. Tam už Bobina s Martinem topili ostošest. Měli jsme to tedy skoro bez práce. Pečbuřtilo se a krafalo. Po deváté se telefonem ozvala skoro poslední část výpravy – Gepardi. Navigovali jsme je ze Zahrádek a oni nás nakonec kolem jedenácté našli. Byla pohoda, zněly kytáry, kolovali petky, které jsme s Bobinou prozřetelně zakoupili v obchodě a dotáhli na kemp odpoledne. Únava nás do pelechů zahnala až dlouho po jedné hodině ranní.

 

Sobota byla zpočátku šedivá a první jako vždy vstával náš skoro devítiletý Matlas. Rozfoukal uhlíky a zapálil ohýnek, čímž pomalu vyhnal z pytlů i nás ostatní. V půl deváté už se všichni mrcasili kolem ohně a snídali. Po sbalení, úklidu a zápisu do kempovky jsme se s kempem rozloučili a vyrazili směr Holany. Oblačnost se roztrhala a my šlapali se sluncem nad hlavou. Na louce u Borku bylo asi 1500 lidí – závodníků v orientačním běhu (dík Lišákoj za info!) jejichž „kemp“ jsme rychlým krokem minuli sledováni udivenými pohledy. Před Holany jsme se skočili mrknout na zříceninku hrádku Vřísek (zřejmě romantická stavba z 19. století). V Holanech vedli před polednem naše kroky neomylně na náves jejíž konec zdobí prima hospůdka. Pozdravili jsme se zde s několika trempy, z nichž někteří ještě neznali asociaci českých pečbuřtů (???!!!). Omlouvalo je to, že pocházeli až z Moravy, kde naše PR nemá ještě takový záběr J. Dostali tedy kalendáříky na památku, aby šířili proslulost a prospěšnost naší organizace i na východě republiky a s chutí si dali pivka a limči. S vařením to bylo slabší – jen pizza a nějaké minutky. Matlas ale projevil zájem o řízek a volba to byla dobrá – ani se mu nevešel na talíř. Ale zdolal ho celý J. Tady se naše cesty zase na chvilku rozdělili – Bobina s Matlasem skočili do auta, kam naložili kytary a odjeli do Dřevčic, kam jsme my ostatní šlapali přes Dolské údolí. Nebe se zatáhlo a když jsme u horolezeckého ohniště v druhé polovině cesty pečbuřtili a pozdně obědvali začalo malinko i pršet. Po jídle jsme se jen neradi zvedli a pokračovali dál údolím proti proudu Dolského potoka. Do Dřevčic jsme dorazili v chladném a sychravém počasí, přivítali se s Bobinou a Matlasem a rádi zapadli do znovu otevřené hospody. Vše zde vonělo novotou – nová podlaha, stoly i židle, výčep na původním místě a díky tomu i víc místa pro hosty. Obsluha sice zkraje trochu vázla, protože paní vrchní roznášela jídla šupákům, které jsme rádi pozdravili hlasitým „Ahoj“. A že jich tam bylo! Dokonce i na Hujery, se kterými jsem chvilku vandroval pod patronátem Medvěda na Brdech, jsme natrefili. A taky jsme se od nich dozvěděli, že ve skalách je plno, a že nás tedy večer čeká prima hledání volného fleku pro naši již třináctičlennou bandu. Přidali se k nám totiž na jednu noc i Katka s Hirem, mířící na Ronov. Lejdy a Gepi vytáhli kytáry a se soumrakem se nám jen těžko vstávalo a odcházelo. Sice jsme se nejprve roztrhali, ale nakonec se naše banda již za tmy scukla ve skalách. Začalo pršet a my prošli pár plných kempů abychom nakonec díky Danovi skončili pod skálou beze jména i příslušenství, ale v suchu. Nutno podotknout, že na všech kempech, kterými jsme procházeli, jsme si vždy dobře pokecali a dostalo se nám i nabídky setrvání alespoň části naší velké party. Kamarádství na Roverkách pořád ještě funguje… V deštíčku, který pomalu ustával, jsme do kouta dlouhého převísku natahali dřevo z okolí a mohlo se pečbuřtit a vařit. Protože bylo málo místa, byli jsme kolem ohýnku ve dvou řadách. To nám ale nevadilo. Kecali jsme a i na kytáry ještě došlo. Nejprve se kolem půl dvanácté trhli Vojta s Hankou a šli spát k nedaleké skále. My ostatní jsme se napáskovali vedle sebe pod nalezený holopřevis a po půlnoci už tábořiště hlasitě oddechovalo.

 

Nedělní ráno bylo chladné, větrné, ale slunečné. Matlas opět vstával první, ale naštěstí až po půl osmé. Pytle se začaly pomalu rozhýbávat a plivat ze svých útrob rozespalé šupáky, kteří se trousili k ohýnku umně rozdělaném nejmladším účastníkem třináctičlenné grupy. Velká banda se ale začala rozpadat. Po snídani a sbalení, jsme s kamarády zalomili palce, já, Bobina, Matlas a Divoška. Později se ještě trhli Hiro s Katkou mířící na Ronov. My čtyři šlapali pod polojasnou oblohou zpět do Dřevčic. Tam se v hospodě zrovna uklízelo, tak jsme vyzvedli Katčinu zapomenutou pláštěnku a odfrčeli domů na trochu usedlejší oslavu Velikonočních svátků a pondělní koledu :-).

Zbytek party pokračoval přes kempy do Skalky, strávil ještě jednu noc pod nějakým vymazleným převisem a i oni v pondělí mazali z tohoto parádně jarního vandru domů.

Sepsal Pavouckej