|
Nevandr v Krakonošově revíru
Vandrovat se dá u nás v republice vlastně skoro všude. Jsou ale místa, kde je to
složitější s bivakem, či ohýnkem. Mezi tato místa patří i Krkonoše. Rádi jsme
tedy využili nabídky kamaráda, který podědil chalupu uprostřed krkonošských
hvozdů a dal ji nám pečbuřtům alespoň na jeden víkend v plen. Sjelo se nás dost
a setkání jsme v pátek večer poctivě zapili v pravé horské putyce. Řádně
posilněni jsme se po tmě vydali k boudě, která prý kdysi sloužila jako
pastevecké obydlí a zůstala do dnešních dnů mimo civilizaci stranou značených
cest. Za vydatné pomoci čelovek, občasného hltu rumu a neochvějné jistoty, že
„tady někde to musí bejt“, jsme chalupu po dvou hodinkách našli. Noc byla mladá
a ohniště za chatou vyzývalo k ohřátí a posezení v kruhu. Zaplápolaly plameny,
zavoněly uzenky a dík Lejdy zazněly i první tóny kytary. Neškolený zpěv souzněl
s podzimním nočním lesem. Kolovaly truňky a bylo dobře. Spát jsme šli dlouho po
půlnoci. Někdo využil pohostinnosti boudy, jiný zalehl pod korunami starých
stromů. Do šedivého rána jsme ale vstávali všichni stejně brzy. V plánu byl
výstup do nejvyšších partií hor. No, výstup... Sbalili jsme se na jednodenní
putování a začali zcela proti logice výstupu, sestupovat. Prudce jsme padali do
hlubokého údolí a vesele ztráceli výškové metry. Klesání zastavila až stužka
asfaltky vinoucí se údolím Jizerky. Zůstali jsme stát a čekali, než přijel
linkový autobus, který nás měl vyvézt téměř na hřebeny. Řidič sice zastavil, ale
hned začal hovořit cosi o tom, že my se už dovnitř nevejdeme. Jeho pomýlenost
jsme mu dokázali vzápětí. Za zdařilé spolupráce již nasáčkovaných poutníků,
kteří také zatoužili zdolat hory tímto celkem pohodlným způsobem, jsme se do
autobusu krásně napasovali. O pohodlí se ovšem po našem nástupu už moc hovořit
nedalo. Hlavně, že jsme jeli. Nabrali jsme pár zoufalců ještě na dvou dalších
zastávkách a stojíce všichni společně na jedné noze, o které by se s úspěchem
dalo pochybovat, že je někoho z nás, se nechali vyvézt až do závratné nadmořské
výšky 1393 m. Vysypali jsme se z autobusu a nadechli se horského vánku, který se
na konečné stanici autobusu mísil s výfukovými plyny právě odjíždějícího
zpátečního spoje. Vystoupali jsme tedy ještě o pár metrů výš na nedaleký pahorek
s pomníkem krkonošských lyžařských legend Hanče a Vrbaty.
Nebe bylo polojasné a vzduch chladně průzračný. Jen studený vítr nás z
nádherného výhledu vyhnal na další cestu. A ta nás čekala ještě řádně dlouhá.
Cestu jsme si ozvláštnili i prohlídkou otevřeného betonového srubu lehkého
opevnění vzor 37a doplněnou o výklad znalce Čepyho. Stříbrným hřebem byl
Pančavský vodopád padající do hloubky 143 metrů. Výška našeho největšího
vodopádu ale bohužel při pohledu ze skalní hrany poněkud ztrácí na závratnosti.
Nízký stav vody také hodnotu zážitku lehce devalvoval. Pohled do Labského dolu
směrem ke Špindlu nám to ale plně vynahradil. Popošli jsme už jen kousek k
nejpodivnější horské chatě snad všech českých hor, k Labské boudě. Bouda je to
opravdu jen názvem a připomíná spíš nedodělaný skokanský můstek. Jediným
pozitivem je, že ta stavba kupodivu i přes svou obrovitost splývá se svahem. My
zatoužili prohlédnout si i útroby této krkonošské unikátnosti a okusit v
závratné nadmořské výšce něco dobrého se závratnou horskou přirážkou. Naše touha
byla náležitě uspokojena. V bufetu ve stylu školní jídelny jsme svlažili hrdla
čepovaným krkonošským pivem Paroháč. Cena 60Kč za 0,4l nebyla jedinou
zvláštností. Poprvé jsme totiž viděli točit pivo na váhu. Jen tak totiž slečna
výčepní poznala v neprůhledném papírovém kelímku, že je míra správná. Nutno ale
podotknout, že pivo to bylo exkluzívní. Nejednalo se totiž o ležák ale o pivo
typu IPA. Silný říz a hořkost nám zaimponovala, my se plácli přes kapsu a dali k
nemalému údivu obsluhy výčepu i druhou rundu. Asi to od šupáků v zelených
hadrech s žebradly přes rameno nečekali. Hory ale volaly. Chtěli jsme jít dál a
výš. A také jsme se nechtěli finančně zruinovat hned na začátku putování.
Zašli jsme si k Labskému vodopádu jen kousek pod chatou. Ten je vylepšený
zadržovacím jezírkem se stavidlem. To si mohou poutníci za použití vlastní síly
otevřít a zvýšit tak slabý průtok horního toku naší největší řeky. Protože jsme
v bufetu nabrali dvojnásobně sil, než jsme původně počítali, zvedli jsme si
stavidlo opakovaně a s chutí. Rozprouděná krev přišla vhod, když jsme posléze
zdolávali převýšení cestou k chatě Martinovka. K ní jsme došli akorát v čase
oběda. Toho bylo škoda nevyužít. Za hodinku už jsme řádně najedení
(doporučujeme!) zase stoupali k modrému nebi. Stále plni sil jsme dosáhli polské
hranice na rozcestí Pod Smělcem. Zde jsme si při odpočinku nemohli nevšimnout
zvláštního zeměpisně-fyzikálního paradoxu, o kterém se málo ví. Zatímco na české
straně je na rozcestníku Pod Smělcem uvedena nadmořská výška 1360 m., tak zhruba
deset metrů vedle po rovině je na polském rozcestníku Czarná przelecz uvedeno
1348 m.n.m. Člověk zde cestou do Polska ztratí 12 výškových metrů, aniž by byť
jen o kousek sestoupil! Nebyl ale moc čas užívat si anomálií. Byl čas zdolat
další kus cesty. Kuřáci dokouřili, ti zdatnější si zapálili další retko a opět
jsme začali stoupat. Teď už po hraniční stezce ke zlatému hřebu naší cesty. Ten
však zahalily mraky, které z Polska přivál studený vichr. Sněžné Jámy, které tím
zlatým hřebem měly být, jsme tedy jen tušili někde po pravé ruce a ani se je
nepokoušeli na vyhlídkách moc vyhlížet. Teplota spadla na nulu a my pelášili z
hřebene na českou stranu kolem vyschlého pramene Labe. Nejmladší člen výpravy
desetiletý Marťas se vcelku logicky podivoval, odkud asi tekla voda k tomu
vodopádu pod Labskou boudou. Pak už jsme sestoupili na závětrnou stranu hor a
blížili se k chalupě. Byl podvečer a 20 kiláků dlouhé kolečko se uzavřelo.
Díky chladnému větrnému počasí jsme si mohli užít pravý a nefalšovaný
chalupářský večer. Zatopilo se v kamnech a probíhal odpočinek po překvapivě
náročné túře. Z pěčbuřtů se na chvíli stali vařbuřti a došlo i na hodnocení
akce. Pravdu měl ten, kdo pronesl po pár ořechovkách neumělé verše: „Kam se
hrabou velehory, Alpské vrcholy, vždyť my tady v Krkonoších totéž zažili.
Slunce, mlha, vítr, břečka i to pivo za tři éčka…“ Zase zadrnčely struny kytary,
z boudy zněl tlumeně zpěv i smích. A venku se snášely k zemi první sněhové
vločky
Sesmolil Pavouckej
|
