Není nad to vyrazit na delší vandr do neznámých končin. Na můj popud jsme to provedli i letos o velikonočním volnu. Výhodou bylo pro nás, Boleslaváky i to, že kraj, kam jsme zamířili, máme skoro za barákem. Já s Bobinou a naším Martinem jsme vyrazili autem už ve čtvrtek po poledni. Důvod byl prostý - chtěli jsme nechat auto Bobině a Martinovi někde na trase vandru, aby mohli v pátek večer odfrčet domů, jak bylo plánováno. Auto jsme nechali u kapličky v Strážišti, mrkli se na otvíračku hospody a mazali v plné polní přes údolí Malé Mohelky do 2 kilometry vzádelné vsi Ouč, odkud nás odvezl autobus zpět do Hradiště. Tam jsme si v pekárně počkali u kafíčka se zákuskem na další bus, který nás dovezl do cíle pátečního dne, Dolní Bukoviny. Autobus zrovínka zastavil u hospody, tak jsme se rozhodli zkusit, jestli to večer s kamarády bude mít cenu sem jít. Zkusili a odsouhlasili jsme to za slabou hodinku a vyrazili v plné polní do okolních lesů najít místečko, kde strávíme noc. Šli jsme údolím mimo značku a hledali rovnej plac. Po necelých dvou kilometrech jsme našli hned vedle nepříliš frekventované cesty pěknou úžlabinu na oheň, a hned vedle ve smrkovém lese prima fleky na spaní. Bylo rozhodnuto. Natahali jsme kamení, vyrobili ohniště a v tom rovnou i udělali zajížděcí oheň a na něm večeři - opečené špekáčky. Natahali jsme dřevo na večer, nalámali ho a schovali za strom, aby zbytečně neupozorňovalo okolojdoucí. Pak jsme hodili bagáž na hrby a vrátili se čekat na kamarády do vyzkoušené hospody Podbukovina. Čekání bylo celkem dlouhé, ale nakonec jsme se v půl deváté dočkali a konečně zalomili palce z kompletní osádkou. Nálada byla dobrá v celé hospodě. Štamgasti měli starost, kde budeme spát a nabízeli různé druhy přístřeší. Bylo vidět, že je tento kraj skoro netknutý šupáctvem trempským. A to je dobře. Martin stihnul porazit Čepiho v šipkách a po půl desáté jsme vyráželi do hlouby lesů vyzbrojeni informacemi, kde všude se dá okolo na noc zašít. Noc byla celkem chladná a temná. Úžlabinu jsme ale bez problémů našli, oheň zažehli a téměř ve stoje spícího Martina uložili pod hbitě postavený přístřech. Pečbuřtilo se, ba i na kytaru a neškolený zpěv došlo.

Do pelechů se poslední z nás dostali až kolem třetí hodiny ranní, takže páteční vstávání musel zajistit nejvyspalejší šupák a to byl jako vždycky Marťas. Pomohl rozdělat oheň a šrumec okolo vyklubal ze spacáků i poslední spáče. Snídalo se, balilo se a po desáté už jsme šlapali pastvinou do Mukařova. Hospoda tam evidentně nejede už hodně roků, ale překvapil nás otevřený konzum. Tak jsme něco málo zkonzumovali a šlapali dál. Teď už konečně podél říčky Zábrdky. Zastavili jsme se na kládách u cesty na oběd svačinového typu, chvilku tam pokecali s šusťákovými šupáky, co je znala Divi a vydali se dál proti proudu. U Podvicmanovského mlýna jsme ale Zábrdku opustili a dali se kopcem doprava. To jsme netušili, že jsme Zábrdku opustili protentokrát definitivně. Jak vábnička nás zarostlou cestou do prudkého kopce táhla skvělá pověst hostince U Nevyhoštěných ve Strážišti. Dofuněli jsme tam a byly náležitě odměněni - stylovým nenačančaným prostředím, hbitou obsluhou a takovou tou neopakovatelnou atmosférou staré vesnické hospody. Zalomili jsme tu i palec s marodem Pajdou, který se na nás v době své zdravotní vycházky přijel podívat na otočku plechovým ořem. Na konci odpoledne jsme ta pohostinná místa opustili a v soumraku zalágrovali vysoko nad říčkou Mohelkou na temeni kopce, který skrýval i starou skalní sluj. Bylo ale teplo, jasno a déšť nehlásili, tak jsme do kobky spát nešli. Vylepšili jsme ohniště novými kameny, natahali hromady dříví z dalekého okolí a zahořel ohýnek. A zavoněly chutné krmě. A zazněly libé tóny kytary i náš neškolený zpěv. Skoro za tmy jsme se rozloučili s Bobinou a Martínkem, kteří naložili ve Strážišti do auta i Čipra a odfrčeli domů malovat vejce, plést pomlázky, prostě chystat Velikonoce. My skočili do spacáků někdy kolem jedenácté a za svitu měsíce se krásně prospali pod plachtami (co kdyby..) do mírně šedivého sobotního rána.

Sobota nevěstila pěkný počasí už od rána. Ostatně, rosničky to i předpověděly. Po pečbuřtovské snídani jsme poklidili flek a vyšlápli přes neudržovaný travní porost k silnici. Tou jsme pak šlapali valnou část dne. V Hlavici byla hospoda ještě zavřená a krám tam nevedou. Oběd opět proběhl ve svačinovém módu tentokrát v drsné vsi Hrubý Lesnov, kde se ani na pozdrav neodpovídá. Tak drsní obyvatelé tam žijí. Třeba nás ale ta paní, co šla do popelnice s bordelem jenom neslyšela :-). Naše kroky odpoledne neomylně mířili ke vsi Smržov, ale došli jsme dřív do Českého Dubu. To máte tak - Smržov je to na mapě, ale podle cedulí u silnice je to Český Dub. A jak jsme později zjistili každá ves okolo se sice na mapě jmenuje jinak, ale na cedulích u silnice je to Český Dub. Je to takový místní fenomén. Škoda vsi, která se nejmenuje Český Dub. Ale zpátky ke Smržovu. Ten, kromě názvu má i další zvláštnost a tou je putika, která otevírá až večer. My ale měli odpoledne štěstí a náhodou přítomný pan majitel nám ochotně piva i limči natočil i pár vlídných slov prohodil. Sice nás vnadil na večer teplou krmí, ale my už měli jinej plán. Po silnici jsme opustili ves a kousek za ní to vzali prudce do leva svahem mezi šutry. Čepi s Lejdy si tuto zacházku nechali ujít, že prý puchejře na Lejdyných nohách jsou již zásadně proti dalšímu sdírání. Takže oni z Českého Dubu pokračovali po silnici přes několik dalších Českých Dubů do finálního Českého Dubu, zatímco my zdolávali Rasovu rokli. Tak se nazývá pozůstatek po těžbě čedičové žíly, kterou kdysi dávno vykutali lidé v pískovci a vznikla tak parádní úzká rokle. Průstup stál za to a zacházka to nebyla až tak zásadní. Ve finálním Českém Dubu jsme se s puchejřáky zase sešli v konečně regulérně otevřené hospodě U Adamů. Tady je svět ještě normální, i když se tu nevaří. Dokonce i k vlastnímu jídlu talířek hodná paní hospodská přinesla :-). To už nás ale popohnal čas a my se přesunuli na náměstíčko k autobusu. Ten nás pak odvezl výše do hor, kde jsme chtěli vandr zakončit pohodovým posezením v restauraci penzionu Na Horkách. Ouuuu. V hustém mrholení jsme tam v pozdním odpoledni došli, byli usazeni do průvanu (nejprve se otevřelo okno, pak dveře). Když jsme slyšeli z kuchyně povědomé naklepávání řízků a začali se bavit o jídle, bylo nám sděleno, že se vaří jen pro ubytované. Vzhledem k tomu, že nám nenabídli náhradou aspoň brambůrky, docházelo nám, že tady asi šupáci nejsou vítáni. Tak jsme ještě alespoň využili výjimečně luxusních toalet a tento podnik i přes zběsilý déšť venku, kvapem opustili. Potvrdilo se zde, že čistej hajzl dobrou hospodu nedělá :-). Venku zuřil slejvák, jakej jsme už dlouho nezažili. Vedl jsem kamarády do sucha s nadějí, že snad pod jediným převisem široko daleko bude aspoň pár suchých třísek na oheň. Realita mě překvapila - pod obrovskou skálou bylo složeno dřeva několik kubíků v metrech. My měli pilu i sekeru, takže o zábavu bylo postaráno. Zahořel ohýnek a zatímco mimo skálu padaly vodopády vody, my se konečně navečeřeli, Čepi vytáh z futrálu kytáru a předal jí Lejdy a probíhal parádní večer. Hořká pilulka ve formě penzionu Horka byla spolknuta a zajedena :-). Dobře bylo dlouho do noci.

Ráno jsme nevstávali. Opravdu. Teprve dopoledne v deset jsme se začali v podpřevisovém šeru soukat z pytlů a snídat. Nebylo kam spěchat. Čekala nás už jen krátká cesta k autobusu, tak jsme se poflakovali kolem ohně, Lejdy hrála, my zpívali a aprílová neděle se přehoupla do své druhé poloviny. Pak už jen autobusem do Liberce a tradá domů - omladit v pondělí dámy pomlázkami :-).

Vandropis sesmolil Pavouckej