Náhodou vybyl čas nám i pánské části Bobrojc family, tak jsme se domluvili a dali si spicha v Kokořínském dole.

Bobři se krapet zdrželi tak došlo i na polední pečbuřtění při čekání jen kousek bokem od ruchu pod Pokličkami. Společně jsme pak vystoupali do Jestřebic, tam zaplakali u zavřených hospod (no jo, no, pondělí...). Natáhli jsme tedy krok k Nedamovským jeskyním. Cesta ve stínu stromů po vrstevnici byla pohodová. Na Nedamech jsme si chvilku odpočali a už se těšili na občerstvení v Kokořínském dole. Tam to nakonec dopadlo v nejdražší putice široko daleko - U Pobudy. Ale co, pivo bylo dobrý, bezinková limča prej taky, takže bylo dobře. Podvečer nás zvednul a my v měkké záři sluníčka šlapali na oblíbený nocovací flek. Byl pondělní večer a nikde nikdo. nadělali jsme hromadu dříví, tu přidali k hromadě, co na kempu už byla a před setměním zažehli oheň k pečbuřtění. Bobr zpříjemnil večerní posezení pod skálou hrou na ukulele, kolovalo pívo v petce ( a bylo to malé kolečko :-)) a byla pohodička.

Nedělní ráno bylo slunečné a genderová nevyváženost byla ještě větší, protože Bobina odfrčela za povinnostmi a my, chlapi, jsme osaměli. Dumali jsme kam se podíváme a nakonec se rozhodli, podívat se po dlouhé době přímo na hrad, který dal celému kraji jméno, na Kokořín. Sbalili jsme, poklidili a vyšlápli. Opět jsme se stavili U Pobudy, vydráali se ku hradu, tam ve stínu lípy poobědvali z vlastních zásob. Na prohlídku hradu jsme nešli, takže jsme si prohlédli jen nádrvoří a opět sestoupili do dolu. To už se náš vandr nachýlil. Bobr s Tomem hodili mě a Martina do Mšena ke Lvoj a sami odfrčeli domů. my si ještě dali prima oběd a vlakem se dokodrcali z tohodle minivandru ve všední dny zase domů. Létu vstříc...

Sesmolil Pavouckej