Kofola Na Rybníčku ve Splavech

Cestou na první nocleh ve skalách

Koupání v Nedamově

Cestou necestou

Trampská drobotina - to už nás bylo víc

Nedělní návrat s Kameňáky

Ve středu jsme z vlaku vyskočili ve Starých Splavech a naše první kroky kupodivu nevedly do hospody, ale k rybníku, tedy k Máchovu jezeru. Počasí sice nebylo zrovna nejhoroucnější, ale do vody jsme nakonec na hrázi vlezli a užili si vodních radovánek. Když jsme se usušili, popošli jsme na „jedno“ Na Rybníček. Doplnili jsme tam i vodu, zahráli karty (Martin zcela propadl Kanastě) a před pátou odpoledne se vydali do lesů objevit prima flek, kde strávíme první noc vandru. Našli jsme jak kapající studánku, tak i prima kemp a denního světla využili na natahání dříví. K žádnému velkému pečbuřtění ale vzhledem k vedru, suchu a větru nedošlo – jen jsme na ohýnku ohřáli gulášek, já pak uložil Martina do spacáku a sám hlídal skomírající plameny. Tahle televize nakonec udolala i mě a v hustém večerním šeru jsme zalehl i já. Až na rytí prasátek poblíž a celkem silný vítr, byla noc pohodová.

Vyspávali jsme až do půl deváté. Marťas pak rozdělal oheň a došlo i na špekáčky a "povinné" pečbuřtění. Oheň jsme nechali dokonale vychladnout a ohniště také řádně vyčistili (popel už přetékal na všechny strany). Čistotu jsme stvrdili smrkovou větvičkou a s prima kempem se před jedenáctou rozloučili. Usárny jsme pak shodili ze zad až na vyhlídce na vrchu Čedina, přes který jsme šlapali. Výhled byl pěkný, ale pivo, je pivo (limča je limča, dodal by Marťas), tak jsme se moc nezdržovali, seběhli kopec dolů a došli pod Starý Bernštejn, kde Martin na jeden výskok dobyl balík sena. Bernštejn jsme se rozhodli v počínajícím vedru vynechat a mazaně ho obešli po cestě vpravo (přiznávám, že já ho takto obcházím již leta). Před Vrchovany jsme se u cesty napásli parádními zralými ostružinami, které opravdu neměly chybu. Za to ve Vrchovanech nás čekalo jen popolední vedro a pusto. Hospoda již dlouho uzavřená a obchod žádný. Nedalo se nic dělat, museli jsme šlapat dál až do hlavního cíle, Nedamova. Značka přes les se někam ztratila, ale my ji našli a ke známému Černému rybníku před 14 hodinou došli. Koupání ale počkalo a my s úlevou zapadli do restaurace penzionu Černý Mlýn. Tam byl chládek, příjemný pan hostinský a hlavně došlo na vydatný oběd. Zastavila se za námi i Bobina, která jela pracovně skoro kolem. Dovezla nám nějaký proviant, poobědvala a zase odfrčela. My už natěšení zamířili přes silnici k rybníku, zaplatili vstupné na pláž (oba jsme se vešli do 50 Kč) a rádi okusili chladivé vody známého rekreačního rybníka. Po pár hodinkách jsme se museli zbalit a pěšky vedrem zamířili do nedaleké Dubé odkud nás autobus popovezl kus cesty na Zakšín. Hospoda penzionu byla samozřejmě zavřená (s tím jsme ale počítali), tak jsme rovnou vyrazili do skal. Pokochali jsme se rozhledy, prolezli zbytky skalního hradu Pustý zámek a nakonec se doplahočili i k jediné studánce široko daleko. Tam nás ale čekalo zklamání – byla úplně suchá. Museli jsme tedy s vodou do dalšího dne začít šetřit. Naštěstí jsme si koupil nějaké plechovkáče a Martin měl taky nějakou balenou limču. Neomylně jsme pak našli flek na další noc, kde šlo i přes sucho bezpečně rozdělat oheň a v zapadajícím slunci povečeřet výborné opečené klobásky. Na úplný západ sluníčka jsme se došli podívat na nedaleké skalní výchozy a podívaná to byla moc pěkná. Po deváté jsme se vrátili na kemp, rozestlali a zatímco Martin usínal, já popíjel pivko vychlazené v šikovné skalní puklině a hlídal dohořívající ohniště. Noc byla tentokrát bezvětrná a pořád hodně teplá.

 Propotili jsme se k ránu a po osmé se vyhrabali z pelechů. Ohně se opět ujal Marťas, proběhl čaj, topinky a obligátní balení usáren. Tentokrát jsme ráno balili i hamaku z Decathlonu, kterou jsme měli sebou na zkoušku. Na houpání a odpočinek se velmi osvědčila. Už bez kapky vody jsme vyrazili k nejbližší vsi Osinalice a tam doufali ve funkční občerstvení. Dveře do roubenky na koňském statku byly dokořán, po stolech tam pobíhaly slepice a koňák venku slíbil, že někdo přijde a obslouží nás. Hurá! Došoural se samotný majitel, nejstarší z rodu Pauzrů a i přes bolavé koleno ze sklepa donesl lahváče a slazenou minerálku. To byla lahoda. Rád si s námi popovídal, vyprávěl, jak už sem trempíři nechoděj a že s tím občerstvením sekne. Slíbil jsem mu, že funkčnost tohoto široko daleko jediného občerstvovacího bodu budu šířit, ať ještě vydrží a lahváče dokupuje. Došlo i na povídání o koních a ranči, kterým my sice nerozumíme, ale rádi jsme se něco nového dozvěděli. Třeba to, že zde pobíhající sličné dorostenky jsou slibnou budoucností, nejen statku, ale i národa, jako takového :-). Na radu pana domácího jsme si pro vodu došli kousek od statku k prameni svedenému do šikovné roury s bočním odtokem. Nabrali jsme lahve, opláchli se a kolem místního nejen koňského koupaliště vyrazili dál. Do Střezijovic jsme se to rozhodli střihnout jen dle mapy mimo turistické značení. Trošku jsme na jednom v mapě neznačeném rozcestí zakufrovali, ale byli jsme za to odměněni nalezením zašitého již notně omšelého kempíku pod převislou skálou. Chvíli jsme zde spočinuli a pak se vydali dál již necestou do prudkých svahů a po hřebínku došli na správnou hlavní cestu, která nás dovedla do Střezijovic. Už z dálky jsme viděli u místní známé putiky Bouda ceduli i kola a bylo jasno, že úkol byl splněn a bude odměna :-). Zapadli jsme ze slunečního žáru do poloprázdného lokálu a byli rychle obslouženi – pivko i limča v nás jen zasyčeli. Dali jsme i oběd, ale tady nikdy nijak extra nevařili, takže žádný gastronomický zázrak to nebyl. Řečeno slovy klasika, bylo to dobré, takové teplé… To už nás popohnal čas, lépe řečeno místní doprava. Za pár minut měl jet místní minibus a my se jím hodlali přiblížit k další koupací vodě i ke kamarádům, co za námi měli přijet - aspoň to slibovali a do pátečního popolední nedali vědět, že by si to snad rozmysleli, takže přesun byl nutností. Naložila nás řidička od rány a my pak prožili adrenalinovou jízdu Kokořínskem až do vsi Kokořín, kde jsme přesně stihli přípoj do nedaleké vsi Vysoká. Tam jsme s úlevou vystoupili a našli klimatizovaný vietnamský krámek, kde jsme si dokoupili další čerstvý proviant. Opustili jsme rozpálenou vesnici a lesem sešli kolem skautského tábořiště k chladivému cíli, Harasovskému rybníku. Čekala nás upravená travnatá pláž a v okénku bývalého srubu (přestaven na velký dům) byl i funkční kiosek. Všude čisto a docela i volno. Bez vstupného. Písečný vstup do vody naproti bývalému hotelu byl pozvolný a voda nás tak mile pohltila postupně. Poblbnuli jsme ve vodě, Martin si i zaskákal z betonové výpusti a došlo i na dražší občerstvení z nového kiosku. Po páté jsme to zabalili a šli na autobus, abychom ušetřili 5km šlapání do Doliny pod Kokořínem, kde jsme chtěli U Pobudy dobrat vodu i načerpat síly na poslední kilometry na oblíbený flek, kde jsme měli spicha s dalšími víkendovými vandráky. U Pobudy bylo venku volno, tak jsme usedli u kulatého stolu ve stínu a vychutnávali sladké nicnedělání. Až když jsem nechal před odchodem natočit čtyřpívo do PETky, přišla mi  na zrovna zprovozněný messenger odpověď na můj dotaz, kdy dorazí kamarádi z východu (kteří ještě den před tím slibovali, že v pátek přijedou). Zpráva nepotěšila. Prý nedorazí - bolavé zuby atp. vyřadily Gepardy z vandru s námi, ale v sobotu už bylo asi líp, páč nakonec vyrazili, ale jinam :-(. Taky mohli říct rovnou, že se jim nechce táhnout takovou dálku za námi - snad bychom to přežili :-). No, pobalili jsme, vzali i to naddimenzované pivo (páč Bobr, který už byl autem na cestě, vezl piv devět) a vyrazili jsme na poslední páteční cestu. Na kemp jsme dorazili jen chvilku před Kameňákem a Brdským knížetem. Společně jsme rozvěsili zakoupené hamaky aby se děcka měla v čem houpat a také natahali nějaké dřevo (to hlavně děti :-)). Za další chvíli dorazila i celá Bobrojc rodinka. Začal klasický vandrácký večer. I ohýnek jsme rozdělali (žádnej fajrák, samozřejmě), s ukulele zabékali a plánovali, jak v sobotu nikam nedojdem. Dokonce i těch 13 piv jsme vypili (a to nám děcka, Šalotka ani Kameňák moc nepomohli :-)). V noci jsem vyzkoušel nocování v hamace a můžu říct, že to jde, ale asi jsem příliš přízemní člověk a raději budu dál spát na matičce zemi :-). Ale vyspal jsem se dobře. Jen ráno jsem si přelezl narovnat záda :-).

 Vstávání bylo opět celkem pozdní, až po osmé hodině. Proběhla nějaká ta snídaně, balení a taky dohadování, co v sobotním vedru v osmičlenné dospělácko-dětsky vyvážené partě podniknem. Nakonec se dohodlo, že Bobr si převeze auto zaparkované na již placeném parkovišti pod Pokličkami (10Kč/hodina, nebo 100Kč/den) blíž k večernímu fleku, páč možná pojedou domů, aby mohli balit na stěhování, které je za týden čeká. My ostatní jsme zatím provedli cestou na místo srazu v Jestřebici očistu u funkční pumpy. Zkratkou jsme pak vystoupali do Jestřebice a tam otevřeli (aniž bychom to věděli) Kamennou hospodu o čtvrt hodiny dřív (v 10:45), páč se zase změnila otvíračka. Provozní je zatím pořád stejný, leč krapet trudomyslný, páč lidi prý nechodí… Dočkali jsme Bobra ve stínu domu i slunečníku na průměrným Kozlem (bodejť by tam někdo chodil, že jo), pár dalších ještě vdechli a rozhodli se společně vyrazit poobědvat z vlastních zásob na místo šlechtických pikniků. Ke kamennému stolu jsme došli už pěkně hladoví, tak jsme opulentně poobědvali chleby, sýry, paštiky a debatili, kam v tom vedru jít dál. Nakonec to vyhrála Dobřeň, kam jsme se dopotáceli pod žahavými paprsky slunce z posledních sil. Čekala nás tam ale studená sprcha (jaký protimluv) – hospoda byla zavřená z důvodu dovolené!!!!! Chvilku jsme to ve stínu rozdýchávali a rozhodli se definitivně zamířit až na naplánovaný spací flek. Byl to dlouhý a únavný pochod. Na fleku už byly Bobři rozhodnuti jen povečeřet a pak odfrčet domů. Já s Kameňákem jsme došli nahoru ke vsi na hřbitov pro vodu, po návratu se přidali k debužírování a pak se rozloučili s celou rodinkou Bobrů, kteří opravdu definitivně odjeli. My byli z vedra pěkně unavení a děcka taky, takže jsme zalehli ještě za světla. V dusnu se ale moc dobře neusínalo.

Noc nestála za moc, tak jsme byli rádi za rozbřesk a vstali už v sedm. Po snídani jsme celkem rychle sbalili a už v osm vyrazili na cestu k domovu. Mrkli jsme se na Kamenný most u Jestřebic a došli kolem Jestřebických Pokliček do Vojtěchova. Tam měl auto Kameňák a já s Marťasem jsme rádi využili jeho nabídky a nechali se odvézt do Mšena. Tam jsme se rozloučili, přešli k zrovna otevřené restauraci U Lva a odměnili se tam časným obědem. Po poledni už jsme šlapali na mšenské nádraží, odkud nás v půl jedné odvážela čugála z pětidenního vandru domů. S Martinem jsme si chválili, že vandr byl vydařený a snad jediné negativum bylo velké horko a sucho. Tak za rok, snad i ve větší partě ZDAŘBUŘT!!

Sesmolil Pavouckej