|
Někdy to máš
tak, že vyjedeš a nevíš kam. Už vůbec nemluvím o tom kdy. To vše je
nepodstatný. Na druhou stranu to je prostě daný. Tremp třináctýho v
pátek - to je už klasika, nemluvě o osadních akcích.
Milou taškařicí se stala návštěva Malíkovic putiky o lednových
zvěřinových hodech. Když se k tomu přidá dobrá – zpět, dobrá je za tři –
fajnová parta stejně naladěnejch trempů, o dobrou zábavu je postaráno.
Tak se stalo nyní, nechali jsme trempskej absťák vyvrcholit nadoraz a
vyrazili jsme tomu naproti. Sjeli jsme se ze všech světovejch stran,
abychom se sešli v Adru U Tošováka. Jak to tam máme rádi, tak nás tejdě
zklamali. Jiná značka píva /k horšímu/ a zrovna tejdě nevaříme. To se
spravilo příchodem paní domácí, jež osmahla půl cihly sejra a asi
pětikilovej pytel hranolků. A pak už za odborného vedení znalce zdejší
krajiíny /prošel to dopoledne, páč tam byl o půl dne dřív/ Pajdy, táhnem
ku praseckýmu kopci, kterej se prostě obejít nedá, jelikož cíl trempu je
právě na onom vrcholku. Sme tam teda vytáhli ty ruksaky na zádech a za
značného povyku je shodili za dveřma dnešní ubytovny. Pajdou složenej
soušek hned krátíme na správnou dýlku a sekyrou, co se po chvíli s námi
loučí /tedy spíš topůrko/, vyrábíme úhledná polínka vhodná do krbu aby
bylo světlo, páč sme zapomněli svíčky a taky trochu teplo, jelikož venku
merzne a fičí jak v ruským filmu. Něco vopečem a uvaříme aby bylo v
ranci jak v pokojíčku. Zapijem to něčím dobrým co trempi prostě sebou
nosí a dem se srovnat ke spaní. Dalo to akurát, už by se vešel jen jeden
tremp a to na podlahu. Bylo nám tam sedum jako trpaslíků.
Ráno nedočkavci rozfoukali ohniště v krbu, Pajda spravenou sekyrou
doplňuje dříví a postupně jeden po druhým balíme, abychom si ve
stísněném prostoru nepřekáželi. Plánujeme zpáteční cestu ale pokud možno
né stejnou cestou. Přece razit trasu, když je po kolena sněžištěte, je
tak zábavný. Nakonec se vynořujem v civilizaci v houfu platících
polských turistů rozplývajících se nad krásami Adru. Než nám přijede
vlak, kterým chcem cuknout přes nezajímavá místa blíže našemu cíli,
stihnem ještě polívčičku v místní Kalírně.
Po dlouhém přesunu vláčkem, vylejzáme na známém nádražíčku pod Ostaší a
hrnem se po dlouhé cestě odměnit do obecní hospody. Někomu stačila
starobrněnská desítečka, někdo to proložil studeným bůčíčkem, či přišla
vhod hustá gulášovka. To už se ale blížila naše rezervačka na Ostaši,
nezbývalo tedy než vyrazit vzhůru na kopec. Za doprovodu místního
indiána jdeme trochu jinudy, než obvykle. Taky dobrý vědět, že se dá jít
zkratkou okolo hnoje :) Náš houf trempů se cestou řádně natáhl, sil ku
pochodu jsme měli každý jinak. To nám však nebránilo v těšení se na
dobrůtky, jež nás nahoře čekají.
To už jsme ale zase všichni pohromnadě a nahlížíme do unikátního
zvěřinového jídeláku, kde nalézáme již dobře známé osvědčené chody, tak
i nějakou tu novinku. Mít čtyři žaludky jak kravka, dalo by se to sjet
odshora dolů. Takhle ale musíme pečlivě vybírat, jelikož porce jsou
velké a víc chodů vážně nejde dát. V teplíčku, utrmácení a skvěle
napapkaní vítáme krizi, jíž hned likvidujem veselými kalíšky, jichž se
tu v restauraci nachází přehršel, akorát po nás chtějí, abychom je
platili penězi. No nekup to, když je tato taškařice jednou za rok. Dáme
ještě jeden smuteční, za roztálého sněhuláka na stole a jeden po druhém
se vytrácíme vstříc nočním snům o perfektním dlabanci. Jedinej Pajda se
ukecává a míří na převísek, ostatní mizí v půjčené chatičce pana
hospodskýho. Před odchodem si ještě rezervujeme na ráno srnčí gulášek s
domácími bramboráčky, který následuje hned brzy poté co sme spořádali
skvělé koláčky, No nedej si k čajíčku s rumíčkem že?
Ale už dost toho obžerství! Pomalu balíme a razíme na cestu domů vstříc
dalším
trempům. Například oslavě kamarádových padesátin :))))
Sesmolil Vojta St.tr.
|
