Ve čtvrtek jsme se odpoledne na Libereckém nádru sešli čtyři bez Lišáka, který měl dorazit na druhý den ráno do Křižan. My vyrazili hned. Pod modrou oblohou nás tam vlak dovezl přes nádherný viadukt u Noviny. Zdolali jsme tak celkem bezbolestně ještědský hřbet, aniž by na něm noha jediného z nás spočinula a pot skropil naše tváře. Jsme zkrátka mazaní a Ještěd si necháme na dobu, kdy tam zase bude jezdit lanovka :-). Z nádraží v Křižanech jsme se v pozdním odpoledni vydali po značce k nedalekým Krkavčím skalám (říká se jim též Vajoletky). Trošku jsme koketovali s myšlenkou, že bychom tam strávili první noc vandru. Nikdo z nás tam ale dosud nebyl, tak jsme si místo chtěli omrknout za světla. Skály i místo to je natolik perfektní, že jsme se dlouho rozmýšlet nemuseli – o noclehu bylo jasno. Posvačili jsme, pokochali se rozhledy na krajinu ozářenou sluncem nad západním obzorem a v podvečeru sestoupili do vsi. Hospoda Na Radnici byla otevřená a plně splňovala naše nepřehnané nároky. Klášterská desítka jako křen asi potěšila nejvíc. Shodou okolností zrovna hrálo mužstvo ČR čtvrtfinálový zápas MS v hokeji, který jsme docela rádi spolu s místními skoukli a díky Čepyho odbíhání se i radovali z vítězství našich, páč góly dávali, jen když to Čepy neviděl :-). Na flek jsme se vrátili v noci. Oheň už roztopil Vojta, který odešel dřív, tak jsme to měli s plným komfortem. Čepy vytáhnul kytáru, co se s ní celý den tahal a Lejdy doplnila pohodu písničkama. Do pytlů jsme se pak zavrtávali až po druhé hodině ranní.
 

Vstávali jsme brzy, nezávisle na sobě jsme si odskočili za šera do lesíčka, abychom pak až do půl deváté dospávali. Začal to Vojta a pak už jsme ze spacáků vylejzali všichni. Když už jsme snídali u ohýnku, dorazil Lišák. Byli jsme na další dva dny komplet. Dobalili jsme, poklidili flek i ohniště a vyrazili vstříc krásnému dni. V Křižanech, přes které vedla naše cesta, už byl otevřený obchůdek se smíšeným zbožím. Neodolali jsme a na chvíli usedli venku u stolu s lahváčem, či kávou, kterou nám ochotná paní prodavačka za 10Kč (!) uvařila. Po takovém tom příjemném letním dopoledním lenošení jsme se vydali na další cestu, když už sluníčko pěkně přitápělo. Cesta vedla přes louky ležící ladem bez jediného stromu, tak jsme byli skoro rádi za cestu lesem úbočím vrchu Zlatá Výšina. Na hřebínku jsme opustili zmatenou zelenou značku a šli vrchem k osadě Lesní domky. Ještě v lese jsme se ve stínu zastavili na polední svačinku. K chuti přišla i kolující plechovka píva. Od Lesních domků jsme pak pod palbou slunce došli asfaltovou cyklostezkou do dalšího postupového cíle – do Osečné. Restaurace Dřevěnka disponovala chládkem i celkem ucházejícím pivem. Odpočinek si pár z nás vylepšilo vejletem do volební místnosti na náměstí, kde jsme s voličským průkazem odvolili do evropského parlamentu. Dokonce jsme přitom byli i zaznamenání místním fotografem a AČP se tak dostalo i na obecní stránky Osečné. Odpoledne se pomalu sklonilo k večeru, když jsme šlapali přes lázně Kunratice do lesů. Cestou se Vojta zkusil mrknout do kempu Žabák, že bychom tam nabrali vodu, i když by měli mít zavřeno. Všechno nakonec bylo jinak. Vojta objevil, že je sice pro veřejnost zavřeno, ale jinak je otevřeno. Stali jsme se tedy na pár hodin členy klubu a se sympatickým správcem tam klábosili a na jeho naléhání nakonec i zpívali za doprovodu Lejdyny kytárky. No, špatně se za soumraku odcházelo :-). Flíček u nedalekého ramene Ploučnice jsme hledali už za tmy. Nakonec jsme zakempili na břehu v jednom z mnoha meandrů ve vysokém lese na trávě. Nejdřív jsme si našli fleky a natáhli si plachty mezi stromy (co kdyby, že jo) a pak se dali do tvorby dočasného ohniště. Vyryli jsme pár drnů, dali je na stranu a ohniště bylo připravené. Dřevo jsme si natahali už cestou, tak se mohlo pečbuřtit, kecat i zpívat.Prostě prima vandrovní večer, jak má bejt.

Sobotní ráno bylo opět slunečné. Ptáci švitořili v korunách smrků, říčka klokotala a my se pomalu hrabali ze spacáků. Po bohatýrské snídani zapité petkopívem z večera (to bodlo!) jsme se sbalili a poklidili po sobě naše dočasné tábořiště. Když jsme se na odchodu ohlédli, ani jsme nepoznali, že jsme tam byli. Došli jsme k místnímu "divu" Chrástenskému vodopádu. Ten vznikl v 16. století, když byla do těchto míst odkloněna říčka Ploučnice, aby napájela Chrástenský rybník. U dva metry vysokého vodopádku jsme si chvilku odpočali a pak se v počínajícím vedru vydali dál. Do Hamru na Jezeře jsme dorazili po poledni na pivní dluh. Když jsme usedli v místní nóbl restauraci Pacifik a koukli do jídeláku, tak jsme dostali i hlad. Vše bylo řádně a celkem chutně ukojeno. Pak došlo na loučení. Čepy s Lejdy nás museli ze studijních důvodů předčasně opustit. Mazali na autobus a my jim mávali a přáli plynulé studium (Kamásutry? :-)). Já s Vojtou jsme se chtěli ještě mrknout k místnímu autokempu a kabonící se nebe nám ten nápad i schválilo. Lišák se rozhodl vyrazit rovnou na Trapsavecký flek, tak jsme se prozatímně rozloučili. Pod deštník u kempu jsme s Vojtou zapadli na poslední chvíli, než se spustila dešťová přeháňka. Další hodinku nás těsně míjela bouřka. Když už se to přehnalo, vyrazili jsme do lůna lesů i my.Sedm kiláčků jsme v dusnu ušoulali za hodinku a půl. V Táboře Sovího lidu už to začínalo žít přípravami ke slavnostnímu zapalování. Zalomili jsme palec s organizátorem Hafranem a šli si s Vojtou najít nějakej vzdálenější flíček na spaní. Na malém kopečku opodál byla mezi stromy ideální rovinka, kde jsem já nic neriskoval a vyrobil si bydlík, zatímco Vojta se rozhod pro širák. Chvíli jsme poleželi a odpočinuli si. Pak už byl večer a přiblížila se chvíle zapálení slavnostního ohně. Vojta se rozhodl k ohni nesetupovat a vše sledoval z meze nad loukou. Já mezi trempskou šlechtu sestoupil, pozdravil se s pár lidmi, co jsem se nimi už rok neviděl, prohodil pár slov, vyměnil si hlt z lahve a prožíval tu typickou trapsaveckou pohodu. Zapálení proběhlo důstojně - na to dohlédl osobně i zástupce AČP - jeden z ohňonošů byl totiž letos Lišák :-). Vlajka letěla vzhůru k temnoucímu nebi a začalo předávání cen. Nejprve se vyhlašovali výsledky 26. ročníku fotografické soutěže Trasa. S přehledem všechny převálcovala Šmidla ze Slovenska, která ve dvou kategoriích vyhrála, v jedné byla třetí a získala tak hlavní, putovní, cenu Dědka Trasáka. Ani já jsem le nepřišel zkrátka ao d Kawi si převzal dvě placky za dvě třetí místa. Všechny oceněné fotky lze skouknout TADY a moc doporučuju se podívat i na další alba profilu Trasa, stojí to opravdu za to. Před dalším předáváním cen zahrála živelně stvořená kapela Fenik band a odlehčila tak trochu chvíle napětí všech přítomných psavců. Poté začal maraton čtení vítězných prací, předávání cen a losování tomboly. To vše prokládané muzikou již zmíněného hudebního tělesa. Ohnivec přikládal do ohně až došlo k půlnoci, k vyhlášení hlavní ceny a otevření kruhu kolem ohně. Hafran rozdával camrátka a sborníky a já šel do hajan. Přeci jen to byl dlouhý den. Do usínání pod plachtou mi zněly z údolí trampské písně a občasný smích.

Nedělní ráno nás zastihlo balící. Vstali jsme s rozbřeskem, protože před námi byla složitá cesta domů. S bágly na zádech jsme se mrkli na celkové výsledky, rozloučili se sprvními rozčepířenými šupáky, kteří zrovna vstávali a šlapali jsme zpět do civilizace. Cestou domů jsme si pochvalovali, jak jsme ten víkend dobře naplánovali i prožili. Já v Liberci stihnul za 3 minuty přestoupit z autobusu na vlak a byl tak doma překvapivě už ve tři odpoledne. Prostě všechno vyšlo, jak mělo. Jen ta cena z Trapsavce mi zase vyklouzla. Těsně... (poezie nad 23. let, Tuláci svatého Martina, 4. místo (a že nás na tom čtvrtém místě bylo :-)).

Sesmolil Pavouckej