Z dezoláty v Jedlové

Snídaně pod rozhlednou

Pečbuřtění na I.

V neděli odpoledne jsme vyskočili na perón mezi šupáky proslulého nádraží Jedlová. Proslulým ho udělala místní nádražka. Ani my ji nechtěli minout, ale že se zdržíme déle, jsme netušili. Pod slunečníkem totiž seděla banda, kterou jsme znal víceméně jen z internetů, a tak to ani jinak, než seznamovacími rumy skončit nemohlo. No, poveselili jsme se a s kamarády, kteří mířili z víkendového vandru domů se v podvečer rozloučili. Martin stihnul získat přezdívku Magneto, když začal snášet ke stolu železné spojky a kolejové vruty (naštěstí šlo o jen o vyřazený materiál a ne o funkční spojovací :-)). První noc jsme nakonec strávili přímo na vrcholu hory Jedlová jen pár desítek metrů od budovy hotelu a restaurace. Bylo to noc dost divoká, protože jsme si zřejmě lehli do nějakého nočního koridoru místní divé zvěře a byly tak neustále buzeni migrujícím zvířectvem.
Z pelechu jsme tedy ráno vystřelili už v sedm, abychom se po sbalení nasnídali u stolu před chatou. Lihový vařič přišel vhod. Po snídani a vlažném čaji jsme vystoupali po osmé hodině na rozhlednu a pokochali se panoramaty. Byl jsem tu naposledy někdy před dvaceti lety, tak mě docela nepotěšil technický stav věže a schodiště. Jestli se to nechá takhle dál, brzo bude rozhledna zase na zavření. Nečekali jsme, až otevře hospoda pod rozhlednou (tam jsme se stavili večer před spaním na kafe a čaj), naše další kroky vedli na nedaleký hrad Tolštejn. Tam proběhla limča a pivko v hradní chatě, nějaké ty rozhledy a už jsme scházeli do vsi Lesné. Odtamtud nás autobus dovezl do Nového Boru, kde jsme přeskočili na místní linku a tou se nechali dovést do Sloupu. Bylo vedro a ve Sloupu byl rybník. Výsledek téhle rovnice byl jednoznačný. Na pláž rybníka jsme museli zaplatit vstupné a jen jsme vstoupili do areálu kempu s pláží, začalo se nebe zatahovat. Stihli jsme jednu koupel a už jsme se museli jít schovat pod střechu místního bufetu. Mastili jsme karty a čekali až to nejhorší přejde. Když na chvilku přestalo pršet, přesunuli jsme se do obce, kde jsme v hospodě U pánů z Dubé doplnili vodu do flašek a v podvečeru zamířili do skal. Dalším nocležištěm byl poměrně profláklý skalní převis. Bylo ale pondělí, takže tam nikdo nebyl. Ani dřevo. Takhle vybílenej převis od paliva se hned tak nevidí. V okolí moc dřeva taky nebylo, tak jsme museli jít dál. Přitáhli jsme nějaké klacky a ty nalámali do přijatelných rozměrů. Z hromady popela mezi kládami pod převisem jsme vybráním jeho značné části, udělali zase ohniště, rozbalili jsme a zapálili v soumraku oheň. Martin se na chvilku natáhnul do spacáku, prý, než se uvaří čaj a za chvilku byl v limbu. Uvařenej čaj jsem tedy schoval na ráno a zapečbuřtil si sám. Do noci jsem čuměl na tu trampskou televizi až i mě zmohla únava a já po desáté taky zalez do spacáku, Noc byla o mnoho klidnější, než ta předchozí a kromě místní myší rodinky, která občas zašramotila, nás nic nerušilo a my se i přes poměrné teplo krásně vyspali.
Vstávali jsme až po osmé hodině a vypadalo to na další pěkný den. Na ohýnku jsme si ohřáli čaj, opekli buřty a topinky a pořádně se nasnídali. Pobalili jsme, poklidili pod převisem, zanechali dřevo pro další příchozí (i když tady se to asi nedělá) a vyšlápli na okruh Sloupskými skalami. Přes mnoho pěkných výhledů jsme došli až k rozhledně nad Sloupem. V místním kiosku bodlo pivko v plechu i limča v plastu. To nám dodalo sílu vylézt i nahoru na věž. Rozhled odtamtud je totiž stejný jako dole ze skály. Kromě panoramat jsme viděli i dole pod hradem otevřenou putiku, tak jsme hodili usárny na záda a seběhli do vsi. V hospodě jsem zjistil, že do odjezdu autobusu už máme jen 2 hodinky času. Hrad jsme si tedy společně se Svojšickými skalami nechali na nějaký další vandr a raději zbývající čas věnovali splachování prachu z cesty místními nápoji (výborné pivo). Pak už jsme jen došli na autobusovou zastávku a tam v parném odpoledni vyčkali příjezdu autobusu, který nás dovezl do Nového Boru, kde jsme se cestou na nádraží stavili v trempský cukrárně (rozuměj - uzenářství) a koupili na cestu domů výborné vídeňské párečky a rohlíky. Rychlík nás z našeho otcovsko-synovského vandru odvážel domů spokojené. Kromě toho, že bylo úterý a já měl po dovolené ve čtvrtek nastoupit do práce, nás těšilo i vědomí, že hned v pátek vyrazíme na klasický víkendový vandr s Bobinou a dalšími kamarády...
 

Pavouckej