wz

ZT Hvězda 5 - 7.12. 2008

 

Je pozdní večer, prosinec.
Jak každý rok, tak zas i dnes
šupáci mají sraz.
Už turisté nás vítají
na Hvězdě čárky dělají,
začíná hodokvas.

I čert nás tady postraší,
když s Mikulášem dorazí.
Z nás nikdo nemá strach.
Dočkají se i básničky –
- to básní Čipr maličký,
ten bard a dobrý brach.

My v nohách máme fůru mil,
starosti každej zahodil
by dorazil dnes včas.
Nad Broumovskými Stěnami
se nebe třpytí hvězdami,
bohužel není mráz.

To nevadí. Tak aspoň dnes
neumrzne tu ani pes
na zimním táboření.
Už bledne nebe a je chlad,
první spáč zkusil zvolna vstát,
noc v den se tiše mění.

Teď! Otevřeli „putyku“,
my konečně jsme v rychtyku,
chcem Kovářovku zdolat.
Tak vyrážíme plni sil,
v tom vedoucí nás zastavil
kytičkou ze štamprlat.

My připíjíme na zdraví
a slibujem si, to se ví,
že přijdem nejdýl za rok.
Nad schody zbyla pára jen,
dobrý Jan Novák samoten,
my byli tu jen na skok.

Nemáme rádi návaly,
z nich zlé sny se nám zdávaly
jdem pryč jak jedni z mála.
To táta Ostaš volá nás,
ten vládce kraje – samotář,
kde kdysi vatra plála.

Už vykračujem kaňonem,
jen mokro je a vlhká zem
nám klouže pod nohama.
Tam dole v lese pod roklí
jsme letos málem promokli
kousek před totemama.

Však lesy České republiky
dali zde střechu na kolíky
a lavičky i stoly.
My v klidu se tu rozložíme
špekem, rumem se rozmazlíme –
už nohy trošku bolí.

V Hlavňově velké zklamání,
to skoro vzpourou zavání,
U Doležalů je tma!
My marně berem za kliku
a není nám moc do smíchu,
knajpa je zavřená...

Pod jasanem nás zachrání –
to jest hodpůdka ve stráni,
gambáč tam zachutná.
Pak odcházíme do šera
a cesta jako příšera
se zdálky zachechtá.

Však v pohodě ji zdoláme,
s Péťou se potom vítáme
v hospůdce U Malíků.
Pan majitel je kamarád,
nás vagabundy má i rád,
je „blázen“ do buřtíků.

Tak v krbu je pak opečem,
už dávno pryč je bílý den,
v tom nápad někdo dostal –
- zahrajem ruské kuželky!
To úspěch má fakt převelký,
pod modříny je nával.

 

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Fotky z tohoto i dalších vandrů můžeš najít:

 

    nebo zde:   

Už koule vzduchem rotuje,
nejvíc se Pajda raduje,
vítězí velmi směle.
Však smůlu má ten otrapa,
dnes šlápnul z louže do bláta,
dál netušíc se směje.

Pak úsměv v tváři pohasne,
i jemu už je teď jasné,
že vítěz je jak Pyrrha.
Dnes nehrálo se o ceny,
on nic už na tom nezmění,
jen mráz je jeho výhra.

My do tepla se vrátili
z Holzmannem chvíli krátili,
to Čipr imitoval.
Pak, safra, přišlo placení,
s lokálem milým loučení,
když les nás k spánku volal.

Pohltila nás tmoucí tma,
jak když maminka zavolá:
„Hej, parchantíci, domů!“
My rozprchli se do všech stran
a každý klidně usínal
ve stínu starých stromů.

Někoho tlačil beton snad,
tomu já moh se jenom smát
tam pod převisem skály.
My s Pajdou oheň zažehli
a znovu buřta ožehli,
moudra si povídali.

Měli jsme hodně na chytro
ač nepili jsme Mojito,
jen becherovku slabou.
Z nás každý jako filozof
už nenalézal žádných slov –
- byl čas jít spát. Hej, alou!

Noc byla krátká, to se ví.
Snad neměli jsme ani sny
a probralo nás ráno.
Jen převis s námi v mlze plul
a slabý vánek lesem dul,
vše sněhem posypáno.

A zas ten ranní rituál,
snídaně, oheň, horkej čaj,
balili jsme si věci.
Pak šikmo cestou po stráni
jen sněhu znělo křoupání,
to nade vše je přeci.

V tom slunce blejsklo nad hlavou,
my kochali se dálavou
tam na Frýdlantské skále.
Ten pocit těžko popsat lze –
- je o volnosti, o touze
být svobodný tak stále.

Sešli jsme dolů úbočím
a vstřebával nás mlhy stín,
nebylo čím se kochat.
Vrch hory jímal těžký mrak,
však strážil to tam sněhulák,
ta pomíjivá socha.

Bohužel nadešel už čas,
domova zavolal nás hlas.
S radostí smutek míchá.
Vzpomínka dlouho bude v nás
a z těchto vandrů bez příkras
na nás dál kouzlo dýchá.

A nedej bože, kdyby snad
chtělo to kouzlo dodýchat –
- ta myšlenka mi studí.
Pak vím, že nebyl jsem tu sám,
že kolem sebe lidi mám,
co vrátit zpět mě umí!

Tak AHOJ, třeba příště tu
a nebo jinde na vandru,
vy blázni stejné krve.
S vámi je radost putovat
a pod hvězdama v noci spát
po sté jak na poprvé!