wz

Roverečky, Roverky

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Fotky z tohoto i dalších vandrů můžeš najít:

 

Když jsme s Bobinou čekali v nádražce v Úštěku na Vojtu a Pajdu až dorazej z Lípy, lilo jako z konve. Vopravdu skvělej začátek vandru. Chlapci dorazili i s posilou – retrívrem Rexem. Prskli jsme dva kousky a vydali se přes středověké město Úštěk do Ostrého. To bylo vostrý. Nebe šedivě vocelový a mraky rozdírající si svý těžký vodou nacucaný břicha vo vrcholky smrků nás doprovázely, když jsme stoupali po silnici k malé vsi nedaleko zříceniny středověkého hradu. V útulné hospůdce v Ostrém jsme se poněkud zasekli – čekali jsme totiž na Banja, kterej dorazil dalším vlakem. Udělal si krátký okruh kolem vsi, ale hospůdku i s námi nakonec našel. Přívětivý lokál jsme vopouštěli po několika pívech i celkem dobrym dlabanci se zbytkama posledního denního světla. To nás cestou vopustilo úplně. Z vyhlídky na hrad jsme viděli jen světlý zdi zářící do šera. Pajda našel hřiba – asi vo něj zakop. Společně jsme našli i studánku a tam naplnili flašky a osvěžili už zase vyprahlý hrdla. Závěrečnej krpál k hradu jsme díky milosrdný tmě sice neviděli, i tak stál ale za to. Hradní areál se zdál vopuštěnej. Vydali jsme se teda pro dříví do lesa. Zrovna když už voheň hořel, dorazila místní hradní služba (správci). Trošku víc nás nadzvedli otázkou, jestli to dřevo máme vlastní. Si snad mysleli, že jim pálíme palisády, nebo co. Přijela jich autama (!) docela velká banda, ale k našemu táboráku nepřisedli – kalili ve věži. To my jsme si debužírovali – zavoněli špekouni a vhod přišlo i pivko v plechu, prokládané flaškovým rumem. Po půlnoci už nás zmáhala únava. Pajda se tak jak je jeho zvykem, válel na lavičce a zhluboka hloubal. Banjo odešel na férovku spát pod nedalekej strom. Pajda se teda přidal k němu a já s Bobinou a Vojtou jsme si udělali místo pod přístřechem. V jednu ráno už se neslo hradem jen naše nepřeslechnutelný chrápání.

     Ráno raníčko vyšlo sluníčko. Teda nejdřív to nevypadalo, ale nakonec jo. Banjo s Pajdou vyprávěli, jak byli málem zašlápnutý hradařema, co se vraceli z věže do sroubku. No ale spaní jsme si nakonec pochvalovali tak nějak všici. Po brzký snídani jsme si každej sám prošel poměrně rozlehlej hrad. Právě v tu chvíli se začal vokazovat puchejř. To jsme ještě netušili, že se nás pak bude držet celej vejkend. Když jsme se pokochali, nezbylo než hodit bágly na hrby a vyrazit na vandr – proto jsme přeci přijeli a né se válet na hradě jak středověká šlechta. Dole, u nám již známý studánky, proběhla hyena (pro lid ze zaostalejších krajů a specielně pro Růženu: jedná se o zlidovělou zkratku slova hygiena). Protřeli jsme vopatrně voči, vyčistili huby i jinak než rumem a mohlo se šlapat dál. To už si voskar řek, že nám dá co proto. Pražil to do nás jak Afgánci do Amíků a my se plahočili vzhůru z údolí. Při tom jsme se aspoň vosvěžovali sběrem velkejch lesních jahod, kterejch byla kolem cesty spousta. Do západní brány Roverek – Skalky, jsme došli již se značnou žížou, a tak jsme byli rádi, že lesní vobčerstvení  „U hrochů“ bylo votevřený. Protože jsme ale děcka štěstěny, tak zrovna naráželi. I tak nám ale svijanská jedenáctka zachutnala. Když jsme po víc jak dvou hoďkách vodcházeli, bylo to jako když se kojený dítě vodtrhává vod matčina prsu. No, ale ptáci řvali, slunko zasejc cvítilo a to nám pomohlo překonat přirozenej vodpor k fyzický námaze. Vyrazili jsme teda do lůna Roverek. Roverky to je hned kousek vod cesty divočina plná borůvčí, skal, borovic a tentokrát i hub. Nejen těch našich nevymáchanejch, ale i těch hřibovitejch a prašivejch. Nejdřív jsme strávili sladkou hodinku sběrem a dlabáním skvělejch borůvek. Když už jsme měli huby modrý jak šmoulové zadek, řek Vojta: „Dost! De se na Husu!“ Bohužel neměl na mysli masitej vydatnej dlabanec, ale vcelku známej roverskej kopec. Z rozcestí pod ním jsme se nakonec na lehko vypravili zdolat tuto inkrustovanou skalku jen já s Bobinou a Banjem. Proběhli vrcholový fotky, silácký pózy a konstatování, že je tu vlastně sumasumárum prd. Tak maximálně panoramatickej výhled na vokolo pokroucený sosny. Když jsme se vrátili ke klukům, málem jsem vedle svý usárny šlápnul na vóóóóbrovskýho hřiba. No jo, no – prostě Roverky – houby tu rostou přímo před vočima. Samosebou jsme ho přidali k vostatním houbám a vydali se pod Vojtovo vedením na světoznámej trampskej kemp zvanej Kodiak. Zabloudili jsme jenom jednou a už jsme byli tam. Sroubek a krásnej plácek s vohništěm pod šikmou skálou přímo vybízely k uspořádání lukulskejch hodů. A tak se i stalo. Na místní pánvi vykouzlila Bobina z másla, hub, vajec a těstovin dobrotu neskutečnou. Nechtělo se nám, ale i s plnejma břichama jsme vyšlápli dál. Jsme přece vandráci a né rančeři, co se válej u srubu. A taky jsme zas měli žížu na pívo. Kousek za kempem zakop Vojta o mobil. Prostě Roverky – telefony se tu válej na každym rohu – já sám jsem tu taky jeden předloni na Silvestra zasadil – bohužel nevim gde :-(. Cestou s kopce do kopce jsme došli až na vokraj lesů i skal, do východní brány Roverek, Dřevčic. Nejráznější krok a zřejmě i největší žížeň měli Vojta s Banjem. seděli už ve stinný putice s rozpitejma pívákama, když my tam dorazili s jazykama na vestě. Nejsou to ale žádní šmějdi, nýbrž a jelikož to sou kamarádi, takže jsme měli natočíno už i my. V týhle vosvěžovně jsme se ale dlouho zdržovat nemohli a to hlavně proto, že padlo rozhodnutí jít spát na Orion. Tenhle známej kemp není zrovna za bukem, tudíž jsme po pár kouskách vyráželi ve voranžový záři slunce zasejc na cestu. U Heřmánek jsme si u pramene nabrali pitnou vodu a za počínajícího šera táhli loukou do skal. cestou nám někam zmizel Vojta, ale my si říkali, že se určitě vobjeví. Kemp byl vopuštěnej, uklizenej, nachystanej snad jen pro nás. Dokonce tu byl i fungl novej rošt, kterej jsme se rozhodli řádně zajet. Skolili jsme pár souší, u vohně našli ztracenýho Vojtu a moh začít krásnej pohodovej trampskej večer. Jen ta gitára nám chýbala – i Banjo sám velkej Moud a muzikant zalitoval. Tak jsme aspoň vařili, žrali, pili pívo z igelitky a krafali. Večer přešel v noc a Pajda opět zhluboka hloubal v horizontální poloze na lavičce z klád. Únava z prožitýho dne se nám vlejvala do každýho oudu (toť běžné u Moudů!). O půlnoci již kemp chroptěl v záři skomírajícího ohně.

     Ráno raníčko vyšlo sluníčko. Tentokrát hnedle. Ale to jsme my neviděli, protože jsme chrupali až do vosmi hodin. Snídání a balení tentokrát proběhlo moudně, disciplinovaně a hlavně rychle. Do Stvolínek nás totiž ještě čekal štrách cesty a vlak v jednu by nepočkal. Obešli jsme mohutný Vlhošť ozdobený prstencem skal a po silnici sešli do Litice. Jen tak zkusmo jsme se stavili v, mezi trampy vyhlášené, hospůdce a rozhodně jsme neprohloupili. Pro pocestné je tu otevřeno pořád – stačí jen zaklepat na okno ve štítu krajního domu. My jsme ani klepat nemuseli - jak nás paní majitelka viděla, už roztáčela lahodný Svijánky. Rozsadili jsme se na zahradní terásce s výhledem na kužel Ronova a příjemně se flákali. Učinili jsme i pamětní zápis do místní kempovky, upozorňujíc na to, že takovou trampskou Vallhalu jakou maj roverští trampi v Litici, brdští trampi ve svém lesoparku nemají. Rejpání do našich trampskejch bratrů není nikdy dost :-). Potom jsme zmáčkli pomyslný stopky a vyšlápli přes kopeček do Stvolínek na vlak. Z pastvin se otvíral nádhernej panoramatickej pohled od Vlhoště přes Bezděz, hrad Jestřebí, Provodínský kameny až ke kuželům Lužickejch hor. Nádheru umocňovaly beránky mraků pročesávající modrý nebe. Zelená tráva se vlnila ve větru, jako by nám mávala na rozloučenou. Tak teda ahoj zas někdy příště!

Konec