wz

ZT Hvězda 2009

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Fotky z tohoto i dalších vandrů můžeš najít:

    nebo zde:   

 

Zimní vandr na Hvězdu a Ostaš

 Letošní zimní táboření nebylo zimní ani trochu. Zima sice byla ale taková ta podzimní – vlezlá. Já s Pajdou a Zvěrkou jsme se pěkně zahřáli už v pátek, když jsme se na broumovský hřeben vyškrábali Pískovou roklí. Mohli jsme si to dovolit – sníh nebyl žádný a vody taky moc nebylo. Zvládli jsme oba skalní prahy a úzkou skalní soutěskou jsme se také protáhli. U řetězů nám sice trochu zatrnulo, ale nakonec jsme radostně oroseni v umírajícím odpoledni všichni zdrávi stanuli na hřebenové červené značce. Jen kousek jsme popošli a z mlhy se vynořila kaple panny Marie Sněžné. byli jsme u pátečního cíle, na Hvězdě.

Zabrali jsme flek na spaní pod přístřeškem letního kiosku a zapadli se konečně ohřát do restaurace v chatě. večer byl potom klidný a opravdu odpočinkový. Shlédli jsme promítání fotek otce a syna jenkových a taky se konečně dočkali příchodu Chutkyna, Čipra a Kérkonošáků. Poseděli jsme dlouho do noci a tak se i setkali s Banjem a Cajsem kteří zdrženi putykami přišli hodně pozdě a taky hodně unavení :-). Pak už jen zalehnout do hajan a začít řezat. Ráno, když jsem se probudil už nikdo neřezal, ale dříví se kolem žádný neválelo... Sbalili jsme, zašli na snídani a nad luxusní gulášovkou rozhodovali kudyma se letos přesunem na Ostaš. Nakonec to vyhrála nezvyklá trasa přes Pěkov. Rozloučili jsme se tedy s panem vedoucím (jak jinak, než pár štamprlaty nad schody – v podniku prý pan majitel nepije) a vyrazili jsme přeznačenou žlutou (dnes modrá) značkou. pohltila nás mlha, která alespoň trochu dotvořila pocit zimy.

Jinovatka pokryla stromy a keře a bohužel i zem  a kameny, takže o pády nebyla nouze. Nevyhlášenou soutěž o největší HUBU vyhrál zcela jistě Martínek. Svůj parakotoul s vývrtkou vzad zvládl opravdu bravurně. Div byl, že to přežil bez úrazu... V Pěkově jsme na radu domorodců uhnuli ze silnice do rozbahněného pole a zanechávajíc za sebou brázdu podobnou mělkému kaňonu se přibližovali k siluetě vysokého kopce. Z mlhy se vynořili obrysy skal majestátného Ostaše. Vojta se už dávno trhnul a volal, že je na Kočičáku a topí voheň. To nás hnalo vpřed. Na kraji lesa jsme chvilku zaváhali, ale instinkt nás neomylně zavedl správně. Za chvilku už jsme nařezávali špekouny a skvěle poobědvali. Pajda si sundal batoh zavěšený vysoko na stromě (jak se tam jen mohl dostat?) a v začínajícím šeru jsme Dolním Labyrintem vykličkovali do nám tak milého sedla Ostaše. Pohltila nás útulná hospůdka Petra Malíka a stala se pak na dalších pár hodin naším domovem. Spát šel každý kam se mu zachtělo – do lesa, či pod převis, nebo na lavičku :-). Podrobnosti kdo, kde a jak raději přenechám čtenářově fantazii.

Ráno jsme se zdraví sešli opět u Petra, rozloučili se a vyrazili k domovům. Tak za rok zas...

 

Sesmolil Pavouk

Akce se konala 4. - 6.12. 2009