wz

Kokovandr

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

Fotky z tohoto

i dalších vandrů můžeš najít zde:

Ačkoli kalendář už létu odpískal, my ten poslední zářijový víkend vyrazili na letní vandr. Předpoklady naše i meteorologů se vyplnily, a tak jsme si to jak se patří užili. Zažili jsme sled různých příhod, ale nic výjimečného se vlastně nekonalo. Občas jsme smočili hrdla pivem, či rumem, někdo smočil tělo v ledových vodách Harasova a někdo možná smočil i leccos jinde. To už ale ponechám na čtenářově fantazii :-). O tom ostatním povypráví následující text.

Začalo to ve Mšeně. Vojtu jsme neobvykle dohnali v Obecníku. Těšil se na budvárek a sosal holbu. Už ani ty hospody nejsou co bejvaly... Vyráželi jsme směr Sedlec pohromadě - já, Bobina, Květa, Poutník a vpředu Vojta. U sedlecké hospody ale Vojta překvapil a otevřenou vyhlášenou občerstvovnu svižným krokem minul a ztratil se někde v údolí. Pak už jsme ho nedohnali. Za to nás dohnala žízeň a zrovna kousek za větrnou smrští zničenou hospodou U Grobiána. Bobiny bystrozrak a knajpočuch však kousek dál za silnicí odhalil jinou hospůdku. "U báby Šubrový" se nám tak zalíbilo, že jsme dál silnicí k Harasovu šlapali za tmy. Od Vojty nám mezitím přišla stručná sms: "Už sem vožralej. hurá!" On tedy už pátečního cíle dosáhl. Nám do Bosyně ještě pár kiláků zbývalo. Na Harasově jsme se u stolů nadlábli z vlastních neskromných zásob, počkali na Bobinu až se vycachtá a dali se vzhůru na cestu. Milosrdná tma zakryla krpál co nás čekal. Bohužel dost dobře zakryla i cestu, takže jsme nakonec byli rádi, že má Poutník GPS a s pomocí tohoto přístroje rychle našli správnou odbočku a po zdolání stoupání se náhle ocitli mezi domy. Těsně před cílem náhle celá ves zhasla. Do hospody jsme vešli v naprosté tmě. Jen plameny svíček ozařovaly drsné tváře dobrodruhů sedících uvnitř. Byli jsme "U Bobra". Nejprve hrál na kytaru Huron, pak Bobr a nakonec hráli Kikin s Vojtou, kteří dorazili až po nás. Nebýt výpadku proudu (a tedy i piva) asi bychom skončili "prejásaní a prepití". Takhle se nám večer pěkně natáhnul. Noc byla klidná, až na mé pátrání po vypínači zářivky, která nám svítila pod přístřešky, kde jsme spali (to už jako naschvál proud šel). No, co, alespoň se v jednu ráno všichni nespící spící ujistili, že je opravdu teprve jedna ráno a mohli spát spokojeně dál - teď už v naprosté tmě.

Ráno nás probudilo slunce a Chobot. To první, žlutý na nebi bylo příjemný, to druhý zelený potácející se na zemi bylo ještě veselý. Zahořel oheň, pekly se buřty (jak jinak?), padaly hlášky. Kikin s mrožem a Káďou začali chystat aparaturu na zde probíhající festival. Rychle jsme se tedy zbalili a rozloučili. Co kdyby chtěli pomoct???? To nebylo nic pro nás, my vyrazili na vandr!

Začátek byl krásnej - šli jsme s kopce. Byl to ten samej kopec co večer, ale vobráceně. Ne vzhůru nohama, ale dolů. Ne hlavou dolů, ale s kopce, ale to už se opakuju. Slunce svítilo, ptáci řvali a my se furt něčemu smáli. Prostě pohoda. Došli jsme na hráz rybníka v Harasově. Za světla to byl mnohem krásnější pohled. Obdivovali jsme chatu ve skále (škoda jí - zdevastovaný trampský sen...) a rozhodli jsme se jít po značce okolo vody. Lákala nás totiž písečná pláž naproti. Lákala hlavně Bobinu, u které jsme začali mít podezření, že je rybou zakletou do člověka (ale blány mezi prsty nemá - přísahám, několikrát jsem se díval). Jak jsme tam došli, tak se dlouho nerozmýšlela a už plavala. Já jsem ledové vodě půjčil jen lejtka. Mnohem radši se totiž koupu v peřejích a dešti s kapkou rumu v žaludku (viz. předchozí vandr). Tak jsme si alespoň klutli toho rumu a nechali se bavit koupajícím Chobotem, který za námi dorazil výletem. Jeho plavecko-erotická etuda neměla chybu. Pak jsme došli k Bábě Šubrový, kde jsme si hráli na škatulata. naštěstí jsme si při tom stihli vypít i nějaký to pivko, kafe, či čaj a dát i nějakej dlabanec, takže jsme pak do neznáma vyráželi plni sil. Rozhodli jsme se totiž do vsi Kokořín vystoupat přímo a ne po značce. jen díky tomuto manévru jsme pak o hoďku později objevili nádherný palouk a tam se krásně váleli a odpočívali. nejvíc se tam líbylo Banjovi. Jmenuje se to tam U paroháče, tak možná proto :-). Vesnicí Kokořín jsme jen prošli a za ní odbočili ze silnice do pole. Opět jsme to brali zkratkou. Tentokrát nás jedna z lesních roklí dovedla přímo k jeskyni  Klemperka v Šemánovickém dole. Poutník s Květou a Bobinou vystoupali  po žebříku nahoru a šli na průzkum. My ostatní zatím odpočívali v trávě. Šotolinová silnička nás pak vedla údolím, které se od naší poslední návštěvy (1998) dost změnilo. Skály už nebyly přes stromy a keře  vidět – opravdová divočina. Odbočku na kostelíček jsme minuli a odbočili až v další rokli, která nás vyvedla hore kopcom do Jestřebice. Vojta s hankou nám ukázali pár pěkných chat (no, zase trošku blbě odbočili, no) a pak jsme správně sešli do nedalekého kempu. Nadělalo se nějaký dříví na večer a šlo se do vsi pro vodu. Když už jsme byli v hospodě, tak jsme si samoskou dali od cesty i pár piv. Západ slunce nádherně zbarvil interiér Dřevěnky a vyhnal nás zpět do lesa.  V hospodě jsme se rozmnožili – z Oken se doplahočila Zvěrka s Věrkou. Na kempu zaplál do tmy oheň, zavoněly buřty a zahlaholily hlasy. Kemp ožil naší přítomností. Banjo se nechal chvíli přemlouvat než vytáh kytaru a hrábnul do strun. Není nad takové večery. Únava z náročného dne („U báby Šubrový“, „Dřevěnka“, Na paroháči“…) nás pomalu ale jistě zaháněla na kutě. Na dobrou noc nám jakýsi dobrák z jiného nedalekého kempu vyhrával na vozembouch, nebo co a dost ho to bavilo. Na moje hlasité výtky zareagoval zesílením razance a zrychlením rytmu…. Noc byla ale nakonec klidná. Hráč na ešus se zřejmě unavil a brzy dohrál.

Ráno nás sluníčko nevzbudilo – ozařovalo druhou stráň. Rozdělali jsme tedy oheň a hřáli se okolo něj. Posnídali jsme, sbalili se a zanechajíc pod převisem pořádek a asi tak kubík suchého dřeva jsme vyšlápli do Jestřebic. Zde se opět „U Šálků“ hrály Škatulata. Stal se z toho už takovej náš dopolední rituál, zahrát si v první navštívené restauraci tuto oblíbenou dětskou hru. Proběhli pivka, nějakej ten dlabanec (no, jo, čas pokročil) a dokonce i na pokusy došlo. Drink zvaný Aviváž (zelená s mlíčkem) hůř vypadal, než chutnal. Náš oblíbený RUM ale netrumfnul. V poledne jsme sestupovali roklí k Jestřebickým pokličkám. Někdo sebou fláknul k báglům, pár dalších se vyšplhalo strání omrknout ty zajímavé skalní útvary. Banjo opět opěvoval plácek nahoře mezi stromy (že by druhé místo zvané Na Paroháči?). Později u batohů se Banjo stal vděčným terčem snad amatérského fotografa. Možná to byl i prosík – ale jedině s časopisu Pravěk by mohli mít zájem o ošlehanou tvář zasloužilého Mouda. Pod modrou oblohou jsme přes Vojtěchov přešli k památnému kempu tesanému ve skále, kde naše parta nějaký čas měla svou základnu (no ano jsou to Partizánky). Honza a spol. se o ně pěkně starají, takže se nám tam moc líbilo. Po obědosvačině jsme se líně zvedli, vyškrábali se příšerným krpálem na hřeben a z něj jsme už po cestě sešli do dalšího údolí, které nás dovedlo do Ráje. Teda skoro – klasická hospoda na křižovatce byla narvaná, tak jsme se museli hnout po silnici k Weinlichům, kde bylo venku místa dost. Chvilku jsme se občerstvovali, ale ještě před soumrakem nás čas popohnal. Dohodli jsme se, že spát půjdeme na Sováč a to bylo po silnici ještě pár kiláků. Na kempík jsme dorazili za šera a dřevo jsme vlastně hledali už po tmě. Proběhla obligátní pohodička u ohně, zpestřená Banjovo kytarou. Do duší se nám už vkrádal pomalu ale jistě splín. Před námi byla už jenom neděle.  Ráno jsme spali docela dlouho a docela dlouho se i vykopávali ze spacáků. Vystoupali jsme do polí a táhli do Mšena. Slunce svítilo skrz opar a ozařovalo vrávorající siluety unavených poutníků. Ve Mšeně jsme zapadli ke Lvovi, kde se Banjo  skamarádil se starým kovbojem. Bohužel, jak rychle se poznali, tak rychle se museli rozloučit. Byl čas jet domů. Se smutkem, ale i nadějí, že příště zas, jsme se rozloučili. AHOJ!

 

 

 

Sesmolil Pavouk