1998

Tento rok, se dá považovat za rok početí turnaje. Poprvé jsme si na začátku května hromadně zahráli u kiosku pana Malíka na Ostaši turnájek v ruských kuželkách. Kdo prohrál, musel platit ostatním rundu panáků u okénka. Hra nás zaujala, takže proběhlo několik turnájků a několik rund. Napadlo mě, že by nebylo od věci zorganizovat turnaj oficiálně a od nápadu nebylo daleko k činům. O tom už ale povypráví jiný rok.

1999

1. ročník proběhl na Ostaši u Police nad Metují 30.dubna – 2.května a zúčastnilo se ho 17 kamarádů. Vítězem premiérového klání se stala Růža z Kérkonoš, vícemistrem Piliňák a na třetí místo se probojovala Hanča Tučková. Večery jsme trávili u táboráku s kytarami a počasí nám vskutku přálo. Všichni už se těšili na příští rok.

2000

2. ročník se konal od 5. do 8. května na Ostaši. Přijelo rekordní množství kamarádů a spousta nových tváří. V sobotu soutěžilo o skvělé ceny raritní hodnoty 34 odhodlaných kuželkářů. 1. místo: Valda, 2. místo: Bobina, 3. místo: Póďa
Jednalo se o jeden z nejvydařenějších ročníků. Na kytaru skvěle hrál opět Kikin. Akci jsme zakončili vandrem do Teplických skal, kde jsme i poslední noc spali ve skvělém trampském kempu Volání divočiny.

2001

3. ročník se konal 4. – 8. května a zachoval se z něj i podrobný zápis v cancáku. Opět to bylo vydařené!

„Z horních vyhlídek jsme vzhlíželi do oblačné mlhy, což nás rychle zahnalo dolů - do Dolního labyrintu. Tam se Jirka, Jarda a Michal podrobili přijímacímu rituálu Ostaše - sestupu do sluje Českých bratří. Zatímco funěli svahem, Bobina s Růžou rozehráli šiškobejsból, který se posléze zvrhnul ve všeobecnou šiškovou válku. Po půlhodince se naše, teď již zboulovaná parta, přesunula k dva kilometry vzdálenému Kočičímu hradu - děravému skalnímu bloku, v jehož okolí se nachází i pár slušných bivaků. Pár jedinců si hrálo na horo[r]lezce a ostatní odpočívali pod náhle hřejícími paprsky slunce. Po hodince jsme se zvedli a dali se volným terénem pod skalami na zpáteční cestu. Ze zatažené oblohy začalo krápat, a tak jsme zrychlili svůj krok a jen s krátkou zastávkou u pomníčku Henryho došli zpět k Malíkoj. Krátkou přeháňku jsme přečkali v lokále a pak už začal vlastní turnaj. V závěru prvního kola dorazil i Kikin s Vojtěchem, Leošem a Luckou, ke kterým se přidali přihlížející diváci Martin s Eliškou. Včetně přítele Martyho bylo tedy celkem 27 soutěžících. Vyřazovacími koly se nakonec do finále probojovali Mišák, Pavel a Lucka. Předvedli všem napínavý souboj, kdy o vítězi rozhodl až závěrečný rozstřel mezi Mišákem a Pavlem, který dopadl lépe pro prvně jmenovaného. Pavel tedy skončil druhý a na třetím místě se umístila Lucka. Rozloučili jsme se s Pačáky, kteří museli jet domů a ve večerním šeru jsme se přesunuli do restaurace. Tam se velice rychle rozjela zábava, kterou nezklidnilo ani vyhlášení vítězů všech kategorií (jednotlivci a nově i družstva) , předání cen a pozvání na další ročník. Pak už jen zněly kytary, zpěv, cinkot sklenic a smích. Večer jsme samozřejmě zakončili jak se sluší a patří frťanovou smrští. Po půlnoci nás Petr rozehnal do hajan. Někdo zůstal, někdo šel nahoru, někdo dolů, ale všichni určitě usínali v pohodě a v klidu po příjemně prožitém dni - III.ročníku LFC 2001.“

2002

4.ročník se uskutečnil 3. – 5. května. Sjelo se nás ze všech koutů republiky celých třicet jedna(!) – tedy spíš jen z Boleslavska a Kérkonoš (i to jsou kouty naší republiky,ne?). Vládlo větrné, ale naštěstí slunečné počasí, takže i tento ročník lze považovat za zdařilý.

„Na poslední chvíli dorazil i zbytek kamarádů, včetně Slama, dnes již řečeného Bobo. Po uvítání mohl turnaj začít. Systémem Pavouk se za velice napínavých soubojů probojovala do finále šestice nejlepších borců. Boj o první tři místa svedli Fíďa,Mišák,Pompo,Cajs,Čipr a Lenka. Velice suverénně zvítězila Lenka – nováček turnaje. Dokázala dát totiž tři devítky za sebou!! Daleko za ní tedy skončil druhý Čipr a třetí Fíďa. Za kvílení větru a veselých kamarádů jsem předal šampiónům ceny a pomalu přišla rozlučková spářka. Kamarádi mi jako dík za uspořádání této úspěšné akce předali také dar – litr Fernetu. Naštěstí mi z jeho konzumací všichni vydatně pomohli, takže jsem ten dar bez újmy přežil. Ještě jednou dík – za dar i pomoc!“

2003

5.ročník byl již tradičně na Ostaši 30.dubna – 4.května. Předcházel mu vandr Teplicko- adršpašským skalním městem
a sjelo se na třicet trampíků. O tomto jubilejní ročníku vypráví povídka

„Po bizoních cestách na Ostaš“

Po dlouhých přípravách opět přišel čas mnou organizovaného trampského turnaje v ruských kuželkách. Já a pár dalších kamarádů(-ek) jsme vyrazili do východních Čech o pár dnů dřív využívajíc volna vzniklého státním svátkem (čtvrtek,8.5). Nejdřív jsem se „srazil“ na Nymburském nádraží s Pivošem a Luckou. Společně jsme zdolali po železnici dalších 100 km a plni úlevy vyskočili ve vlahém podvečeru na perónek ve Žďáru nad Metují. Svižně jsme vyšlápli po silničce do ostašského sedla a tam u Petra plni úlevy zchladili hrdla Projímátorem. Moc nám  tohle náchodské pivo nejelo, ale statečně jsme ho přepírali. Už za šera začalo pršet - přeháňka střídala přeháňku. Po vzoru jakýchsi starších trapperů jsme zalezli i s půllitry pod přístřešek u hajzlíků a mokré nadělení tak sledovali z relativního sucha. V devět hodin, zrovna v nejprudším lijáku dorazili ze Žďáru další kamarýdi. Zalomili jsme palec s moravákem Pajdou a líbali se s Divoškou (vše ve vší slušnosti). Ještě jsme v romantickém prostředí toalet dali pár pivek a před desátou se dali na výstup k Převisu usmíření. Tam jsme spáchali oheň, opékali uzeninu, kecali a poslouchali šum deště v korunách stromů. Spát jsme šli relativně brzo – na čtvrtek jsme měli docela nabitý program.

         Ráno bylo slunečné, a tak jsme vstávali s chutí a plni elánu (Pajda jako vždycky první – už někdy před šestou prolézal Ostaš a dokonce objevil nám neznámou jeskyni). Posnídali jsme u Péti Malíka (já tam zanechal nějaké zbytečnosti – ceny, jídlo na sobotu atp.) a v půl jedenácté vyšlápli úbočím hory do Dědova. Sešli jsme prďák ke Klučance, poradili dětem čeho obsahuje vzduch nejvíce (jakási bojovka), prošli liduprázdnou vsí a opět stoupali lesem na náhorní plošinu. Odtud se nám už ukázal další postupový cíl – Jiráskovy skály. Ještě než jsme k nim došli, pojedli jsme z vlastní zásob v relativním závětří mladého lesa. Divoška nám k tomu zahrála a tak to byl i celkem kulturní oběd. Ve vsi Skály jsme zanechali Pivoše s Luckou coby hlídače báglů u restaurace a ve třech vystoupili na stejnojmennou zříceninu hradu. Pokochali jsme se výhledem na Ostaš a vlastně celé Broumovsko obešli si černé jezírko v podhradí a vrátili se zpět k hlídačům. Posilnili jsme se pivkem a vyrazili v plné polní dál. Na Pajdův návrch – vyhnout se vrchu Čáp jsme všichni reagovali kladně, a tak riskujíc zabloudění vykročila naše pětka obloukem, aby se pak po kilometru a půl napojila za kopcem na původní cestu. Vychvalovali jsme si svojí mazanost a takto pohodově naladěni došli až ke krpálu pod Voláním divočiny. Nedalo se nic dělat, tomu už se vyhnout nedalo – tam nahoře byl totiž náš cíl. Zatnuli jsme zuby a používajíc čím dál tím častěji tzv,přední náhon, vyškrábali jsme se až na hřeben a tam s velikým „UFFF“ shodili u zamčeného srubu ztěžklé bágly ze zad. Chvíli jsme odpočívali a přemítali co s volným časem. Výlet do Teplického skalního města jsme většinou hlasů zavrhli a rozhodli se pro kratší vycházku po hřebeni k nádhernému výhledu nad Chrámovovou a Martinskou stěnou. Slunce svítilo a vítr nás nutil držet se stromů a skalních výstupků dobrých 80 metrů nad dnem údolí kterým procházeli poslední turisté toho dne. Kochali jsme se dlouho. Pajda pak ještě podniknul s Luckou výpravu do neznáma – dál po hřebeni, kde jsme ještě nebyli. My na ně počkali na Volání divočiny, vychutnávajíc pohodu svátečního květnového večera. Pivoš si ji vychutnával v podřepu nedaleko v lese a vlastně se pak vrátil společně z průzkumníky. Společně jsme se přesunuli pod nedaleký převis, nasbírali dřevo a u ohně pak strávili príma večer. Já s Divoškou jsme si předávali kytaru, vyprávěly se příběhy a vtipy. Únava nás zdolala až pozdě v noci.

         Ráno nás vzbudilo sluníčko. Pajda se zrovna vrátil ze své ranní procházky, posnídali jsme a po krátkém uvažování o trase vyrazili. Na rozcestí pod Řeznickou sekyrou jsme provedli ranní hygienu (Pajda nemusel, u toho proběhla již výše proti proudu pod vodopádkem). Došli jsme pod bývalou horolezeckou chatu, kde jsme se zkoulovali bohatými zbytky zimní nadílky. Po metrové vrstvě mokrého a šedivého sněhu jsme pak prošli Malým a Velkým chrámovým náměstím. Ze stísněné skalní rozsedliny jsme pak k úlevě Divošky vstoupili do otevřeného údolí pod Martinskou stěnou, ze které jsme den před tím vzhlíželi. S příjemně žhnoucím sluncem nad hlavou jsme procházeli pod bizarními skalními útvary a hledali podle cedulek Indiánskou hlavu, Trosky, Želvu… Pak Pajdu napadlo pokusit se vystoupit na vrch hřebene naproti Martinské stěně a prozkoumat tak nejvyšší partie centrálního masivu Teplického skalního města. Po několika marných pokusech se nám opravdu podařilo členitý svah zdolat a octli jsme se na vrcholu skalnatého moře borovic a bříz. Tam se nám podařilo objevit docela zajímavý kemp u něhož nás pobavil nápis ve skále nad ohništěm varující červenou barvou „Zákaz rozdělávání ohně“.  Zatímco nám Pivoš s Luckou dole hlídali bagáž, já s Pajdou a Divoškou jsme obdivovali tu nádheru orámovanou modrým nebem. Čas nás popohnal ,a tak jsme dole ve stinném údolí vyzvedli Pivoše a Lucku a vyrazili obloukem kolem Teplicko-adršpašských skal na místo setkání s kamarády, kteří měli dorazit z MB. Slunce pálilo, když jsme zdolávali lány Janovických pastvin. Kočár tažený koňmi nám nezastavil, a tak jsme šlapali a šlapali, před sebou obzor se zasněženými krkonošskými hřbety. Ještě jsme se na poslední chvíli domlouvali s Boleslaváky, kteří již vystupovali z motoráku v Ádru, kde se setkáme. Zatímco oni si ještě chtěli obejít Adršpašskou pískovnu, my chtěli zhlédnout ze skoroptačí perspektivy skalní město. Pod Pajdovo vedením jsme tedy odbočili ze značené cesty a zamířili ke zřícenině hradu Adršpach. Chybně jsme však neodbočili jak jsme měli, takže jsme si to štrádovali Řeřichovou roklí přímo do srdce skalního města. Míjeni davy lidí jsme čekali na lavičkách až se objeví Kikin, Mišák, Bobina a spol. Dočkali jsme se po necelých 20 minutách. Po zalomení palců a vřelém přivítání jsme se pak vydali očistcem turistického návalu do Vlčí rokle. Naše již čtrnáctičlenná grupa se propasírovávala stovkami(!!) návštěvníků za pomoci tvrdých loktů a ostrých slov. Většina z nich nám nerozuměla (Poláci), takže jsme si je v rámci skupiny přejmenovali na bizony. Začal to Kuku, když prohlásil unášen davem : „Mám pro vás dvě zprávy, dobrou a špatnou. Ta špatná je, že je tu strašně moc Poláků a ta dobrá: chutnaj úplně stejně jako bizoni!!“ Ostatní to pak rozváděli do nechutných pikantností. To když třeba Pivoš prohlásil, že některý ty bizony by si třeba i vochočil (ukazujíc očima na vyvinutou osmnáctiletou bizoní samičku). Kikin k tomu dodal že by to stačilo jen na půl hodiny. Za tohoto vtipkování jsme došli až do Vlčí rokle, kterou jsme pak už ne v takovém návalu došli ke Stříbrnému prameni, kde se odpískal odpočinek. Pila se výborná pramenitá voda, jedlo z vlastních zásob, ba i na koupel došlo. Vodní souboj nakonec nejvíce odnesla Lucka, která ale původci potopy na svém těle nezůstala nic dlužná. Zlila v nečekané chvíli Kikina téměř od hlavy až k patě. Takto osvěženi jsme pak už jen kousek popošli k východu ze skal. V občerstvení pod hotelem Orlík jsme neodolali orosenému točenému Gambáči za 15 kč. Dali jsme dva kousky a hnáni časem vyšlápli na zdlouhavou cestu přes Teplice nad Metují. Na náměstí jsme v samce dokoupili nezbytné zásoby (sušenky, poslední chleba, který měli, salám atp.) a po vyzvednutí Mišáka s Kikinem z restaurace, do které stačili zapadnout, jsme šlapali dál. Ještě nás cestou na Ostaš vcuclo zahradí posezení v Rybárně a přírodní poležení na Klučance pod Kotlem. Unavení, ale šťastní jsme se v podvečer dotrmáceli k Petrovi Malíkovi. U stolů občerstvení jsme dlouho nevydrželi. Po půl hodině se naše početná skupina přesunula k ohništi a začalo sbírání a lámání dřeva na plánovaný večerní oheň. Zrovna když už nám ruce umdlévali, dorazili další pomocníci – Vojta a Hanka Růžičkojc. Kikin s Coudym a Vojtěchem K. opět vybalili nástroje (mám na mysli kytary) a začala pařba. Během všech příprav taky začala tvrdá pivní zvykací kůra. Ne každý nad Projímátorem zvítězil, a tak došlo i na vinné střiky. Od ohně nás po deváté vyhnala prudká bouřka pod ohromnou markýzu, kterou zbudoval Petr přes zimu vedle restauračky. Zněly známé i neznámé písničky, jeden fór střídal druhý. Když se liják přehnal, přesunuli jsme se zpět ke stále plápolající vatře, kterou s úspěchem udržel při životě Vojta. Pokračovalo se tedy u ohně až do pozdních nočních hodin. Spát šel, tak jako vždy, každý jinam. Já s Bobinou, Kukačkou, Pajdou, Divoškou a Jirkou jsme vlhkou nocí vystoupili na vršek Ostaše a zabivakovali pod tolik oblíbeným Převisem usmíření. Ani jsme nerozdělávali oheň a zalehli k posilujícímu spánku. Už druhý den nás totiž čekal jubilejní pátý ročník Little frťan cupu.

         Jitro bylo deprimující. Ani takové ranní ptáče jako Pajda neopustilo spacák. Šedivé a vodou ztěžklé mraky si rozdírali svá břicha o špičky borovic nad našimi hlavami. Jen neradi jsme v půl deváté vstali, pojedli u ohně a pomalu balili. V devět nás překvapili Vojta a Růža, kteří dorazili z El Dorada, kde strávili noc v těsné společnosti polských lezců. Společně jsme pak v mrholení sešli do sedla k Petrovi, kde už u okénka kiosku postávala valná část kamarádů. Počasí vybízelo k popíjení grogu a trudomyslným myšlenkám. Za celých pět let (vlastně šest, včetně nultého ročníku) trvání tohodle turnaje ještě nikdy nebylo první květnový víkend tak ohavně. Kikin s Coudym, Vojtěch , Huron a Pítr (ti dorazili pozdě v noci svou vlastní zkratkou nazvanou „Okolo Ostaše cestička“) však chmurné myšlenky úspěšně odbourali za pomoci kytar a veselé muziky. Přeháňka střídala přeháňku, grog střídal grog, písnička písničku… V půl dvanácté, zrovínka když na chvilku přestalo poprchávat, se téměř celá parta až na osvědčené hlídače (Pivoš, Lucka, Růža…) odebrala na obligátní výlet ke Kočičímu hradu. Tentokrát jsem zavelel: „Jídlo na ohřátí sebou“ – počasí totiž spíš lákalo k opečení uzeniny na ohni, než ke slunění. To už s námi šla i početná skupina mototrampů z New Paka city, kteří samozřejmě můj pokyn přeslechli a tak na nás a plápolající oheň v údolíčku za Kočičákem akorát mlsně koukali. Cestou tam při prolézání úzké skalní brány prohlásil Mišák sebekriticky: „To snad ne! Uhh,uhhh… Ještě pár kil a už sem nevlezu!“  Po přírodňáckém obědě jsme se vrátili zpět a kvitujíc neustále se zlepšující počasí, jsme odstartovali turnaj. Souboj to byl napínavý, a jako vždy do něj nejvíce zasáhli nováčci soutěže. Ve strhujícím finále nakonec zvítězila Divoška před dalším nasazeným Jirkou z Hronova a bronzovým Coudym (Martinem). Tito tři borci si rozdělili ceny jako například : značkový fotoaparát (polepený značkami), ptákoměrku, malé frťany, zimní rukavice, originální trika LFC, původní Littlfrťanovici (slivovice) atd.atp.

         Bylo již šest hodin, a tak se opět rozhodlo spáchat oheň. Rozešli jsme se pro dřevo a připravili dříví na ohromnou hranici. Před zapálením jsem ještě od všech spokojených (doufám) účastníků dostal pětinásobného hobla a dárkovou tašku na kterou se složili. Rád jsem se s nimi o litrovou láhev Ferneta rozdělil. A opět kytárky, vtípky a dost drsná pařba. Došlo i na polostriptýz – víc než do trenek jsem se nesvlík a slepičí tanec okolo ohně v podání Bobiny… Noc jsme strávili rozeseti po lese a blízkém okolí.

         Ráno bylo průzračně azurové. Snídalo se a balilo v prostoru ohniště. Došlo na loučení a obligátní sliby, že za rok zas… Pačáci nastartovali auta a zmizeli v oblacích výfukových plynů. My ostatní hodili bágly na záda a vyšlápli na cestu do Teplic. Cestou jsme se ještě stavili na oběd a výborný gambáč v Lachově. Pak už jen lenošení na stráni u nádraží a dlouhou cestou přes Nymburk domů.

2004

6. ročník ve dnech 30.4. – 2.5. byl ozvláštněn přítomností kapely Šneci (Crazy Snails), která nám celou sobotu pěkně hrála. Bylo sice větrno, ale i tak se akce vydařila. 25 účastníků si odnášelo jistě skvělý zážitek. 1. místo: Divoška, 2. místo: Veverka, 3. místo: Ája.

2005

7. ročník byl v mnohém výjimečný. Kromě toho, že se odehrával až druhý květnový víkend, nás poprvé za ty roky zaskočil v neděli ráno sníh. I tak ale bylo všech 28 účastníků spokojeno (tedy alespoň doufám...). 1. místo: Jirka z Hronova, 2. místo: Lucka (Pivoňka), 3. místo: Divoška.

2006

8. ročníku se na Ostaši zúčastnilo 31 kamarádů a kamarádek včetně mnoha dětí (i nemluvňat). Začalo zkrátka být znát, že stárneme... I tak ale všichni bojovali jako lvi! V pravidlech došlo k malé změně, která byla všemi vítána. Boj o záchranu nazvaný „Baráž“, měl u všech účastníků úspěch. Že by to bylo kvůli těm malým panáčkům??? :-). Hodně nás po kuželkách pokračovalo vandrem do Broumovek, kde nás Růžičci protáhli Pískovou roklí.
1. místo: Veverka, 2. místo: Ája, 3. místo: Chutkyn.

2007

9. ročník proběhl za polojasného až oblačného počasí při účasti 30 kamarádů a kamarádek všech věkových kategorií (bez starců…). Vítězem se stal podruhé v historii Mišák, druhá byla Tulák (to není chyba - tak se tomu děvčeti říká) a třetí její otec - Veverka, který v posledních ročnících často "zabírá" místo na stupních vítězů. Zpestřením turnaje byl sraz automobilových veteránů, který se konal na stejném místě ve stejnou dobu (pod kuželník nám naštěstí žádné auto nevjelo). Zajímavostí byla pro některé účastníky návštěva v Polickém muzeu stavebnice Merkur. V sobotu večer proběhlo obligátní posezení v restauraci. Ráno nás zastihla zima a studený déšť, který nás vyhnal z téhle vandrácké akce zpět do suchých domovů.

2008

Jubilejní 10. ročník této sranda akce nebyl výjimečný jen termínem, ale i počtem účastníků. Sjelo se nás 20. září k padesáti. Růžičci zhotovili u této příležitosti oficiální zástavu (rozuměj vlajku), kterou mi také slavnostně v sobotu před turnajem předali.

Více ze zápisu v cancáku:

Je pošmourné a chladné nedělní dopoledne 14. září roku 2008 a šedé mraky si odírají svá těžká břicha o koruny ostašských stromů. Poslední kamarádi se loučí, odjíždějí. Někteří obtěžkáni cenami, jiní s malou kocovinou, všichni však bohatší o zážitky a vzpomínky. Vzpomínky na další ročník turnaje v ruských kuželkách Little frťan cup, který právě dopsal svou desetiletou historii. Jubilejní 10. ročník této sranda akce však nebyl výjimečný jen termínem, ale i počtem účastníků. A jak tedy tento neobvykle skoro podzimní turnaj probíhal?
Po příjemném a slunečném pracovním týdnu hlásili meteorologové na kuželkářský víkend prudké ochlazení. Také zprávy o některých kamarádech, kteří ač účast již potvrdili, tak náhle nemohli přijet, mi na náladě a duševní pohodě nepřidaly. I tak jsem ale v pátek v jednu hodinu vyrážel autem společně s Bobinou, naším Martínkem a kamarádem Huronem směr Police nad Metují pln optimismu. Společně s námi jeli svým autem nováčci – rodina Vávrových, kteří ač netrampi, jeli rozšířit řady soutěžících. Slunce pálilo, klimatizace jemně vrněla, ložiska vzadu hučela a cesta velmi pomalu ubíhala. Já i Bobina jsme měli za sebou již několik týdnů příprav. Koupě triček, jejich batikování, výroba šablon a následné dobarvování nápisů a ikon na těchto originálních svršcích, zhotovení diplomů a hlavně obsáhlého almanachu mapujícího 10 let trvající tradici trampských setkání na Ostaši z nás vysála mnoho sil, jak psychických, tak fyzických. Satisfakcí i odměnou nám měl být následující víkend. Po dvojím pochopitelném zbloudění (nikdy jsme na Ostaš autem nejeli – až letos poprvé kvůli našemu čtyřměsíčnímu synovi Martinovi) jsme na Ostaš dorazili po čtvrté hodině odpolední. Kiosek u Malíků, včetně „soutěžního“ areálku zel prázdnotou. jen u jednoho ze stolů mě překvapil a potěšil chachar, který přijel až z Třinca – slezský bard a věrný zimní táborník Kakamil. Přišlo první zalomení palců. A že jich pak ještě bylo. Zatímco my se ubytovali v chatce (také poprvé), pomalu docházeli kamarádi, kteří tuto akci pojali jak se patří – vandrem z Janovic přisupěli Miyšáci, Pivošojc a nováček Nepivoda. Od parkoviště se vyšplhali skoro komplet Růžičkojc – chyběl jim jen „malej“ Vojta. Nejprve se sedělo u ohně v kempu, později nás již mrholení všechny zahnalo do již volného lokálu hospůdky. Různé debaty skončily až po půlnoci. To už ale byl čas jít se řádně vyspat na den „D“.
Ráno bylo průzračně chladné ozdobené tyrkysovou modří oblohy. Den začínal víc než slibně. Začínali také postupně dorážet další účastníci. Jejich neustále se zvyšující počet vyvracel mé obavy z nízké účasti. Dopoledne nás pár vyrazilo na vršek kopce pokochat se skalami a dalekými výhledy. Tenhle krátký výlet zpestřený sběrem borůvek i hub (!) stál rozhodně za to. Po návratu to v dějišti kuželkářského klání vypadalo jak v mraveništi. Stalo se nečekané – byl pokořen rekord, co do počtu účastníků. Při následující prezentaci se můj odhad potvrdil – do soutěže se přihlásilo 48 soutěžících! Jen zcela výjimečně jsem mezi ně patřil i já – to aby byl počet sudý a mohlo se systémem Pavouk začít vyřazovat. Všichni se rozlosovali do čtyřčlenných skupin a klání o ceny raritní hodnoty mohlo začít.. Vlastně nemohlo – zrovna, když jsem chtěl 10. ročník slavnostně zahájit, přerušil mě Vojta Růžička. Kategoricky přikázal všem účastníkům aby odešli ke kempovnímu ohništi. Jen já měl hlídat rozpitá piva. V jednom okamžiku mumraj v prostoru občerstvení ztichl. Nikde nikdo. Procházející turisté se divili, kam všichni ti lidé zmizeli. Já jim to mohl vysvětlit jen stěží. Najednou jsem od tábořiště zaslechl sborový zpěv a v zákrutu cesty se objevila ta obrovská kupa kamarádů v čele s Vojtou třímajícím originální vlajku. Kikin hrál, sbor neškolených hlasů se rozléhal pod Ostašem. Za polovojenských rozkazů Vojty – vlajkonoše přede mnou nastoupilo defilé padesáti lidiček, které se jen tak nevidí. Po Vojtovo slavnostním rýmovaném proslovu mi byla předána originální zástava. Byl jsem opravdu dojat a nenacházel slov. Po vztyčení vlajky v rohu terasy mohl konečně kuželkářský boj začít. Z každé čtveřice postoupili do semifinále ti dva hráči, kteří dosáhli první 30 bodů. Z vypadnuvších hráčů se pak vytvořili dvě skupiny, ve kterých se hrála tzv. baráž, nebo-li boj o záchranu. Kdo ve své skupině dosáhl po dvou kolech nejmenšího počtu bodů, musel ostatním zaplatit malého panáka – vítěz postoupil do jedné ze semifinálových skupin. Z těch pak vzešlo šest finalistů. Lítý boj skončil, co se vítěze týče, bez překvapení. Zvítězila již potřetí Divoška. Nováčkovský fenomén se ale vyskytl i tentokrát. Druhé místo obsadil Tomáš Vávra a třetí byl k radosti svého vyřazeného otce, Myšák junior. Za šera a řevu kamarádů pak proběhlo slavnostní vyhlášení a předání cen. Po něm následovala bilance posledních devíti ročníků a předání čestného uznání nejvěrnějšímu účastníkovi Čiprovi. Druhý do tohoto ročníku stálý účastník Chutkyn se bohužel letos nedostavil – dali s Ájou bez varování přednost znojemskému vinobraní (což se jim zcela jistě v květnu nestane) a Chutkyn tak o cenu přišel. Také byli vyhlášeni nejúspěšnější kuželkáři všech dob (neolit, paleolit...doba bronzová, doba ledová a doba kuželková). První (kdo jiný) Divoška a za ní Mišák. Zde se sluší poděkovat Bobině za skvělá trika a kamarádovi Chobotovi za nezištný příspěvek – půllitry a lahváče pivovaru Klášter, jež věnoval coby ceny. Moc dík!
Protože lokál hospody byl na tento večer zamluven pro jinou (asi lepší) uzavřenou společnost, nezbylo nám než jít k ohni. Pro dřevo se nás vydalo jen pár – ostatní se zatím zahřívali u okénka kiosku jak se patří v duchu turnaje – frťany. Bohužel to pak na nich bylo i vidět. Kolem plápolajícího ohně v kempu nás však i tak bylo dost. Někteří dokonce museli stát v „druhé řadě“. Nechyběla už ani Bobina, která víc jak hodinu, za mojí částečné spolupráce, uspávala našeho jaksi přetaženého Martínka. Kikin s bráchou Vojtou a Huronem hráli skvěle na kytary, zpívalo se, pekli se buřty – prostě i přes chladné vyhnanství bylo trampsky dobře. Skvěle rozjetou zábavu přerušilo a vlastně i ukončilo hledání „ztracených“ klíčů od Kikinovo auta a dědovo mašiny. Klíče se nakonec našli u nás v chatce na stole, kde spala Žužu a kde se již byl Vojta Konečný dvakrát dívat. Parta kolem ohně se během zbytečného hledání rozpadla. Někdo šel spát, někdo byl u okénka kiosku. Nás pár skalních ještě chvílí posedělo, hledíce do plamenů. Pak nás ale únava z hektického dne vyhnala do hajan. Nejdál to měl na spaní Pajda – Divoška mu ustlala přímo u ohniště. Nás opět čekala hřejivá náruč zatouchajícího interiéru chatky (aby ne, když nás tam spalo celkem dost) a Pivošovo chroptění připomínající nářek dokonávajícího dinosaura.
Všichni usnuli, a tak skončil den „D“ trampského (nejen) turnaje v ruských kuželkách Little frťan cup 2008. Díky všem za účast a ačkoli příliš davům neholduji, v tomto případě se na všechny těším i na počátku další desítky trampských setkání pod skalami Ostaše! Ahoj za necelý rok na 11. ročníku!

Statistika 1. - 9. ročník

Počet účastníků a pořadí na prvních třech místech:
1. ročník (1999), 17 lidí, 1. Růža, 2. Piliňák, 3. Hanča Tučková
2. ročník (2000), 34 lidí, 1. Valda, 2. Bobina, 3. Póďa
3. ročník (2001), 27 lidí, 1. Mišák, 2. Pavel, 3. Lucka
4. ročník (2002), 31 lidí, 1. Lenka, 2. Čipr, 3. Fíďa
5. ročník (2003), 30 lidí, 1. Divoška, 2. Jirka, 3. Coudy
6. ročník (2004), 25 lidí, 1. Divoška, 2. Veverka, 3. Ája
7. ročník (2005), 28 lidí, 1. Jirka, 2. Lucka, 3. Divoška
8. ročník (2006), 31 lidí, 1. Veverka, 2. Ája, 3. Chutkyn
9. ročník (2003), 30 lidí, 1. Mišák, 2.Tulák, 3. Veverka

Nejúspěšnějšími účastníky jsou tedy Divoška, Mišák a Veverka. Celkem se turnaje zúčastnilo za 9 let 253 soutěžících. Dohromady se vystřídalo na kuželníku 75 dobrodruhů.