wz

T.O. Moudí

dříve T.O. Eden a v prehistorii Osada toulavejch vlků


Úvodní stránka

Kronika vandrů

Nástěnka

LFC - kuželky

Kempovka

Videa z vandrů a dokumenty o trampingu

Povídky

Rozcestník

 

Fotky z prastarých vandrů můžeš  zhlédnout v tomto fotoalbu:

Historie T.O. Moudí

 

Historie a současnost T.O.Moudí

Celé to spustil Píďa. On a Cajs dokázali překecat mě (Pavouka) a Kukačku k účasti na trampském pochodu Českým rájem – „Habán“. Po absolvování náročného (alkoholicky i fyzicky) pochodu jsme skončili u Nebáku, kde se nám velmi zalíbilo. Jezdili jsme tam i o dalších víkendech. Bylo veselo a měli nás tam rádi. Proč by taky neměli, když jsme jim tam dělali poměrně slušné tržby. Na jednom takovém veselém vandru jsme tenkrát i založili trampskou osadu.

„Stalo se jedné noci za onoho času, v onom kraji. Parta kamarádů seděla kolem ohně, plameny ozařovaly převislou skálu a z rybníka se ozývalo skřehotání žab. Vítr proklouzávající mezi kameny a stromy vyl svůj vlčí žalm. Měsíc jako pečetidlo zářil do noční tmy uprostřed tří jasných hvězd. Země se nezachvěla ani blesk neozářil spící krajinu, ale i přes ten zdánlivý klid byla ta noc osudová.Smečka toulavejch´vlků napsala první stránku svých dějin.“


(z úvodu osadní kroniky)
 

Tak takhle romanticky osada zrovna nevznikla, ale daleko od pravdy ten příběh taky není. Jak to tedy bylo?
Faktem je, že to bylo v noci. Pozdě v noci. Z hospody na Nebáku už nás vyhodili a nám nezbylo než pokračovat v pařbě u ohně, jehož plameny díky Cajsovo přikládání ozařovali nejen převislou skálu, ale i půlku rybníka Nebák. Z něho se sice něco ozývalo, ovšem nebylo to skřehotání žab, nýbrž nadávání neúspěšných rybářů. Bodejť by nenadávali, když ne vítr, ale já vyl svůj vlčí žalm. Tenkrát jsem totiž chytil vlka (rozuměj opruzení mezihýždí) a každé poposednutí jsem doprovázel neskutečným zaúpěním. Už ani nevím jestli tenkrát svítil jasně měsíc, ale hvězdičky si pamatuju docela přesně. To, když jsem skočil do chladivé vody rybníka šipku a setkal se čelem z blízkým, naštěstí písčitým, dnem. Nejsem si jist, ale při tom se možná i ta zem zachvěla. Blesk určitě neozářil krajinu spící, neboť okolní krajina již díky našemu řádění nebyla ani trochu spící. Takže, jestli někomu připadalo, že je klid, bylo to skutečně jen zdánlivé. A osudová ta noc opravdu byla – tenkrát jsme totiž v tom nadpozemském stavu založili já, Píďa, Radka a Cajs Osadu toulavejch´vlků.
To bylo na jaře roku 1995.

   
 

Co bylo dál?
Společné tahy přírodou nás chytly a my táhli a táhli. A nám taky dost táhlo. Sudy v hospodách se třásly strachem o svůj obsah a hospodští objednávali v pivovarech výjimečné množství zlatavého moku, když se doslechli, že Toulaví vlci se u nich chystaj trošku popít. Pak vtrhlo do kraje léto. Čas slunce, koupání, velkých vandrů i neuvěřitelně velké žízně. Naše osada se mezitím rozrostla o dalšího člena – kamaráda Fíďu. Velkej vandr jsme tenkrát strávili v jižních Čechách. Tok řeky Lužnice jsme sice neotočili, ale i tak tam na nás, hlavně v saloonu na Lužance, asi dlouho vzpomínali. Vzpomíná určitě i Cajs, kterému jsem tehdá na lovu slepic poněkud zkrátil palec levé ruky, ne nepodobný drůbežímu pařátku, jež přidržoval.
Během toho léta jsme poznali i nové kamarády – Slama a Reda. Sice jsme je já a Cajs trochu překvapili poněkud nadprůměrnou konzumací národního pitiva, ale úspěšně se přizpůsobovali, což u Boučků na Malé Skále nebylo až zas tak těžké.
Podzim strávený neúspěšným budováním Vlčího doupěte na Kokořínsku utekl jako voda a po něm přišla zima. Té se Toulaví vlci nemohli zaleknout. Toto roční období nám nijak nevadilo. Restaurace jsou většinou v době mrazu a sněhu otevřené a velice útulné. Cesty v lesích a ve skalách prázdné, campy opuštěné. Lahváč nezteplá a je jen malá šance na chycení vlka. Zkrátka zima, to jsou samé výhody. Tenkrát jsme také poprvé podnikli dnes již bohužel zaniklou tradiční akci Zimní přechod Jizerských hor.
Po zimě, jak už to tak bývá, přišlo jaro. Ovládlo krajinu i Píďu. Ten se totiž rozhodl 16.3.96 oženit s Radkou. A jak se rozhodl, tak učinil. Jejich svatbě na bakovské radnici předcházela Píďova rozlučka se svobodou v Sedmihorkách. Na tuto „jarní“ akci nikdo z účastníků určitě hned tak nezapomene. Určitě ne Fíďa. Ten totiž nedbal předpovědi počasí a vyjel v ony březnové dny jarně ustrojen. Kožené mokasíny prostě nebyly tou pravou obuví do dvaceticentimetrové vrstvy sněhu, která nás čekala v hruboskalské divočině. Což sám velmi brzo pochopil. Ale vytrval a spolu s námi se „důstojně“ rozloučil v horolezecké hospůdce Na koupališti s Píďovo svobodou.
Na tomhle vandru jsme se vlastně i seznámili s Kikinem a Balůem, čímž začal postupný přerod Osady toulavejch vlků v T.O.Eden. Díky Balůovi jsme se pak dali dohromady i s Kérkonošáky – Hankou, Hančou, Vojtou, Martínkem, Jardou, čoklem Benem, Jirkou, Verčou a Bobinou.
S posledně jmenovanou jsem v květnu na vandru v Broumovských stěnách navázal užší kontakt. O našem bližším seznámení kolují dodnes zajímavé historky. My oba, ale víme svoje (a zastávka v Hlavňově taky, viď Balů). A opět tu byl další ročník Habána signalizující začátek léta. Tentokrát jsme vyráželi pod heslem: „Co pivo – to kilák navíc. To znamená, kdo toho víc vypije, víc ujde a udělá víc pro svoje zdraví!“ Dělali jsme pro svoje zdraví, co jsme mohli. Na této akci se již pevně rozhodlo o změně názvu na T.O.Eden.
Léto uběhlo jako voda. Podívali jsme se do Ádru, prošli soutěsky Česko-saského Švýcarska, opět poctili řeku Lužnici svou několikadenní přítomností, navštívili kerkonošáky na jejich dětském táboře na Ostaši.
Ostaš se od té doby stal jakýmsi dalším kultovním místem našich setkání. Jezdíme tam k Petrovi Malíkovi alespoň dvakrát do roka – pokecat, poblnout. Podzim roku 1996 byl opět ve znamení jednoho místa – tentokrát jím byla osada „Opuštěná“ nedaleko Píďovo chaty v Českém ráji.
A přišla paní Zima. Začali jsme ji vandrem na Zimní táboření v Broumovskejch stěnách, kde se nám velmi zalíbilo. Pokračovali jsme druhým ročníkem Zimního přechodu Jizerek a nefalšovaným drsným zimním čundrem jsme se i rozloučili se starým rokem. Na posledně jmenované akci byl zřejmě jednou provždy odrazen od zimního čundrování Kukačka. Jeli jsme totiž mezi vánočními svátky na takové malé vandrovní rozloučení s rokem 96 a nedbali při tom na varování meteorologů. Hlásili na ten poslední víkend roku tuhé mrazy až –20 st. Naneštěstí se mýlili. Přespali jsme na „Opuštěné“ a bylo to opravdu drsné – hlavně pro Kukačku, který bivakoval v zimě poprvé. Tu noc prý bylo u Píďových na chatě –27 st. To znamenalo, že pod skalním převisem muselo být minimálně –30 st. Nato Kukačka prohlásil, že ještě dnes jede domů a my s Cajsem jsme se nakonec taky nechali umluvit. Při čekání v libošovické hospodě U Haltucha o sobě Kukačka zkonstatoval, že je extremista. Jezdí totiž na vandr pouze v extrémních podmínkách, nejlépe když je třicet stupňů celsia – ať do plusu, či do minusu. No a od té doby už v zimě pod širák nevyráží. Příchod roku 1997 jsme oslavovali v hojném počtu na tak romantickém místě jako je hrad Valečov. V kastelánově srubu se pařilo s kytarou až do časných ranních hodin.

 
A opět se blížilo jaro. Tentokrát sedlo na Kikina s Jíťou. Rozlučka s Kikinovo svobodou proběhla už koncem února na Nebáku, svatba následovala v březnu na kosmonoském zámku.
Čas se najednou nějak rozeběhl. Proběhly další Habány, Zimní táboření na Hvězdě, Přechody Jizerek, vznikli i nové akce, např: podzimní přechod Krkonoš, kuželkářský Little frťan cup, pravidelně nepravidelné opékání prasátka, či jiného zvířátka. Poznali jsme nové kamarády – Piliňáka, Marfiho, Dědka, Píra, Ještěrku (tu poznal nejlépe Balů), Čárliho, Drobka, Robina, Čepka, Brnkáčka, Čipra, Chutkyna, Skunka, Julču, Dana, Pandu, Hrocha, Luci-ferdu, Mirnu, Macháčky(malej a velkej), Valdu, Pajdu, Sysla, Bědu, Hurona, Šlapa, Mišáka, Káďu, Mrože, Pléšu, Babču, Třešťu, Dlouhána, Arnyho, Kala, Hurvínka a mnoho dalších (určitě jsem na někoho zapomněl). Někteří se na našich vandrech jen mihli, jiní chvíli vydrželi a jen málo jich s námi jezdí pravidelně dodnes. Prošlapali jsme mnohý kout naší země a jukli i za hranice ( Slovač, Polsko, Sasko ). Dokonce se o nás psalo i v časopise. V letech 1996 – 2000 vyšlo v časopise Tramp 12 povídek jejichž hlavními postavami nebyl nikdo jiný než členové a příznivci T.O.EDEN MB. V roce 1999 vyšla vlastním nákladem (40 ks) knížečka Návraty s těmito povídkami a texty ( autor všeho: Pavouk ).
Bohužel se ale postupem času stalo to, co se stát muselo. Každému přibyly starosti a ubylo času. Na klasické vandry jezdíme málo a není nás moc. Asi už to tak má být – každý volí to co považuje za nejdůležitější na první místo a vandrování končí na dalších příčkách. Kukačka po těžkém úrazu leží již více než dva roky v LDN a je v úplně jiném světě, já jsem se s Bobinou oženil a jsou z nás rodiče malého Martina, Kikin založil kapelu a firmu s hudebními nástroji, Mišák hraje na basu v jiné kapele... Na vandry jezdí už jen tzv. tvrdé jádro – což je Vojta s Hankou z Krkonoš, já s Bobinou, Pajda, Pivoš s Luckou, Divoška a Banjo, občas se přidá Cajs, či Žaba z Paky. Na jednom takovém vandříku jsme i naše společenství přejmenovali s humorem nám vlastním na T.O.Moudí (nebudu blíže vysvětlovat původ tohoto slůvka – kdo chce, význam si najde).
I tak ale doufám že láska k přírodě a dobré partě zůstala v každém z nás. Věřme že nezmizí i v tomhle dalším, možná uspěchanějším, století.
31. září 2008 sepsal člen T.O. Moudí Standa Pavouk Khol
 
P.S. Vše zde výše napsané neber milý čtenáři až zas tak vážně - věz, že už dávno nejsme takový pivní skauti jako jsme bývali a naším heslem je, že sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo!