wz

Na sever

 

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto

i dalších vandrů můžeš najít zde:

 

Na sever!

 

            Tenhle vandr patřil k těm co se domlouvaj na poslední chvíli. A jak už to tak bývá u neplánovaných akcí, velice se vydařil. A to i přesto, že jsme v sobotu 14. února ráno do podhůří Jizerek vyrazili jen já Pajda a jeho retrívr Rex.

            Vláček nás přes Turnov, kde proběhlo rychlé kelímkové pivo, dovezl do Železného Brodu. Poletující sníh rentgenovaly zářivé paprsky zimního slunce, a tak se naše nálada nezkazila ani při stoupání nad město. Na odbočce ze silnice jsme si museli obléci protisněhové návleky. Vrstva prašanu se blížila 20 cm, tak přišli vhod. Pozdní snídani, kterou jsme si chtěli dát na Krkavčí skále, jsme museli odložit. Moc nám totiž k jídlu neštymovala skupinka "asihorolezců", co se tam poflakovala. Osvěžili jsme se tedy pohledem do údolí Jizery a pokračovali již jen po silnici do Semil. Tam jsme sešli k již zmíněnému "veletoku" a pod modrou oblohou se zanořili do stínu skalní soutěsky Jizery doprovázenou Riegrovou stezkou. Ještě před tím jsme se konečně na prosluněném sněhem zapadaném břehu konečně nasnídali, i když to byl pravda skoro oběd. Bylo půl dvanácté, když naše kroky rozduněli ocelovou galerii zavěšenou ve skále nad řekou. Krása zasněžených skalisek a ledových ker řeky, z nichž se s ohromující silou osvobozovala řvoucí voda, braly dech. Nejvíce nás ale ohromila třpytivý lesk a monumentální mohutnost bočních ledopádů, které se dotýkaly přímo ocelového chodníku Riegerovi stezky. Celou cestu jsme se těšili na příjemný odpočinek v podspálovské hospodě při soutoku Jizery s Kamenicí, ale byli jsme zklamáni. Mé černé předpovědi, že bude zavřeno, se bohužel vyplnily. Naše dilema, co dál, rozřešili dva pohledy. První pohled - na turistický ukazatel byl zdrcující: Navarov 7,5 km. Druhý pohled - do jízdního řádu ČD, byl osvobozující: vlak do Navarova jel za deset minut :-)

            Příjemná průvodčí a krásné pohledy z okna na zamrzlou krajinu kolem říčky Kamenice nám opět přidaly na náladě. Když jsme pak na druhé zastávce vyskočili do 30 cm vrstvy sněhu, naše spokojenost byla na vrcholu. To byl zimní vandr, jak má být! Jen ta hospoda by bodla... Bohužel penzion Rusalka s kdysi mezi trampy vyhlášenou restaurací, nejevil známky života. Je třeba se smířit s tím, že tady už si asi nikdy pivko nedáme. Tak jsme si aspoň s pajdou protáhli svaly vytahováním auta z pangejtu (trošku kluzko na ujeté vrstvě sněhu :-) a vyšlápli dál směr Plavy. Utěšovali jsme se slovy našeho guru Vojty : "Na pivo se člověk musí těšit!" a rozhodli se zpestřit si cestu sestupem k peřejnatému toku Kamenice. Brodili jsme se sněhem po kolena, přelézali kmeny padlých stromů a skákali po kamenech, které jsme tušili pod zasněženým ledem na okraji rozbouřených vod. Hotovej Klondyke. Já samozřejmě neodolal a zdržoval nás fotografováním a filmováním. Mezi sněhem obtěžkanými větvemi stromů probleskovalo sluníčko a ozařovalo tu zimní nádheru. Do toho bůhví z čeho padaly sněhové vločky. Ta krása byla ale vykoupena potem a dřinou ve 45 stupňovém svahu s 10 kg batohem na zádech. Duše jásala, tělo trpělo. Ale krásně trpělo :-) Tam kde nás už skály těsně u řeky nechtěly pustit dál, jsme vyšplhali 60 metrů k silnici, aby nás z ní značka po 30 metrech vyhnala zpět dolů k peřejím :-( Došli jsme takto do romantického místa, kde se vlévá do Kamenice potok Zlatník, a kde jsou staré trampské sruby. Odpočinuli jsme si na verandě jednoho z nich, popili horký čaj z termosky a při tom rozvíjeli teorie o tom, kde se u srubu vzala odložená sjezdová lyže Artis. Jen šílenec by zde mohl sjíždět svah a už úplný blázen by tak činil na jedné lyži. Nakonec jsme se shodli, že jí nejspíš připlavila velká voda z hor a tím směrem jsme se také sami vydali po červené značce kopírující břeh divoké říčky spěchající z Jizerek do Jizery. To už jsem zpozorněl a hledal na stromě nejmenované znamení upozorňující na odbočku k našemu plánovanému noclehu. No, znamení jsme nenašli, ale kemp ve sněhové vánici nakonec ano. Bohužel ale jevil známky plné a dlouhodobé obsazenosti. Všude byly kletry a celty. majitelé odešli zřejmě na podvečerní výlet do hospody. Volali jsme Pasečákům a prosili o radu. Vojta nás posílal zpět pod Navarov, ale to se nám z mnoha důvodů nelíbilo (hospoda je na druhou stranu!!!!). Nakonec objevil Pajda na druhé straně hřebínku takovej malej pěknej nouzák pro nás dva tak akorát. Odstranili jsme z pod toho převisku hromadu suchého dřeva (pak se hodila:-) a pod ním objevili nařezanou kulatinu a malou lavičku. Ještě jsme v lese podřízli dvě souše, Pajda je nařezal, já něco naštípal a příprava na večer spěla ke zdárnému konci. Ze zbytků klád a celty jsme vyrobili závětří a místo bylo náhle útulnější než obsazený převis opodál. Nechali jsme na místě vzkaz pro případné návštěvníky a v plné polní vyrazili se soumrakem do nedalekých Haratic.

Hustě sněžilo a z šera byla pomalu tma, když jsme otvírali dveře OTEVŘENÉ Hasičárny. Bylo tam útulno a pustili nás tam i s Rexem. Na další tři a půl hodiny se nám to místo stalo domovem. Splatili jsme pivní dluh, zapili Pajdovo skorokulatiny a v půl desáté se nocí odebrali zpět do lesů. Taky jsme v hospodě stihli složit báseň a tu poslat smskou našim nejbližším:

"Blizzard z hor tu krutě duje, Kamenice v ledu řve

k tobě vzduchem zpráva pluje, že nám není vůbec zle.

Dnes jsme ušli závějemi velmi mnoho mil,

z Brodu šli jsme přes Krkavčí skálu do Semil.

Pak soutěskou Jizery, co pan Riegr šel -

- první Pajda zavřenou knajpu uviděl.

Tak nás vláček popovez do Navarova

a začla nám pakárna ve sněhu znova.

Šli jsme cestou necestou podél řeky proudu

a rum se nám rozléval do každého oudu.

Převis byl však obsazen, když jsme ho my našli,

jako správní trampové jsme si jiný našli

a že jsme měli žízeň na pivo jsme zašli!

Teď tu poem smolíme,

co bude dál nevíme.

Nocleh kdesi v dálce,

tak nám držte palce!"

No, dobře to dopadlo a kempík jsme našli nedotčený. Ještě před rozděláním ohně jsme se rozhodli poctít sousedy přátelskou návštěvou. Skupinka lidiček ležela, seděla, či stála okolo ohně nad nímž v kotlíku klokotal jakýsi lektvar, jehož jméno mi vypadlo (za to chuť je nezapomenutelná!). Vyměnili jsme si pár slov a dali si navzájem loknout. Vyšlo najevo, že jeden z přítomných trampů mě zná – viděl moje video z těchto míst a psal mi mail (až doma jsem zjistil, že opravdu nekecal:-). Hlad nás donutil se s Kralupskými sympaťáky rozloučit a jít spáchat oheň. Dostáli jsme pak našemu pečbuřtovskému krédu a pěkně si dali do nosu. V noci se občas sypal sníh a foukal vítr. To nám ale v našem ležení vůbec nevadilo. Ráno jsem vstal první já – tělu člověk neporučí. Svým štracháním jsem vzbudil Pajdu o Rexovi nemluvě. Posnídali jsme (jak jinak – buřty), sbalili „tábor“ a po dohodě vyšlápli zpět včerejší trasou do Navarova. Tentokrát jsme se podívali na zříceninu hradu a nedaleký zámek. Bohužel nám o půl hoďky ujel vlak, a tak jsme na opuštěném nádražíčku čekali další dvě hodiny – rychlíky tam totiž nestavěly. Z dlouhé chvíle jsme postavili sněhuláčka se vším všudy. Nebyl-li zmermomocněn, stál tam možná až do jarního tání...

            To byl správně a typicky zakončený opravdový zimní vandr.

 

Sesmolil Pavouk