Jizerská anabáze

Šlapeme bílou planinou,

těch Jizerskejch hor krajinou,

každej flašku rumu má.

Tou široširou pustinou,

kde zelenáči zahynou

jdem z omrzlejma ksichtama.

Probíhal náš pochod hladce,

než nastala situace,

kdy se každej přestal smát.

Sníh by sice unes vrabce,

však zákonem gravitace

my začali se propadat.

Hašlerka mě zaskočila,

husí kůže naskočila,

zařval jsem já jako tur.

Pod sněhem má noha byla,

horský potok objevila,

mrznul jsem pak jako vůl.

Síly nám všem už dochází

a všichni krizí prochází,

každej sprostě nadává.

Je však už konec nesnází,

když nápis v šeru zazáří –

-horská chata Smědava!