wz

Pavouckýho povídky a veršovánky

 

                                                                                                         

 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Pavoukýho povídky - rozcestí

 

Dežavý

(7 - 14. místo , Trapsavec 2015)

Bylo to v začátcích našeho vandrování. Českej ráj byl od našeho bydliště co by kamenem dohodil. Anebo dopliv. Vlastně jsme ani nikam jinam nejezdili. Léto už bylo v trapu a začínal sychravej podzim. Na vomšelým boleslavskym nádraží jsme se sešli jen já a Cajs.

„Když je hezky, jezdí kdekdo“, povídá mi s úsměvem.

„Jo, a když je tak, jako dneska, jsme tu jen my dva pitomci,“ doplňuju ho já.

Moc jsem to nechápal – už od středy jsem doma přebaloval usárnu, nasával vůni dýmu a jehličí a těšil se na pátek. Cajs to měl podobně, ale nebalil usárnu, nýbrž tzv. rusárnu, což byl takovej zelenej pytel nepravidelnýho tvaru, kterej nosil na hrbu, co jsme se znali. Ani ten pátek tomu nebylo jinak. Jen mi přišlo, že to má sbalený nějak úhlednějc a úspornějc. Hned jsem ho taky pochválil:

„Člověče, koukám, že jdeš do sebe, takhle sbalenou jsem tu tvoji hrůzu ještě neviděl.“

Očekávané machrování se ale nedostavilo. Cajs se zarazil, a právě když přijížděl náš vlak, serval ze zad tu svoji pěknou vobludu a začal prohrabovat její bezedný útroby. S  lehce oroseným čelem se pak narovnal a dlouze se na mě podíval.Čas se jakoby zpomalil a já jako bych slyšel zaznít ony známé čtyři tóny dramatické Osudové. Ta, ta, ta, tá! Pak se zas všechno rozjelo naopak vyšší rychlostí jak v grotesce od Chaplina.

„Nemám spacák.

„Ty vole, na cos myslel?“

Začal povytahovat obsah báglu a jmenoval:

„Na rum, na košili, na chleba, na celtu, na sirky, na lovečák, na baterku, na sekeru, na pilu. Na hovno je to, že na spacák jsem ani nevzdech…“

„Máš celtu, to dáš“ zkusil jsem to.

Přišoural se k nám výpravčí a s jistým podrážděním v hlase se ptal:

„Tak co, chlapci? Pojedete, nebo se tu budete chlubit, co si vezete sebou a necháte to odjet?“

Cajs zatáh šňůru batohu, hodil si ho na rameno a rezolutně zavelel:

„Jedem!“

Nejsme a ani jsme nebyli žádní srabi, ale pro jistotu jsme ten pátek dali v sedmihorský nálevně zvaný "Na koupáku" jen dvě pivka a velkej rum. Ještě za světla jsme mazali do míst bývalé osady Nouzov ukryté v lůně skal a lesů zadního Skaláku. Z celý osady zůstal zachovalej jeden sklípek často využívanej trempy a trempy taky nazvanej Velkej Faraon. Bylo tam pusto a prázdno. Ze stromů už se snášelo první listí, který nám šustilo pod nohama, když jsme tahali z širokýho okolí mohutnou zásobu dřeva na dlouhou noc. Uvnitř ho pak před kamenným krbem byla úctyhodná hromada. Moc místa už v pískovcový komoře nezbylo, ale na celtu pro dva to stačilo. Zatopili jsme, udělali si večeři, tu spláchli gročkem a pak jsme jen koukali do plamenů, kecali a občas přiložili. Zvenku bylo slyšet šumění vydatnýho podzimního deště. Místnost se celkem slušně vyhřála, takže byla pohoda. Najednou se spojovacím průlezem rozdunělo láteření a šustot látky o skálu. Do lehce zadýmenýho prostoru se verval hromotluk v jižanským vohozu s dlouhejma havraníma vlasama a hned spustil:

 „Ahój, chlapi, můžu pobejt, koukám,že tu máte jak v pokojíčku, ale dost těsno…“ Hubu nezavřel a bylo ho hned všude plno.

„To víš, tady kamarád je takovej ortodox, že do prvního sněhu jezdí zásadně bez deky a bez spacáku, tak jsme si radši trochu zatopili“, zastavil jsem proud slov, kterej se z něj jen hrnul. Zarazil stavidla svý výmluvnosti a vyjeveně se zadíval na Cajse, kterej si hověl jen tak v triku na celtě opřenej zády o skalní stěnu.

Jižan zavrtěl hlavou: „To je síla. No nic, tady bysme se stejně mačkali – jdu na Malýho Faraona, slyšel jsem tam kytáru a mohlo by tam bejt víc místa.“

Ještě jsme chvilku ze Syslem, jak se mu přezdívalo, klábosili a pak se přátelsky rozloučili.

Procourali jsme tenkrát pěknej kus Českýho ráje a vrátili se domů do běžnýho života. Přišly další vandry, životní kotrmelce a změny.

 

O deset roků a vlastně i kil později sedíme takhle s Cajsem u ohýnku na fleku zvanym Malej Faraon kousek od Nouzova a kecáme o tom, jak to je v Ráji s vandrováním o hubu. Jak pruděj ochranáři čím dál víc, a že trempů je vidět čím dál míň, a pro samýho outdooráka a cyklistu neni pomalu kam šlápnout. V tom ze tmy od cesty zazní silnej hlas a přibližujíc se k nám, se zapojuje do debaty: „Jó vono už nic nejni jak bejvalo. Dneska si hraje na dobrodruha, ten kdo na to má. Je to samej flís, funkční spoďáry a pohodlíčko. Představte si, že semka jezdívali jiný tvrďáci. A, i když byl už podzim, klíďo bez spacáků. Sám jsem tady jednou jednoho takovýho potkal...“ Za hlasem se z temnoty vynoří hromotluk s havraním hárem, který mu padá hluboko pod ramena. Smekne jižanskou čapku a povídá: „Ahoj chlapi, můžu pobejt?“