|
Bylo to v začátcích našeho vandrování. Českej ráj byl
od našeho bydliště co by kamenem dohodil.
Anebo dopliv. Vlastně
jsme ani nikam jinam nejezdili. Léto už bylo v trapu a začínal sychravej podzim.
Na vomšelým boleslavskym nádraží jsme se sešli jen já a Cajs.
„Když je hezky, jezdí
kdekdo“, povídá mi s úsměvem.
„Jo, a když je tak, jako dneska, jsme tu jen
my dva pitomci,“ doplňuju ho já.
Moc jsem to nechápal – už od středy jsem doma
přebaloval usárnu, nasával vůni dýmu a jehličí a těšil se na pátek. Cajs
to měl podobně, ale nebalil usárnu, nýbrž tzv. rusárnu, což byl takovej
zelenej pytel nepravidelnýho tvaru, kterej nosil na hrbu, co jsme se
znali. Ani ten pátek tomu nebylo jinak. Jen mi přišlo, že to má sbalený
nějak úhlednějc a úspornějc. Hned jsem ho taky pochválil:
„Člověče, koukám, že jdeš do sebe, takhle
sbalenou jsem tu tvoji hrůzu ještě neviděl.“
Očekávané machrování se ale nedostavilo. Cajs
se zarazil, a právě když přijížděl náš vlak, serval ze
zad tu svoji pěknou vobludu a začal prohrabovat její bezedný útroby. S
lehce oroseným čelem se pak narovnal a dlouze se na mě podíval.Čas se
jakoby zpomalil a já jako bych slyšel zaznít ony známé čtyři tóny
dramatické Osudové. Ta, ta, ta, tá! Pak se zas všechno rozjelo naopak
vyšší rychlostí jak v grotesce od Chaplina.
„Nemám spacák. “
„Ty vole, na cos myslel?“
Začal povytahovat obsah báglu a jmenoval:
„Na rum, na košili, na chleba, na celtu, na
sirky, na lovečák, na baterku, na sekeru, na pilu. Na hovno je to, že na
spacák jsem ani nevzdech…“
„Máš celtu, to dáš“ zkusil jsem to.
Přišoural se k nám výpravčí a s jistým
podrážděním v hlase se ptal:
„Tak co, chlapci? Pojedete, nebo se tu budete
chlubit, co si vezete sebou a necháte to odjet?“
Cajs zatáh šňůru batohu, hodil si ho na rameno
a rezolutně zavelel:
„Jedem!“
Nejsme a ani jsme nebyli žádní srabi, ale pro
jistotu jsme ten pátek dali v sedmihorský nálevně zvaný "Na
koupáku" jen dvě pivka a velkej rum. Ještě za světla
jsme mazali do míst bývalé osady Nouzov ukryté v lůně skal a lesů
zadního Skaláku. Z celý osady zůstal zachovalej jeden sklípek často
využívanej trempy a trempy taky nazvanej Velkej Faraon. Bylo tam pusto a
prázdno. Ze stromů už se snášelo první listí, který nám šustilo pod
nohama, když jsme tahali z širokýho okolí mohutnou zásobu dřeva na
dlouhou noc. Uvnitř ho pak před kamenným krbem byla úctyhodná hromada.
Moc místa už v pískovcový komoře nezbylo, ale na celtu pro dva to
stačilo. Zatopili jsme, udělali si večeři, tu spláchli gročkem a pak
jsme jen koukali do plamenů, kecali a občas přiložili. Zvenku bylo
slyšet šumění vydatnýho podzimního deště. Místnost se celkem slušně
vyhřála, takže byla pohoda. Najednou se spojovacím průlezem rozdunělo
láteření a šustot látky o skálu. Do lehce zadýmenýho prostoru se verval
hromotluk v jižanským vohozu s dlouhejma
havraníma vlasama a hned spustil:
„Ahój, chlapi, můžu pobejt, koukám,že tu máte
jak v pokojíčku, ale dost těsno…“ Hubu nezavřel a bylo ho hned všude
plno.
„To víš, tady kamarád je takovej ortodox, že
do prvního sněhu jezdí zásadně bez deky a bez spacáku, tak jsme si radši
trochu zatopili“, zastavil jsem proud slov, kterej se z něj jen hrnul. Zarazil stavidla svý
výmluvnosti a vyjeveně se zadíval na Cajse, kterej si hověl jen tak
v triku na celtě opřenej zády o skalní stěnu.
Jižan zavrtěl hlavou: „To je
síla. No nic, tady bysme se stejně mačkali – jdu na Malýho Faraona,
slyšel jsem tam kytáru a mohlo by tam bejt víc místa.“
Ještě jsme chvilku ze Syslem, jak se mu
přezdívalo, klábosili a pak se přátelsky rozloučili.
Procourali jsme tenkrát pěknej kus Českýho
ráje a vrátili se domů do běžnýho života. Přišly další vandry, životní
kotrmelce a změny.
O deset roků a vlastně i kil později sedíme
takhle s Cajsem u ohýnku na fleku zvanym Malej Faraon kousek od Nouzova
a kecáme o tom, jak to je v Ráji s vandrováním o hubu. Jak pruděj
ochranáři čím dál víc, a že trempů je vidět čím dál míň,
a pro samýho outdooráka a cyklistu neni pomalu kam šlápnout. V tom ze
tmy od cesty zazní silnej hlas a přibližujíc se k nám, se zapojuje do
debaty: „Jó vono už nic nejni jak bejvalo. Dneska si
hraje na dobrodruha, ten kdo na to má. Je to samej flís, funkční spoďáry
a pohodlíčko. Představte si, že semka jezdívali jiný tvrďáci. A, i když
byl už podzim, klíďo bez spacáků. Sám jsem tady jednou jednoho takovýho
potkal...“ Za hlasem se z temnoty vynoří hromotluk
s havraním hárem, který mu padá hluboko pod ramena. Smekne jižanskou
čapku a povídá: „Ahoj chlapi, můžu pobejt?“
|
