Dotek jara

Je chladné nedělní ráno a pro nás znamená konec zimního táboření pod Vlčí horou. Vypravili jsme se sem – na sever – jen já a Cajs. „Pavouku, tak vstávej!“ budí mě kamarád. Posílám ho kamsi, ale nakonec se ze spacáku přeci jen vyhrabu. Večer byl veselý, a tak cítím pracovité permoníky ve své hlavě. Ne, nejsem blázen, mám jen kocovinu. Všichni kolem ještě spí. Je půl sedmé a my dva tiše procházíme pochrupujícím a mnohdy i chroptícím tábořištěm.

     Svítá. Nebe je modré a obzor mezi stromy má růžovou barvu vycházejícího slunce. Chceme využít pěkného počasí a dáváme se na dlouhou cestu východní částí Labských pískovců. Jdeme tichým ránem zasněženou krajinou plnou roubených chaloupek zdobených břidlicí. Slunce začíná nečekaně hřát a šumění potoka zní líbezně našim uším. Žlutá značka nás svádí ze silnice na úzkou cestu mezi ploty zahrad a my za doprovodu zatoulaného psa vstupujeme do borového lesa. Uvnitř v polostínu to vypadá jak na jaře. Pěšina se vine borůvčím a ostružiním, až nás dovádí na kraj příkrého srázu. Naskýtá se nám nádherný pohled do úzkého a hlubokého skalnatého údolí. Někde zdola se ozývá klokot peřejí Křinického potoka a všude kolem zní zpěv ptáků, kteří stejně jako my vycítili tu podivně jarní atmosféru. Neodoláme a sundáváme ze zad těžkou bagáž. Rozhlížíme se na vrcholu okrajové skály a kocháme se tím jedinečným panorama. Pak romantiku vystřídá realita. Na Cajse a posléze i na mně přichází jisté střevní nutkání. Nedá se nic dělat – přírodě člověk neporučí. Bereme si každý kus novin a zapadáme do lesa mezi stromy.

     Po chvíli, už u báglů, s úsměvem říkám Cajsovi : „Tak mi člověče připadá, jako bysme se z tý krásy pos….“ Se smíchem scházíme mezi skalami a vlastně prožíváme svoje vzpomínky. Vzpomínky na první – zatím zimní – dotek jara.