|
Vánoce klepaly na dveře a my, tedy Osada toulavejch vlků, jsme
si řekli, že by bylo záhodno někam vyrazit. Pravda, nikdo z nás
neměl se zimním vandrováním pražádné zkušenosti, ale rozhodla za
nás, za vlky, skutečnost, že opravdový vlk se zimy nebojí.
Termín akce byl jednoznačný – poslední víkend před Vánoci.
Protože jen blázen by se zdržoval u rodinného krbu v době
gruntování, pečení cukroví a všeobecné adventní nervozity.
Onoho dne táhli šedivým spícím městem k nádraží tři odhodlaní
dobrodruzi. Coudy (tedy já) – člověk, co dostal ten nápad,
vyhnat tři docela normální lidi do extrémních podmínek českých
skorovelehor. Bradley, zapálený tramp, dobrodruh a pivní skaut.
A nakonec Red, kamarád do nepohody i hospody s věčným optimismem
a chutí k jídlu.
Na nádraží jsme po krátkém handrkování koupili jen devět lahváčů.
Proti tvrdému alkoholu jsem tvrdě protestoval, argumentujíce
čtyřmi lahvemi Karpatské hořké uschovaných v mé zelené krosně.
Než jsme se stačili dohádat, ujel nám vlak. Tedy, málem nám
ujel. Red se suverenitou sobě vlastní pohrozil výpravčímu
výtržností, a tak jsme do vlaku nastupovali na výhybkách při
výjezdu z nádraží. Cesta byla jako vždy skvělá. Nejvíc se líbila
Bradleymu, notorickému spáči. Až do Liberce jsme podřimovali a
snili o dobrodružném víkendu, který nás čeká. Probudili jsme se,
když už byl vlak prázdný a rychlým tempem vychládal málem i
s námi na odstavné koleji. Na nástupiště k budově libereckého
nádraží jsme došli husím pochodem po slabé půlhodince, takže na
občerstvení u neonově ozářeného stánku nebylo ani pomyšlení -
hned nám jel další přípoj. Tentokrát nemusel Red nikomu
vyhrožovat. V klidu a v pohodě jsme se vecpali do narvaného
pohodlného motorového vozu řady 810 za pomoci tvrdých loktů a
ostrých slov. Poznámka o pohodlí byla míněna ironicky, protože
tyto vozy jsou proslulé svým interiérem, coby zdatným
odrazovačem od cestování vlakem. To se ovšem týká míst k sezení
a s tím jsme tentokrát problém neměli. Do cílové stanice jsme
totiž dojeli bez problémů, v pohodlí na jedné noze. Plni
optimismu a elánu jsme vystoupili na umrzlé zasněžené nádraží do
oranžova obarvené vycházejícím sluncem. Zahoukal odjíždějící
motorák, zakrákoral havran. Horská obec Bílý Potok pod Smrkem,
vítala své návštěvníky.
Podle mapy jsme měli v příštích hodinách překonat čtyři sta
výškových metrů. „No těpic!“ komentoval tuto nechutnou
skutečnost Red a vydal se v čele naší skupinky směle loudavým
tempem vpřed. Problémy začaly, jak už to bývá, hned na začátku.
První, co jsme udělali hned po opuštění posledního domu vesnice,
bylo, že jsme zabloudili. Krátce jsme tápali v
nepřehledném terénu, až jsme po hodince a půl dorazili
k vodopádu na Černém potoce vzdáleném zhruba dva kilometry od
vsi. Úspěšný začátek a dosažení prvního orientačního bodu naší
cesty nás dobře naladily, a tak jsme po malé přestávce vyrazili
na další cestu. To už jsme nešli po turisticky značené cestě,
ale drápali jsme se půl metru hlubokým sněhem do stráně nad
potokem. Kamarádi kleli a mě hřálo u srdce. „To je ten správnej
extrém,“ řekl jsem a otočil se, abych se podíval, kde se nalézá
zbytek expedičního mužstva, které bylo už podezřele dlouho
ticho. To jsem mohl čekat. Seděli na batozích opřeni o čedičovou
skálu. Red právě dopíjel zimou vychlazený dvanáctistupňový
Klášter. Bradley samozřejmě nebyl pozadu. Právě ukládal prázdnou
láhev do boční kapsy svého odpudivě vypadajícího a alkoholem
zapáchajícího báglu. „A kamarádovi ani nenabídnete.“ poznamenal
jsem uraženě. Po chvíli přiletěla odspoda hnědá půllitrová
láhev. Jen ji otevřít. Jako správný tramp jsem ji za pomoci nože
začal otvírat. Buď bylo pivo kvalitně zazátkováno, nebo nůž
nedosahoval inzerované kvality. Po důsledném několikavteřinovém
páčení se ozvalo ostré kovové „rup“. Nůž nevydržel. Uvědomil
jsem si, že levná koupě na tržnici nebyla až zas tak výhodná,
jak se zprvu zdálo. Pak má člověk někomu věřit. Jasně jsem si
pamatoval, jak mi protřelý obchodník vychvaloval svoje zboží
slovy: „To moc kvalitní, pane. Mám doma taky…“ Nakonec jsem celý
žíznivý otevřel láhev zuby a obsah velice rychle vypil. Po této
neplánované zastávce jsme pokračovali dál. Po půl hodině
namáhavého výstupu jsem začal nadávat i já. Extrém je extrém,
ale co je moc, to je moc. Konečně jsme se doškrábali na rovnou
širokou cestu vedoucí šikmo přes vrstevnici nahoru a tím směrem
také vyrazili. I na této cestě byla silná vrstva sněhu. Na
povrchu byla umrzlá a ufoukaná ledová skořápka, která bohužel
váhu našich dobře živených těl a nacpaných báglů neudržela, a
tak jsme se opět vesele propadali do zářivě bílého svinstva.
Šlapali jsme čím dál tím užší cestou hlubokým lesem na hřeben
hor. Když jsme šli už skoro po rovině, obklopila nás mlha a
začal foukat ostrý nepříjemný vítr. Tušili jsme, že už se
blížíme na konec nechutného stoupání. Cítili jsme, že hřeben,
náhorní plošina Jizerských hor je na dosah. Mlčení a funění
vystřídaly vtípky a srandičky. Největší vtip ale udělal osud
sám. Těsně před vrcholem jsme zapadli já a Bradley do sněhu až
po hruď. Zprvu veselá příhoda se změnila v mrazivé drama. Pod
sněhem kam jsem se propadl, tekl dravý horský potok. Lýtko mé
pravé nohy nahlodávala ledová voda. Vytřeštil jsem oči, zařval a
vehementně se drápal ze sněhu. Kamarádi, kteří nevěděli, v jaké
se nacházím situaci, to komentovali každý po svém. Red zamumlal
cosi o horské depresi zvané prý horomorgána a Bradley, který už
se ze sněhu vyškrábal, prohlásil, že jsem cvok, když řvu kvůli
trošce sněhu. Až po chvíli pochopili, vytáhli mě a ihned
aplikovali několikrát nacvičovanou první pomoc – lili do mě
Karpatskou hořkou o sto šest. Jejich snaha nebyla bohužel moc
platná. Celé tělo jsem měl příjemně prohřáté, jen pravá noha
nechutně mrzla, a tak jsem dal rezolutní příkaz k pochodu. Se
zvolna zamrzající nohou jsem se vydal v čele skupinky na zbytek
cesty plánované pro ten den. Čekalo nás už „jen“ dvanáct
kilometrů. Když jsme se dostali na lyžařskou magistrálu, začaly
se u nás projevovat první příznaky lehké únavy. Bradley tiše
zvracel, Red blábolil něco o zabijačce, řezníkovi, rumu a teplé
peci. Mně se vybavovaly scény z drsných horských filmů, např.
Přežít, K2, Synové hor, Krakonoš a lyžníci atd. Takto
trudomyslně jsme došli až k malé lovecké chatě, kde jsme se na
chvíli zastavili a posvačili. To nás natolik vzpružilo, že jsme
vyrazili vstříc horské boudě Smědava docela slušným tempem.
Cesta až tam pak byla poměrně nudná a jednotvárná, takže to dál
popíšu jen stručně a chronologicky. Tak, jak jsem si ty
nevýznamné události zaznamenal později, když jsem rozmrzl a mohl
zase hýbat prsty.
13,30 – Red začíná váhavě zpívat do pochodu. Po chvilce se
přidávám i já. Bradley mlčí a doplňuje nás dost hlasitým
funěním.
14,00 – Do zpěvu už není ani mně, ani Redovi. Přidáváme se tedy
k Bradleymu a sborově funíme.
14,30 – Bradley si lehl do sněhu mezi zakrslé smrčky, že dál
nepůjde. Až příslib teple vyhřáté hospody ho zvedá ze závěje.
15,00 – Šeří se a vidíme špatně na cestu. Sundáváme si tedy
sluneční brýle a pokračujeme dál.
15,30 – Z mlhy před námi se vynořuje zasněžená bouda s obrovským
nápisem „Zimní kiosk Na knajpě“ a menší cedulkou „Z důvodu
špatných povětrnostních podmínek (zima) zavřeno!!“ Ničemu už se
nedivíme a automaticky šlapeme dál.
16,25 – Cesta se svažuje s kopce a my se náhle nepřipraveni
ocitáme před horskou chatou Smědava, která je, světe div se,
otevřená!!
Najednou jsme pookřáli a během chvilky už jsme seděli u stolu v
útulném teple horské boudy. Protože jsme byli dost promrzlí,
přišel nám vhod nešizený a poctivý grog. Usrkávali jsme lahodnou
tekutinu a probírali naši nejbližší budoucnost. Venku už na
krajinu padla tma a my, v boudě osvětlené elektrickým světlem
vyráběným vodní turbínou, přemýšleli, kde strávíme naši jedinou
noc v horách. O půlnoci jsme nad patnáctým grogem zavrhli
pragmatický nápad přespat se svolením v hospodě na podlaze,
oblékli se a vyrazili do noční tmy. Chvíli jsme bloudili po
okolí, až jsme se uchýlili do lesíka kousek od chaty a tam
zahrabáni ve sněhu pod ochranou smrkových větví v jednu hodinu
ráno spokojeně usnuli.
Ráno bylo kruté, tedy alespoň pro mě. Věděl jsem, že je třeba
vstávat, ale pud sebezáchovy mě držel v krásně vyhřátém spacáku
a nechtěl mě pustit ven do mrazivého mlhavého dne. Asi v půl
deváté zvítězil zdravý rozum nad leností. Začal jsem se hrabat
ze spacáku a budil ostatní. Red kupodivu vstával hned, jen
Bradleyho jsme ze spacáku dostat nemohli. Když jsme do něj
vandrovali, že aspoň na záchod by si měl dojít, odpověděl, že už
byl. Jak nám posléze vysvětlil, právě při té nutné ranní
pochůzce, ze které se stala spíš pobelhávka, zjistil, že se mu
cosi přihodilo tam, co záda ztrácejí svůj slušný název. Dřelo
to, bolelo to, pálilo to, kousalo to. Ukázat nám to nechtěl a my
to ani vidět netoužili. Věděli jsme, o co jde. Osada konečně
dostála svému názvu. Bradley měl vlka. Poprvé snad po sto
vandrech přišla vhod moje lékárnička a v ní prozřetelně schovaná
mast v kovové tubě pro tyto účely vyrobená ještě za časů
prezidenta Husáka. Čas nic neubral na vazkosti a dle slov úlevy
Bradleyho po aplikaci a zkušební procházce po okolí, ani na
účincích. Jako bezvýhradný ateista neděkoval bohu ale mě, což
jsem blahosklonně odmítl se slovy: „Však ty mi to vrátíš
v pivech…“ Což jeho nadšení poněkud zmírnilo.
Neděle byla mlhavá a popis putování je tedy jen kusý a nudný.
Mlha, strom, mlha, mlha, ležící Bradley (už zas), mlha… Taky
osamělý běžkař zoufale křičící „Stopa, stopa“. Asi ji nemohl
v té mlze najít. Tři hodiny jsme se ploužili krajinou sněhu, až
se před námi konečně objevil les a zamrzlá plocha nádrže. Plni
elánu jsme přidali do kroku, těšíc se na teplo útulně vyhřátého
vagonu ČD. Po pár stech metrech jsme došli až na levou stranu
hráze soušské přehrady a konečně spočinuli nohama na pevné zemi.
Na nádraží do Kořenova už to bylo jen s kopce a na pohodu.
Nebudu zpáteční cestu dopodrobna rozebírat. Nic moc se na ní
vlastně ani nestalo. Jen ten malý konflikt s průvodčím měl pak
dohrávku u okresního soudu, ale to je jiný příběh. Domů jsme
dojeli unavení a zmožení až za tmy. Když jsme se loučili, řekli
jsme si, že se v zimě ještě uvidíme. My, vlci a Hory.
|
