Pavouckýho povídky a veršovánky

 

                                                                                                         

 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Pavoukýho povídky - rozcestí

 

Trochu jsem poupravil původní příběh a malinko posunul pointu. Zasláno do 42. ročníku Trapsavce (2016) - 32. místo ze 76. zaslaných povídek nad 23 let.

O Bloudění

Je krásné držet se při dlouhých výšlapech známých tras a značených cest. Ale úplně nejkrásnější je zabloudit. Snad každý tramp a tulák zná ten pocit dobrodružné závratě, když po dvouhodinovém pochodu zjistí, že absolutně neví kde je. Pokud se jde v partě, většinou se na dotyčného vůdce zavinivšího tuto situaci snesou kletby i nadávky. Slabá povaha se sesype, silná povaha, což je většina trampů, vinu nepřizná, zkušeně pohlédne do mapy a prohodí cosi v tom smyslu, že: „Tudyma je to kratší a aspoň se vyhnem tomu krpálu U tří borovic.“ Že plácá hovadiny, nikdo z vynervované party nepozná, neboť se k dotyčnému upne jako k jediné spásné osobě, která všechny vyvede z šeřícího se lesa. Ne vždy tomu tak ale je. Z hospod i od ohňů znám spoustu příhod na tohle téma.

Například příběh o nouzovém noclehu v neznámém lese pod příhodným přístřeškem, ze kterého se ráno s rozbřeskem vyklubala učiněná líheň lesních včel. Vypravěčovi fotografie z toho rána dodaly tomu příběhu vskutku dobrodružný, skoro až fantastický nádech. Rozplizlé odulé koule vzdáleně připomínající hlavy lidí, působily téměř hrůzostrašně. Včely vyfocené neměl - tolik času prý při ataku nezbývalo. Nakonec vše dobře dopadlo. V okresní nemocnici si pobyli jen dva dny a dnes nikoho z nich nějaký ten včelí štípanec nerozhází.

Slyšel jsem i příběh pardů, kteří se z nouze uchýlili v neznámém terénu do jakéhosi opuštěného kravína. Každý si ustlal ve slámě jednoho výběhu a spokojeně usnul. Jaké však bylo jejich překvapení, když do zdánlivě opuštěné budovy, kde spokojeně pochrupovali, začali v pět ráno místní kovbojové nahánět urostlé býky. Moc tomu příběhu nevěřím. Myslím, že kdyby se vše stalo tak, jak dotyčný popisoval, nebylo by již nikoho, kdo by o tom vyprávěl. V malém prostoru jezeďácké maštale, se prý totiž začalo odehrávat rodeo, jaké nemá v našich krajích obdoby. Od té doby snad všichni z té party (nikdo nezahynul) opovrhují vším co má červenou barvu. Jsou již poučeni.

Abych jen nevyprávěl příhody jiných, musím s jistou pýchou poznamenat, že i já jsem již několikrát zabloudil. Pokaždé jsem ale měl to štěstí, že jsem se do večera nějak z bludného kruhu vymotal. Jen jednou...

Byly jsme tenkrát v tom parném létě na vandru v nekonečných lesích a skalních labyrintech Českého Švýcarska.

“To nejsou komáři, ale nějaký mutanti snad..!“ Dlouhán kolem sebe plácal a marně odháněl hejna krvelačných moskytů.

„Ty, hele, Drobku, nezabloudili jsme náhodou?“ Kukačka si jako první z naší povedené trojice všiml, že modrá značka, které jsme se celý den drželi, se kamsi vytratila.

“Klídek, vim vo tom,“ suverénně jsem prohlásil. „Tady to je taková zkratka, co mi poradil jeden tramp na potlachu v Českým Ráji. Nemusíte mít strach, v sedm už budem spokojeně bumbat Gambáč v Mezný!“

Jako nosič mapy a tím i nepsaný vůdce jsem se je snažil uklidnit vidinou civilizace – hospody, kterou jsme už tři dny neviděli, ale sám jsem si v tu chvíli nebyl jist, kde vlastně jsme. Vedl jsem je dál až k malé říčce v úzkém kaňonu. Museli jsme pokračovat vodou, jinudy cesta nevedla. Pravda, když jsem kamarádům tvrdil, že brodění bylo v plánu, už se moc důvěry z jejich tváří vyčíst nedalo. A když už jsme šli řekou proti proudu skoro hodinu, jejich pohledy byly vyloženě nevraživé. Zavelel jsem raději k odpočinku, s úmyslem sdělit jim na zarostlém břehu co nejopatrněji, že jsme zcela jistě v krásné divočině Labských pískovců zabloudili.

„Ááá, to je lahoda. Jó, Gambáč je gambáč!“ Dlouhán ironicky upíjel z plecháčku vodu a významně hleděl na hodinky ukazující sedm hodin.

„Zabloudili jsme!“ vypadlo ze mě bez obalu.

„Ne, ty jsi zabloudil!“ zařval Kukačka.

„A my volové s tebou,“ dodal usmířeně Dlouhán. Po krátké poradě jsme se od řeky pustili kopcem vlevo nahoru.

V posledním denním světle jsme se prodírali hustým divokým lesem, křovinami, ostružinami a známky civilizace se stále neobjevovaly. Náhle Dlouhánovi zhasla naše jediná baterka, a to právě ve chvíli, kdy prohlásil, že vidí vpředu cosi jako plot. Poslepu jsme prohledali terén za pobořeným pletivem a podle pravidelných hrbolů došli k závěru, že se jedná o vykácenou školku. Rozhodli jsme se na místě víceméně nouzově přenocovat. Unavení jsme už po chvíli usínali a chválili si, jaké jsme to našli pěkné místo, že tu neštípají  komáři a dokonce je cítit jakoby vůně květin. Bezměsíčná noc byla vlahá a klidná.

„Že se nestydíte, to v sobě nemáte ani špetku úcty!“ Probudil mě vzdálený výkřik. Otevřel jsem jedno oko a spatřiv modrou oblohu s korunami stromů jsem ho zase zavřel, uvažujíc co se mi to zdálo za sen s tak hloupým koncem.

„Tak vstanete aspoň, vandalové!“ To už mi bylo jasné, že to asi sen nebude. Vyhrabal jsem se ze spacáku, a když jsem se rozhlédl, nestačil valit oči údivem. Leželi jsme za plotem lesního hřbitova v rigolech mezi méně často udržovanými hroby. Kolem nás ve vázách a květináčích voněly kytky, ke kterým babičky zrovna dolévali vodu. Cosi jsem zadrmolil na omluvu a kopanci budil stále tvrdě spící kamarády. Dlouhánův rozespalý odpor doplněný slovy: „Co do nás kopeš, jak do mrtvol“, celou situaci ještě přiostřil. Kdosi s přítomných spořádaných občanů začal mobilem přivolávat místní policii. Na tu jsme čekat rozhodně nechtěli. Sbalili jsme usárny neuvěřitelně rychlým tempem a proběhli včera překonaným plotem do hloubi nekonečných lesů. Po hodině a půl už jsme zase stáli u té neskutečně romantické říčky a dohadovali se kudy dál… Bloudění mohlo pokračovat. Šlapali jsme o 300 metrů dál za místo, kde jsme včera od řeky odbočili, když v tom se z leva připojila cesta a na stromě zasvítila zánovní modrá značka. Kukačka mi vyrval z ruky mapu, dlouho do ní upřeně hleděl, pak si přiblížil blíž k očím drobně psanou tiráž a vzápětí po mě vrhnul pohled schopný zabíjet, nebo aspoň mrzačit. „Ty Joudo, dyť ty nás celej vandr vedeš Českosasem podle mapy Lužickejch hor!!!!“ Jen jsem hlesl „Chybička se vloudí, no…“ a už utíkal směr Mezná. Nakonec mě to tam stálo šest pěkně drahých piv a pár panáčků, ale zase jsme si všichni mohli připsat novou zkušenost. S tím noclehem na hřbitově jsme se nakonec i smířili. Po několika usmiřovacích rumech jsem to kamarádům jasně vysvětlil: „Kucí, taková zkušenost není přeci vůbec k zahození. Alespoň jsme si ten věčnej spánek nanečisto vyzkoušeli, ne? “

Poslední ráno vandru bylo mlhavé. V hlavách nám permoníci dávali sežrat to včerejší usmiřování. Dlouhán se posadil, rozhlédl se po mlhou zmáčené louce a povídá: „No, aspoň, že nespíme na krchově, ale normálně na louce“. V tu chvíli zadul první nedělní větřík, mlha se roztrhla a sluníčko ozářilo pokosenou trávu, lavičky, zábradlí, fotbalové brány a hráče místního přeboru chystající se zrovna trochu potrénovat…