Je krásné držet se při dlouhých výšlapech známých tras a
značených cest. Ale úplně nejkrásnější je zabloudit. Snad každý
tramp a tulák zná ten pocit dobrodružné závratě, když po
dvouhodinovém pochodu zjistí, že absolutně neví kde je. Pokud se
jde v partě, většinou se na dotyčného vůdce zavinivšího tuto
situaci snesou kletby i nadávky. Slabá povaha se sesype, silná
povaha, což je většina trampů, vinu nepřizná, zkušeně pohlédne
do mapy a prohodí cosi v tom smyslu, že: „Tudyma je to kratší a
aspoň se vyhnem tomu krpálu U tří borovic.“ Že plácá hovadiny,
nikdo z vynervované party nepozná, neboť se k dotyčnému upne
jako k jediné spásné osobě, která všechny vyvede z šeřícího se
lesa. Ne vždy tomu tak ale je. Z hospod i od ohňů znám spoustu
příhod na tohle téma.
Například příběh o nouzovém noclehu v neznámém lese pod
příhodným přístřeškem, ze kterého se ráno s rozbřeskem vyklubala
učiněná líheň lesních včel. Vypravěčovi fotografie z toho rána
dodaly tomu příběhu vskutku dobrodružný, skoro až fantastický
nádech. Rozplizlé odulé koule vzdáleně připomínající hlavy lidí,
působily téměř hrůzostrašně. Včely vyfocené neměl - tolik času
prý při ataku nezbývalo. Nakonec vše dobře dopadlo. V okresní
nemocnici si pobyli jen dva dny a dnes nikoho z nich nějaký ten
včelí štípanec nerozhází.
Slyšel jsem i příběh pardů, kteří se z nouze uchýlili v neznámém
terénu do jakéhosi opuštěného kravína. Každý si ustlal ve slámě
jednoho výběhu a spokojeně usnul. Jaké však bylo jejich
překvapení, když do zdánlivě opuštěné budovy, kde spokojeně
pochrupovali, začali v pět ráno místní kovbojové nahánět urostlé
býky. Moc tomu příběhu nevěřím. Myslím, že kdyby se vše stalo
tak, jak dotyčný popisoval, nebylo by již nikoho, kdo by o tom
vyprávěl. V malém prostoru jezeďácké maštale, se prý totiž
začalo odehrávat rodeo, jaké nemá v našich krajích obdoby. Od té
doby snad všichni z té party (nikdo nezahynul) opovrhují vším co
má červenou barvu. Jsou již poučeni.
Abych jen nevyprávěl příhody jiných, musím s jistou pýchou
poznamenat, že i já jsem již několikrát zabloudil. Pokaždé jsem
ale měl to štěstí, že jsem se do večera nějak z bludného kruhu
vymotal. Jen jednou...
Byly jsme tenkrát v tom parném létě na vandru v nekonečných
lesích a skalních labyrintech Českého Švýcarska.
“To nejsou komáři, ale nějaký mutanti snad..!“ Dlouhán kolem
sebe plácal a marně odháněl hejna krvelačných moskytů.
„Ty, hele, Drobku, nezabloudili jsme náhodou?“ Kukačka si jako
první z naší povedené trojice všiml, že modrá značka, které jsme
se celý den drželi, se kamsi vytratila.
“Klídek, vim vo tom,“ suverénně jsem prohlásil. „Tady to je
taková zkratka, co mi poradil jeden tramp na potlachu v Českým
Ráji. Nemusíte mít strach, v sedm už budem spokojeně bumbat
Gambáč v Mezný!“
Jako nosič mapy a tím i nepsaný vůdce jsem se je snažil uklidnit
vidinou civilizace – hospody, kterou jsme už tři dny neviděli,
ale sám jsem si v tu chvíli nebyl jist, kde vlastně jsme. Vedl
jsem je dál až k malé říčce v úzkém kaňonu. Museli jsme
pokračovat vodou, jinudy cesta nevedla. Pravda, když jsem
kamarádům tvrdil, že brodění bylo v plánu, už se moc důvěry
z jejich tváří vyčíst nedalo. A když už jsme šli řekou proti
proudu skoro hodinu, jejich pohledy byly vyloženě nevraživé.
Zavelel jsem raději k odpočinku, s úmyslem sdělit jim na
zarostlém břehu co nejopatrněji, že jsme zcela jistě v krásné
divočině Labských pískovců zabloudili.
„Ááá, to je lahoda. Jó, Gambáč je gambáč!“ Dlouhán ironicky
upíjel z plecháčku vodu a významně hleděl na hodinky ukazující
sedm hodin.
„Zabloudili jsme!“ vypadlo ze mě bez obalu.
„Ne, ty jsi zabloudil!“ zařval Kukačka.
„A my volové s tebou,“ dodal usmířeně Dlouhán. Po krátké poradě
jsme se od řeky pustili kopcem vlevo nahoru.
V posledním denním světle jsme se prodírali hustým divokým
lesem, křovinami, ostružinami a známky civilizace se stále
neobjevovaly. Náhle Dlouhánovi zhasla naše jediná baterka, a to
právě ve chvíli, kdy prohlásil, že vidí vpředu cosi jako plot.
Poslepu jsme prohledali terén za pobořeným pletivem a podle
pravidelných hrbolů došli k závěru, že se jedná o vykácenou
školku. Rozhodli jsme se na místě víceméně nouzově přenocovat.
Unavení jsme už po chvíli usínali a chválili si, jaké jsme to
našli pěkné místo, že tu neštípají komáři a dokonce je cítit
jakoby vůně květin. Bezměsíčná noc byla vlahá a klidná.
„Že se nestydíte, to v sobě nemáte ani špetku úcty!“ Probudil mě
vzdálený výkřik. Otevřel jsem jedno oko a spatřiv modrou oblohu
s korunami stromů jsem ho zase zavřel, uvažujíc co se mi to
zdálo za sen s tak hloupým koncem.
„Tak vstanete aspoň, vandalové!“ To už mi bylo jasné, že to asi
sen nebude. Vyhrabal jsem se ze spacáku, a když jsem se
rozhlédl, nestačil valit oči údivem. Leželi jsme za plotem
lesního hřbitova v rigolech mezi méně často udržovanými hroby.
Kolem nás ve vázách a květináčích voněly kytky, ke kterým
babičky zrovna dolévali vodu. Cosi jsem zadrmolil na omluvu a
kopanci budil stále tvrdě spící kamarády. Dlouhánův rozespalý
odpor doplněný slovy: „Co do nás kopeš, jak do mrtvol“, celou
situaci ještě přiostřil. Kdosi s přítomných spořádaných občanů
začal mobilem přivolávat místní policii. Na tu jsme čekat
rozhodně nechtěli. Sbalili jsme usárny neuvěřitelně rychlým
tempem a proběhli včera překonaným plotem do hloubi nekonečných
lesů. Po hodině a půl už jsme zase stáli u té neskutečně
romantické říčky a dohadovali se kudy dál… Bloudění mohlo
pokračovat. Šlapali jsme o 300 metrů dál za místo, kde jsme
včera od řeky odbočili, když v tom se z leva připojila cesta a
na stromě zasvítila zánovní modrá značka. Kukačka mi vyrval
z ruky mapu, dlouho do ní upřeně hleděl, pak si přiblížil blíž
k očím drobně psanou tiráž a vzápětí po mě vrhnul pohled schopný
zabíjet, nebo aspoň mrzačit. „Ty Joudo, dyť ty nás celej vandr
vedeš Českosasem podle mapy Lužickejch hor!!!!“ Jen jsem hlesl
„Chybička se vloudí, no…“ a už utíkal směr Mezná. Nakonec mě to
tam stálo šest pěkně drahých piv a pár panáčků, ale zase jsme si
všichni mohli připsat novou zkušenost. S tím noclehem na
hřbitově jsme se nakonec i smířili. Po několika usmiřovacích
rumech jsem to kamarádům jasně vysvětlil: „Kucí, taková
zkušenost není přeci vůbec k zahození. Alespoň jsme si ten
věčnej spánek nanečisto vyzkoušeli, ne? “
Poslední ráno vandru bylo mlhavé. V hlavách nám permoníci dávali
sežrat to včerejší usmiřování. Dlouhán se posadil, rozhlédl se
po mlhou zmáčené louce a povídá: „No, aspoň, že nespíme na
krchově, ale normálně na louce“. V tu chvíli zadul první nedělní
větřík, mlha se roztrhla a sluníčko ozářilo pokosenou trávu,
lavičky, zábradlí, fotbalové brány a hráče místního přeboru
chystající se zrovna trochu potrénovat…
|