wz

Pavouckýho povídky a veršovánky

 

                                                                                                         

 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Pavoukýho povídky - rozcestí

O kouzelném dědkovi

 

Byli jsme tenkrát v tom parnym létě na velkym vandru v jižních Čechách u řeky Lužnice. Místo abychom ji sjížděli na lodích, šli jsme podél ní pěšky. Spali jsme, kde se dalo, ale protože byl ten kraj pro nás zcela neznámý, nezbývalo nám než přespávat po veřejných tábořištích. Ten den, tuším, že to byla středa, jsme se poptávali na kemp Pod vysokou skalou. Majitel pohostinství v jedné malé vesničce nám poradil cestu, která nás dovedla až k tábořišti na břehu řeky. Správce nám ukázal, kde jsme se mohli v pohodě vyspat pod širákem a poradil nám i hospodu v nedaleké vsi Koloděje, kam hned odešel, jak sám řekl: „Na pár rezatejch“. Vyrobili jsme přístřešek na věci a v podvečerním soumraku jsme vyrazili za ním.

Do hospůdky jsme se doplazili s jazykem na vestě. Dokonce ani komáři neštípali. „Asi padli vedrem“, řekl Kukačka a Cajs ho vzápětí doplnil: „My nepadnem“! a výmluvným gestem naznačil pití piva, čehož si všiml číšník, jenž nám vzápětí donesl s pochopením pro naši žízeň hned šest orosených půllitrů. Seděli jsme u plotu malinkaté zahradní restaurace jen kousek od stolu, kde seděl náš správce kempu. Spolu s ním seděli a prolévali svá hrdla dva neznámí trampové. Upíjeli jsme lahodný mok a udiveně sledovali, stejně tak jako celá hospůdka, počínání Dědka, jak jsme začali správci mezi sebou říkat. „No, snad abych zaplatil a šel. Prosím tě, půjčil bys mi dvacku, nechal jsem peníze v kempu­“, otázal se jednoho z trampů. Ten mu ji s rozpaky půjčil. Starý pán si ji vzal, dvakrát s ní jakoby škubnul a najednou z jedné dvacky byli dvě. Nestačili jsme valit oči, když po dalším trhnutí z nich byla opět jedna dvacetikoruna. Řka: „To mi stejně nestačí“, smotal bankovku do ruličky a dal ji vyššímu trampovi do dlaně, kterou mu přikázal zavřít v pěst. „Budu počítat do čtyř, pak mi ji zas půjčíš“, řekl udivenému kamarádovi. Začal počítat a zhluboka se napil piva. Když pomalu dopočítal, vzal si zpět bankovku, a ejhle, z modré dvacky byla zelená stokoruna. Do nastalého ticha se ozvalo škytnutí udiveného trampa následované potleskem od všech, kdo to kouzlo viděli. Kdosi se dožadoval dvacetikorun u vrchního, že pánovi s radostí půjčí, když mu je zítra vrátí zelené. Dědek se usmál a pověděl: „Přece nebudu znehodnocovat naši měnu“. Ze stovky udělal zas dvacku, zaplatil a za tichého šumění odešel.

Později jsme se cestou do kempu dali do řeči s dvěma trampy, kteří Dědkovi nedobrovolně asistovali při kouzlení. Mezi řečí vyplynulo, že jsou z Moravy a starého pána viděli to odpoledne poprvé.

Ten večer jsme kemp Pod vysokou skalou slavnostně za šumění řeky a stromů přejmenovali. Do své mapy jsem k červené stříšce označující veřejné tábořiště zřetelně napsal: Kemp „U kouzelnýho Dědka“.