Konec roku se blížil a my nad pivem U Zapadlejch v Pasekách debatili s kamarády Červenkou, Těšou a Lorencem o tom, kam letos vyrazíme oslavit příchod roku dalšího. Ustanovily se dvě varianty - vandr na Zakšínsko a trek na Jizeru v Jizerkách. Protože se ale Července podařilo opatřit klíče od srubu na Jizeře, jasně zvítězila horská varianta a my strávili konec roku v nadmořské výšce 1122 m.n.m. Bohužel se výjimečný a překrásný pobyt na větrné hůrce neobešel bez následků - vyprávět o tom může třeba moje rýma...

Už když jsme se chystali, moc jsem se těšila - byla jsem taková slabá, nijaká, sotva ke smrkání. Můj nositel, nějakej Tony, zalévajíc mě různými přírodními přípravky, odolával a já slábla a slábla. To se ale mělo změnit - jak jsem slyšela, tak se i stalo. Vyrazili jsme teď na konci roku do hor, kde vždycky najdu příležitost zesílit a pořádně si zarýmovat a byla to příležitost i pro mýho velkýho kámoše Kašla, kterýho už jsem u svýho nositele dlouho neviděla. Nechali jsme se autem dovézt někam do Horního Polubnýho a pak to začlo - dál na Jizerku nás policajti nepustili, takže hurá, vystupovat, těžký bágly na záda (ne moje, ale potenciálních nositelů) a hore kopcom po svejch. Tony se pěkně opotil, protože s Kikinou neměli lýže alias ski a šlapali po silnici pěšky. Ostatní měli snahu jet na běžkách, ale do kopce jim to moc nešlo. Všude okolo byla spousta lidí, ale těch jsem si nevšímala - můj úkol zněl jasně: zdolat Tonyho. Už na Jizerce si musel poprvé smrknout, ale pořád to nebylo ono, pořád jsem nebyla zrovna na rozdávání... Hledali jsme tam nějakou volnou hospodu, a to se nám dlouho úspěšně nedařilo. Nakonec jsme zapadli do Sklárny a tam v teple u krbu (brrrrrr) čekali, až se uvolní místo. Do dvaceti minut už jsme tak nějak všichni seděli a pili a dlabali. Tony nezklamal a dal si studený pívo - chvála mu! To ségra, co bydlela u nějakýho Těši, musela nejdřív vytrpět horkej grog, ale pak se taky dočkala a nepříliš chutnej Bernard jí opět vzchopil. Po jídle se nositelé rozhodli pokračovat - část na lyžích a Tony s Kikinou pěšky. Sněžnice co měli, ani nepotřebovali, protože na cestě byla tvrdá vrstva sněhu i mimo stopu. Nakonec se k nim přidal i Lorenc se synátorem Máchalem, protože Máchal na tý ledovce neudržel s báglem na zádech balanc a pořád padal. Šlapalo se svižně, až jsem se musela držet, abych nekapala a zbytečně Tonyho nevystrašila. Moje chvíle měla teprve přijít. K chatě Smědava jsme došli už za šera – Těša s Červenkou nám naštěstí drželi stůl ve forhauze, kde nebylo tak přetopíno a milí lýžaři tam úspěšně větrali, když courali tam a zpět. I tak se splavenej Tony svlíknul, takže jsem opět mohla nabírat nenápadně další síly. Pivo tu měli dobrý, nějakej starejpramen, takže jsme se docela rozseděli. Pak už nás čekal jen závěrečný atak 3,5 km dlouhýho stoupáku na vrchol Jizery, kde měli šupáci, včetně Tonyho zamluvenou chatu horský služby. Teda, byl to záhul - Tony měl na zádech bágl těžkej aspoň 20 kilo a k tomu přidělanou kytaru, takže si dal opravdu do těla. Ostatně, u ostatních to nebylo jiný. Zvládli to ale všichni a po úspěšném odemknutí zámků jsme se ocitli uvnitř vymrzlé (hmmmmm) chaty. Žůžo. Pak ale ohnivec Lorenc nadělal třísky a nějaký polena ve dřevníku a dones to ke kanadskejm kamnům. To mě nepotěšilo - tyhle kamna už jsem znala, ty uměj dobře zatopit. A taky, že jo! Po chvíli už šupáci oblíkali tepláky a měli se jak v pokojíčku. Byla to tvrdá zkouška, ale vytrvala jsem a dobře jsem udělala. Krom grogu, kterej si uvařili na plynu, co tam byl, si votevřeli i pivko a to znamenalo jen jediný - bude třeba si odskočit. A jinam než ven do zimy to nešlo. Ha, há. Pravda, Tony toho v tý zimě venku moc neobnažoval, ale i malej kousek stačil abych se trochu z toho tepla zmátořila :-). Vytáhla se kytára, co ji Tony dotáh až sem, do výšky jedenáctiset metrů na hřbetě a holky udělali nějaký jednohubky z tý kupy proviantu, co donesli v báglech. Byla pohoda a sedělo se až do dvou do rána. Pak zalehli šupáci na pryčnu (Těša na zem) a přestalo se topit. Krásně se ochladilo a já neusnula na vavřínech a sbírala síly. Vstávalo se až v devět. U snídaně se pečbuřti dohadovali, kam a jak půjdou. Nakonec to vyhrál trek kolem kopce na Smědavu, jen tak na lehko bez báglů, což byla brnkačka. Zatímco v okolí chaty foukal příjemnej studenej vítr, níž ke Smědavě bylo hůř, skoro bezvětří. V hospodě bylo narváno, ale šupáci urvali stůl a vydrželi na forhauze fronta nefronta. Lorenc mazaně došel přímo k výčepu a nechal tam natočit rovnou pro každýho dva kousky a taky do petek sebou - beztak všichni v řadě čekali na jídlo... Ještě za světla jsme se sebrali a opět zdolávali stoupák na Jizeru. Těša vpředu zanechal pro ty vzadu láhev rumu ve sněhu – Tony s Kikinou na něj volali: "Děkujeme Krakonoši!!!" Jen Lorenc jako poslední, si flašky nevšimnul, a tak ji tam nechal. Nahoře se toho moc nezměnilo, jen víc a studenějc  foukalo. Pečbuřti u rozžhavenejch kamen pečbuřtili (brrrr) a dělali chlebíčky se salátem a jednohubky - myslela jsem, že ještě někoho čekaj, ale sežrali to kupodivu sami. Já už se těšila na půlnoc - zvenčí byl slyšet svist větru a to bylo něco pro mě. A pak to přišlo - ve spěchu se voblíkali a Tony, popleta, si vzal jen kšiltovku. Vyšli jsme ven, kde pěkně foukalo a vystoupali na vrcholovou skálu. Tam už fičelo pořádně. Nebe bylo polojasný a bylo vidět daleko do krajiny. Pro oko paráda, pro rýmu, teda mě, taky - hlavně ten ledovej vítr. Připíjelo se rumem a všichni civěli na ohňostroje dole v nížině. Tonymu uletěla i ta kšiltovka a chvilku si myslel, že dopadnul, jak Marvan na Lomničáku. Marvan měl ale jen Marvana, zatímco Tony má kamaráda Lorence, a ten mu čepici chytil. Škoda, i když ne veliká - načerpala jsem tolik síly, že bylo jasný, že Tonyho dostanu. Pak se šlo do tepla a po hodince i do pelechu. Ráno už nás bylo víc - u mýho nositele se vobjevil i můj starej dobrej kámoš Kašel. A pěknej. Při síle. Stejně jako já. I tak se s rozbřeskem kolem 7:45 hrabal Tony ven, podívat se na východ slunce. A stálo to za to - pořád foukal pěknej vítr a taky byla pěkná viditelnost. Východ slunce byl tak pěknej, že jsem se z nosu musela mrknout i já. Bylo nás nahoře víc - dorazili i nějaký cizí lidičky vejletem, což Tonyho krapet rozladilo  - plánoval jít někde pod smrčkem do podřepu. Jenže z vrcholu skály bylo dost daleko vidět - skoro pod každej smrček v dosahu člověka, kterej má zrovínka docela naspěch. No, nakonec i to se zadařilo a mohlo se v teple posnídat. Pak se šupáci balili, uklízeli a vyšlápli dolů. Tam u cesty sebrali zřejmě netknutou flašku rumu, co tam nechal Lorenc. Dole na magistrále pak došlo na loučení. I když bylo nakonec docela zbytečný. Běžkaří Těša, Červenka a Lorenc  se loučili s pěšáky Kikinou, Tonym, Máchalem a se mnou (no, o mě asi nevěděli), aby se pak za dvě hoďky zase potkali na Jizerce v Pyramidě. Tam po polívce a dost hnusným pívu došlo na definitivní loučení. Říkali: „Tak ahoj příště.“  A já věděla, že mě se hned tak nezbavěj. A Tony? Jó, ten si se mnou ještě pěkně užil! :-) Ale prej to stálo za to!!!!!!

Sesmolila Tonyho Rýma, doprovázena svým věrným kámošem Kašlem