Rozlučka

Motto: tragická ztráta – zděšená játra.

   Bylo předjaří a na všechny to už tak nějak sedalo. A právě toho roku sedlo jaro i na členy naší osady – Radku a Píďu, kteří se rozhodli pro společný život manželský. Svatba již byla za dveřmi, když jsme vyráželi na Píďův poslední vandrovní svobodný tah. Zprvu se Píďa zdráhal, řka: „Bez karimatky pod širák rozhodně nejedu!“ Nepřesvědčili ho žádné argumenty (drsnost, romantika, změna), ale činy – karimatku jsme mu půjčili a mohlo se vyrazit. Tu první březnovou sobotu, když jsme nastupovali do motoráčku, už jsme v  jarní počasí přestali doufat. Vzduchem poletovali vločky a jak jsme se tak přibližovali k první přestupní stanici, sněhu stále přibývalo. Všichni byli jakžtakž ustrojeni, jen „letní“ vandrák Fíďa vyrážel neohrožen v mokasínech. Že je to chyba pochopil již při doskoku na libuňský perón. Nohy okamžitě pohltila patnácticentimetrová vrstva sněhu. Fíďa poprvé a ne naposled zanaříkal.

    První přípoj nám nedopatřením ujel. Pod Balůovo vedením jsme totiž nastoupili do jiného vlaku. Naštěstí jsme včas vyskákali zpět na nástupiště, dřív než se s námi špatný vlak rozjel zpět k Mladé Boleslavi. Další půlhodinku jsme v husté chumelenici čekali na další spoj, popíjejíc grog, který nám uvařil na liháči Balů. Do dalšího vlaku už jsme nastoupili v pohodě. Kikin zmáčk struny na svým pádle a my ujížděli bílou krajinou za zpěvu a smíchu. Stanice Sedmihorky nás přivítala dvaceti centimetry prašanu, hustým sněžením a ostrým větrem. Vystoupili jsme za téhle nelidské fujavice vstříc dobrodružnému víkendu.Dopoledne a část odpoledne jsme strávili procházkou zasněženým Skalákem. A právě tady se projevilo Fíďovo nedostatečné obutí. Sněhové závěje byli hluboké a časté. Fíďa tudíž úpěl neustále. Zastavili jsme se k odpočinku v restauraci na Hrubé Skále, ale ceny nás vyhnaly za hodinku dál. Došli jsme přes vyhlídky na skalní město k hradu Valdštejn, kde jsme zapadli do útulné místnosti s krbem, do něhož začal okamžitě Fíďa strkat své promáčené nohy. Pojedli jsme a po kafi vyrazili na poslední část cesty. K večernímu maratónu nám zbýval jen kousek. Po hodince sestupu jsme už otvírali dveře sedmihorské hospůdky „Na koupališti“ – útulného to místa pro horolezce, trampy a jiné dobrodruhy. Netušili jsme, že ta místnost z  žhnoucím krbem a tím nezaměnitelným ozónem pohody, se stane naším „domovem“ na dalších sedm hodin.

    Lokál nás přivítal skvěle – dokonce i volný stůl se našel. Nebudu rozebírat dopodrobna průběh oslavy, který byl i přes onu smutnou událost (Píďovu ztrátu svobody) velice radostný. Pivo teklo proudem a fernet s becherovkou a vodkou dodávali oslavě ten pravý smuteční ráz. Kikin hrál na kytaru, my zpívali a osazenstvo pohostinství žaslo. V  průběhu večera se od trampských písní přešlo k tvorbě lidového charakteru s leckdy dosti oplzlými texty. Žádný ochránce mravů ale nezakročil – asi tam nikdo takový nebyl. Ba, naopak. Hosté i personál se k nám mnohdy i přidali. Bujaré veselí zašlo dokonce tak daleko, že Píďu sličné děvy objímali a hostinská Alena před ním nestačila utíkat. Tu a tam se nedopatřením, či vinou horších rozlišovacích schopností některých jedinců rozlilo pivo, nebo jiná tekutina. Na stole už ale dávno nebyl ubrus a tak jsme jen onu kapalinu shrnuli tácky na zem, kde už byl připraven kýbl, hadr a občas i unavený kamarád. Zábava gradovala. „Už seš člověče vožralej jak dobytek!“ Povídá mi Píďa a dodává: „vždyť už tě vidim rozmazaně!!“ Takovéto a jiné bonmoty doprovázeli oslavu až do samého konce.

   Po půlnoci jsme rozjaření opustili prázdnou hospodu srdečně se loučíc s trpělivým personálem. Cesta na noční tábořiště, kterou nás neomylně vedl Balů, byla krutá. Pravda, někteří z nás si na ni raději ani nepamatují, ale z vyprávění ostatních jasně vyznívá hrůzostrašnost onoho nočního přesunu na převis Faraon.

    Veselou tečku za touto akcí udělal sám Píďa. To když se ráno probudil s onou vyprošenou karimatkou stočenou pod hlavou, ležérně přikrytý rozepnutým spacákem. Do mrazivého rána pronesl: „ Bez karimatky, pánové, na zimním vandru nedám ani ránu!