|
Jsem poutník nespoutaný konvencemi,
tulák, co prošlapává zemi a v noci na ní uléhá.
Mířím, kam míří mnozí jiní,
přece se nesejdeme v cíli,
tím pro mě cesta zůstává.
Jsem šupák s duší kamelota,
rozdávám rady do života, sám nevím kudy kam.
Proto se toulám hlubokými lesy,
přepírám v sobě všechny běsy,
jsem mezi lidmi, ale sám.
Jsem ranhojičem svojí vlastní duše,
co temná je jak barva tuše, když zmar se ve mně rozpíjí.
Hledám klid chladných skalních roklí,
bělidlo ve slunečním kotli,
co nitro moje uklidní.
Jsem poutník nespoutaný konvencemi,
však nejsem sám v té české zemi, kdo na ní v noci spočine.
Je nás dost prapodivnejch ptáků,
co čerpaj svoji sílu z mraků,
co občas řeknou městu NE!
|
