Pavouckýho povídky a veršovánky

 

                                                                                                         

 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Pavoukýho povídky - rozcestí

 

O tom, jak se člověk stále učí

Naučil jsem se spoustu věcí. Učil jsem se je postupně. Některé rychle, jiné loudavě. Zpočátku jsem učení spojoval pouze se školou, ale život mi dal pár kopanců a já pochopil, že člověk se učí stále. V dětství mě učení tzv. „důležitých“ věcí nudilo. Jiné, zajímavější, se mi zdály pro můj vývoj důležitější – např. různé hry, tahání holek za vlasy, rvačky, sprostá slova, kouření cigaret, malování kosočtverců, kradení prezervativů v obchodě a mnohé další činnosti. Pak přišlo dospívání. To, o čem jsem pouze slýchal od starších kamarádů, jsem začal prožívat osobně. Přišlo první pivo, první veřejně vykouřená cigareta, první výtržnost, první zatčení, první láska, první hádka, první rozchod, zkrátka nové zkušenosti. Když už jsem vypil tři piva, vykouřil krabičku cigaret (pak to vše vyzvracel) a poznal všechny taje dívčí krásy, myslel jsem si, že už jsem se naučil dost a s učením se rozhodl přestat. Pětky na vysvědčení varovaly, ale cožpak dá zkušený člověk na nějaké hloupé a nesmyslné bodování? Konec konců, pět je přece víc než jedna. Na varující známky jsem nedal, ale na varování a činy rodičů jsem dát musel. A tak jsem se zase učil.

      A naučil jsem se spoustu věcí. Piva už jsem vypil čtyři, krabičky cigaret jsem vykouřil dvě, a místo zvracení přišel průjem. I ve škole jsem se dík doučování s třídní krasavicí vylepšil. Pochopil jsem, že učení je nedílná součást lidského bytí. Učím se stále a učím se rád. Umím číst, psát, počítat, namalovat kruh, plavat čubičku, jezdit na koloběžce, na kole, na motorce, na holce, umím si zašněrovat boty, učesat se, zapnout poklopec a vypadá to, že mě z ústavu zanedlouho pustí ven mezi normální lidi. Už nebudu muset salutovat Kubínovi, který si myslí, že je generál a poslouchat kvokání pana Maděry, jenž je přesvědčen o tom, že je slepice. Ani kukání pana Kukačky, který svému jménu zcela propadl, už mě nebude rušit ze spaní.

      Všichni tady v ústavu v Kosmonosech jsou blázni, jenom já jsem normální. Už se těším na svobodu. Už se těším, jak se naučím létat.