wz

Pavouckýho povídky a veršovánky

 

                                                                                                         

 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Pavoukýho povídky - rozcestí

 

O tom, jak jsem se stal trampem

Až do svých čtrnácti let jsem o své budoucí trampské kariéře neměl pražádné tušení a žil jsem životem obyčejného městského hocha. Ráno únavná cesta do nedaleké školy. Ještě před vyučováním rychlá cigaretka se spolužákem Petrem Nechanickým na chlapeckém záchodku a pak hurá do třídy. Návštěva školy však nebyla vždy pravidlem. Kolik dopolední jsme společně procourali periferií města, sledujíc světácky a s nadhledem svět kolem nás, to už dnes ani nespočítám. Učitelé to nazývali záškoláctvím a honorovali poznámkami i zhoršenou klasifikací z mravů. Rodiče tomu říkali flákání a trestali nás osvědčeným způsobem-řemenem.    Můj i kamarádův celkem nudný život se změnil jednu červencovou sobotu, kdy jsme se vydali na pozvání mého staršího

bratra Mirka, zvaného „Tchoř“, do lesů a skal Českého ráje na náš historicky první vandr. Co si mám vzít s sebou mi brácha napsal na papírek, a tak očekával, že přijdu na nádraží i s Petrem řádně vybaven jako správný tramp. Zřejmě pozapomněl na mé záškoláctví, které způsobilo mezery v mém vzdělání. Zkrátka na čtení mě v té době moc neužilo, a tak jsem se vybavil dle textů trampských písní, jež jsem zaslechl ze zahradní restaurace Javorka nedaleko našeho domu. Tenkrát jsem nechápal Tchořovy vyvalené oči a smích ostatních trampů z osady. Dnes už se nedivím. Jít totiž na vandr se síťovkou a igelitovou taškou, v sokolském kroji a botách jak lodích po dědečkovi, není zrovna stylové. Ale i přes naši netypickou výstroj nás parta vzala mezi sebe. Pak jsme začali poznávat a učit se trampské zvyky. Dnes už vím, že při Vlajce se neříhá, že žracák není nadávka, a to, že zalomení palce se nemá brát až zas tak doslovně mi vysvětlil kamarád s vykloubeným prstem pravé ruky. Vím, že se zdraví „Ahoj!“ a docela jistě vím, že rovnat dřevo v ohni přímo holou rukou je naprostá blbost. Prostě, za ten první vandr jsem se naučil spoustu užitečných věcí.

     Ten sobotní večer jsme si s Petrem vysloužili i své přezdívky. Petrovi začali všichni říkat Pivín. To pro jeho zázračnou konzumaci národního pitiva. Ono vypít v patnácti letech šestnáct kousků piva za večer není zcela běžné. Mě začali oslovovat Uspávač, či Skunk. Jak kdo. Když jsem totiž večer sundal o čtyři čísla větší boty a patery silné ponožky sloupl ze svých zavadlých nožek, tábořištěm se rozlinulo dávivé aroma, po kterém šťastnější půlka osady upadla do komatického spánku a druhá, méně šťastná polovina, odhalovala ohnutá u křovisek svou večeři. Kdosi prohlásil, že jsem se pobratřil, ale brácha - Tchoř - je prý proti mě jen navoněný frajer.

     Měsíc na to jsme byli slavnostně přijati za členy známé trampské osady. Toho památného dne se trampové Skunk a Pivín stali osadníky z T.O. Kamarádi z mokré čtvrti.