wz

Pavouckýho povídky a veršovánky

 

                                                                                                         

 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Pavoukýho povídky - rozcestí

 

O tom, jak jsem získával lásku k přírodě

Má láska k přírodě se projevila již v ranném mládí. Už když jsem udělal prvních pár krůčků, má cesta vedla právě k ní. Skončil jsem celý od hlíny v matčiných maceškách na balkoně. Nevím jestli se matka bála o mně, či o macešky. Jisté je, že jsem pak absolvoval svůj první, a na dlouhou dobu ne poslední, výprask. Od té doby jsem se balkonu v našem rozlehlém luxusním bytě 1+kk vyhýbal jako čert kříži. Jak jsem rostl, začal se svět kolem mě rozšiřovat. Viděl jsem ptáky, zatoulané psy, bezdomovce, krysy i jinou zvěř. Párkrát se mi dokonce podařilo spatřit v kredenci myš. To jsem pak výskal radostí. Matka a mých šest sester výskaly též a dokonce si při tom vylezli slavnostně na stůl a židle. Někdy se mi podařilo myšku chytit. To jsem se pak snažil dát zvířátko kolovat, leč bez-úspěšně.Celé mé dětství bylo zaplněno příhodami spjatými s přírodou. Dodnes rád vzpomínám na pejska Maxe, kterého jsem jednoho večera našel schouleného pod schodištěm v suterénu našeho domu. Přinesl jsem toho přítulného tvora domů, poškádlit s ním sestry. Všechny k mé velké radosti poškrábal a pokousal, jen na matku neměl dost kuráže. Teprve po dvou dnech vyšlo najevo, že chudá-ček Max má vzteklinu. Od té doby stále chodím na hřbitov, kde leží Max spolu s mými sestrami a s výčitkami svědomí dávám na jejich hrob pugét buřtů, abych si Maxe udobřil, že jsem ho nedokázal uchránit utracení. Po smrti Maxe a sester byl můj život rázem klidnější, V bytě nás ubylo a náhle bylo mnohem více místa. Toho jsem hned využil a u vetešníka jsem koupil staré tisícilitrové akvárium s kovovým rámem, které krásně zapadlo do míst, kde stávala šestipatrová palanda mých sester. Do něj jsem od jednoho zkrachovalého akvaristy koupil hejno krásných šedivě stříbřitých ryb. Rodiče byli šťastni, že jsem si konečně našel klidného a bezpečného koníčka. Po týdnu (zrovna jsem byl v akvaristickém kroužku) si otec všiml, že rybky jsou neklidné, pohublé a zřejmě hladové i rozhodl se je nakrmit. Což se mu nakonec podařilo i za cenu dvou prstů pravé ruky. Nakonec vyšlo najevo, že ryby v akváriu jsou nechvalně známé masožravé pirani. Na příkaz otce, který na mě křičel z odjíždějící sanitky, jsem se musel exotických zvířátek zbavit. Jak je u akvaristů zvykem, spláchl jsem je do záchodové mísy. A na to doplatil můj jediný bratr Eda, který šel vzápětí, po spláchnutí poslední rybky na WC vykonat velkou potřebu. Po pěti minutách už ho skučícího vezla sanitka za otcem na chirurgii. Zřejmě nějaká ta mrška zůstala nespláchnutá pod hladinou klozetu. Dodnes mi Eda vyčítá pisklavým hlasem mé lajdáctví. Poučil jsem se a ryb jsem nechal. Během otcovi rekonva-lescence a pobytu v lázních jsem zkoušel chovat mnoho živočichů, ale vždy se ukázali jako krajně nevhodní pro chov v panelovém domě. Byli to např. užovka, zmije, orel, blechy, komáři, švábi (ty jsem ani nemusel kupovat, ty už u nás byli jako doma), dále pak tarantule, krokodýl, lilie masožravá a jiné. Dnes už jsem se rozhodl definitivně. Budu chovat krotkého, přítulného a hlavně užitečného tvora. To bude otec koukat až se vrátí z lázní a uvidí v pravé části pokoje chlívek. Rozhodl jsem se totiž, že budu v panelovém domě čp. 58, na ulici Járy Cimrmana, v osmém patře, v bytě číslo 35 v Neratovicích, chovat vepře!