|
Byl červen a
Slovensko zasáhla nebývalá vedra. Naše sedmičlenná parta stanovala již pár dnů
v kempu na Podlesku v severní části Slovenského ráje. Už po několikáté jsme
probírali u večerního ohně program na další den. Zatímco část navrhovala
odpočinek, část v čele se mnou prosazovala náročnou tůru k vodopádům Sokolí
doliny. Nakonec se šlo spát s tím, že ráno rozhodne. V sedm nás probudil zpěv
ptáků a slunce začínalo ve stanech notně přitápět. Zřejmě se všichni vyspali do
růžova, a tak jsme v osm vyrazili společně na celodenní tůru za nejvyšším
vodopádem Slovenského ráje. Značka nás z kempu dovedla k hrdlu peřejnaté říčky
Hornád, kterou jsme jen přešli po můstku a na druhé straně se začali škrábat do
nechutného krpálu úbočím Zelené hory. Byl jsem proklínán a poháněn
k zodpovědnosti. „Já ty kopce neprojektoval!“ chabě jsem se bránil Čiprovu
spílání. Nakonec každý zatnul zuby a šlapal kopcem bez hlesu. Jen funění, bzukot
much a zpěv ptáků zněl tropickým dusnem. Ze Zelené hory nás křivolaká cestička
dovedla na skalní srázy Ihríku. Chvíli jsme odpočívali a obdivovali nádherný
výhled do hlubokého údolí Hornádu, ze kterého se ozýval křik permoníků. Tak jsme
totiž začali říkat dětem na školních výletech. K mimořádně pohyblivým,
pestrobarevně oblečeným a neustále slyšitelným špuntům se to přízvisko vyloženě
hodilo. Po odpočinku začal náročný sestup k Letanovskému mlynu – chatové osadě
v rozšířené části kaňonu. Bez úrazu jsme sešplhali až k šumící řece, po jejímž
břehu nás pak značka vedla chodníkem horské služby. Zdolávali jsme strmé
skalnaté břehy po umně vytvořené cestě. Vpravo skála, vlevo kaňon a pod
stupačkami vsazenými do skály klokotala voda v divokých peřejích. Touto
romantickou cestou jsme došli až k ústí Bieleho potoka, proti jehož proudu jsme
hned pokračovali. Po deseti minutách jsme se zastavili na sluncem vyhřátých
kamenech u břehu říčky a naobědvali se ze svých skromných zásob. Po příjemné
hodince jsme se zvedli a dál pokračovali proti dravému proudu potoka. Minuli
jsme ústí Kyselu, jehož peřeje nespatřilo oko turisty již dvě desítky let. Po
požáru v polovině sedmdesátých let byla tiesňava s nádhernými vodopády
veřejnosti uzavřena. Po půlhodince jsme Bieli potok opustili a vešli do
zšeřelého světa Sokolí doliny. Ani jsme nepostřehli náhle zatažené nebe. Až
hřmění s prvními kapkami deště nás upozornilo na blížící se bouřku. Když se
spustil prudký liják, byli jsme už naštěstí všichni naskládáni pod malým
převisem kousek nad potokem a pozorovali to řádění přírodních živlů
z relativního bezpečí. Relativního z toho důvodu, že po dvaceti minutách se
jindy malý potok stal potokem velkým, po další půlhodince se z velkého potoka
stala malá říčka a pod převisem přestávalo být bezpečno. Doslova nám začínalo
téct do bot. Naštěstí déšť ustal a my mohli po hodince čekání zprvu báječný a
posléze nepohodlný převisek opustit. Cesta původně vedoucí po břehu potoka se
stala součástí koryta dravé říčky, a tak nám nezbylo, než skákat po kamenech a
kmenech padlých stromů až ke Skalnému vodopádu. Vyšplhali jsme podél něj po
bytelném žebříku a pak se po přeskákání divoké vody škrábali prudkou strání. Na
konci lesního stoupáku se nám naskytla nádherná podívaná. Obrovský Závojový
vodopád spadající ze sedmdesátimetrové výše bouřil nevídaným množstvím vody a
ohromoval svou mohutností. Přechod největšího vodopádu Slovenského ráje za
tohoto stavu vody byl opravdovým hazardem. Ale žebříky, stupačky a můstky
smáčené přívaly vody
se
nám podařilo, i když pomalu a s největší opatrností zdolat. Byl to nepopsatelný
zážitek procházet tím vodním peklem za hřmotu padající kalné vody. Nahoře bylo
opět nutno skákat po kmenech vyvrácených stromů. Ne každá kláda však byla pevným
opěrným bodem v proudu vody. To jsem poznal na vlastní kůži, když jsem skočil na
kmen, ze kterého se vyklubala plovoucí nástraha. Se mnou už ovšem neplavala, ale
poctivě klesla až k půl metru vzdálenému dnu. Vyždímal jsem ponožky a
s ostatními pokračoval dál až na Malou Pol’anu.
Z ní nás silnička dovedla na vrch tiesňavy Suchá Belá, kde jsme pod turistickým
přístřeškem posvačili a pokecali s osamělým trampem z Brna. Když jsme poté
zmoženi sestupovali na Podlesok, naskytl se nám pohled na Vysoké Tatry, nad
jejichž sněhem pocukrovanými štíty zářila modrá obloha.
U
obligátního večerního ohně jsme dali za pravdu starší slovenské
turistce, která se pod jedním z mnoha žebříků, v jedné z mnoha
nádherných tiesňav, zdeptaně ptala snad pána boha : „Prečo raj, keď je
to peklo?“ Shodli jsme se, že stálo za to, vidět a zažít to peklo
v ráji. Načež jsme jednotně odhlasovali na další den odpočinek. |
