wz

Vandr bez bab, aneb moudí kam se podíváš

 

  Úvodní strana

  Kronika vandrů

 

Fotky z tohoto

i dalších vandrů můžeš najít zde:

 

 

nebo zde:

Ztracený vandr

 

„ A ne, že mě tu pláštěnku ztratíš!“ slyším nejen, když balím, ale i když odcházím. Já, co v životě nevyrazil s pláštěnkou na žádný vandr, se zlomil a zabalil ji.

Po poslední zkušenosti, co jsem promoknul durch na posledním vandru. ( To mi život zachránil Pajda – vyhnul jsem se krupobití v turistickém altánku, bouřce jsem se schoval v bažantnici, ale průtrž už mě spláchla 200 m před hospodou. Ta ke všemu byla ještě zavřená. To měl už zakšínskej hostinskej nejspíš problémy. Rum jsem měl vypitej a stále jsem byl sám. Drcen depkou jsem zakempil na převisu. Tu se ozval Pajda, že přijede na zbytek víkendu. Nahatej u ohně jsem ho poprosil, ať přiveze rum a aspoň jedno pívo. Přijel se psem Rexem a piv měl víc. Nakonec z toho byl príma vandr.) Sešli jsme se v Plavech na nádraží – já, Pavouk a Chudkyn. Kluk nás autem hodil do Lhotky, kde jsme se zeptali, jestli bude v hospodě otevříno. Prej snad v 17.00. Jdeme tedy na kemp připravit si dříví na večer. Za chvíli má přijet Čipr. Jdeme mu naproti do hospody do Haratic, kam po chvíli doráží. Dáváme nějaký píváky a razíme uložit Čiprův bágl na kemp, aby to nemusel tahat do Lhotky. Tam už to hučí, že není kam sednout a tak bereme zavděk venkovním posezením, než se něco uvolní. Když se čas naplnil, vracíme se stejnou cestou bydlet .“Dete blbě, tudy se musí“ přesvědčuje Pavouk. Dělám, že neslyším a jdu dál. Čipr a Chudkyn taky neboť víme svoje. Oni si pamatují a já to tu znám i z jiných vandrů. „Volové, vraťte se!“ už hysterčí Pavouk. Děláme mu radost a vracíme se s ním bloudit, dokud sám neuzná,

že tudy cesta nevede. Když je naváto a tma, je to úplně všechno jiný. Nedej trempskej bóže, když ještě k tomu padne mlha. O tom bych mohl taky vyprávět. Na kempu zapalujeme připravenou hraničku a pečeme buřty. Chvíli klábosíme ( ráno nikdo neví o čem ) a usínáme tuláckým spánkem. V noci perší ( mimochodem – víte, co se dělá v Kerkonoších když perší – no přece percá a když merholí – no přeci … ) a tak se nám ráno nechce ven z pytlů, protože nepřestalo. Močákům ale neporučíš a tak postupně lezeme ven, protože Pavouk založil požár a před dýmem není úniku ani do pytle. Čekáme, až přestane pršet a pijem z nudy i kocoviny rum a plechovkáče. Jedenáctá rozhoduje a vyrážíme roklí směr Kamenice. Podjizerskohorská příroda nám staví do cesty vyvrácené smrky, buky, jívy a železná kamna, mezi nimiž se proplétáme jen s obtížemi. Konečně jsme na stezce a z radosti, že se nám nic nestalo, si zavdáváme rum. To bylo moje štěstí. Asi po půl kilometru zjišťuji, že jsem ztratil pláštěnku, co jsem ji měl strčenou za pasem, kdyby mělo zase lejt. Vracím se zpět s odhodláním ji najít. Ale ouha, stráň je všude stejná, tak nevím, kde jsme slezli na pěšinu. Všímám si boláku na stromě, u něhož jsme pili rum. Škrábu se nahoru na místo, kde jsem pláštěnku ještě měl a zpět na pěšinu – a nic. Vzdávám to a vracím se za hošima, s nimiž chodím. Ti již vyhlížejí místo vhodné na nuda pláž i s koupáním. Zakrátko je tu a tak aby nezdržovali jako třeba já, neváhají a jdou na to. Mě to neláká a tak pořizuji živé obrázky na foto ( nepublikovatelné ). Ještě, že jsme ráno nevychlápli zbytek toho rumu. Asi se bude hodit – a hodil. Nějak jim v té vodě vyhládlo, nezbývá, než přidat do kroku směr oběd u Polmanů. Těšíme se na gulášek, ten není. Ale výpečky byly také skvělé. A pívo a pohár. To jen někdo, že Čipře? Ale dal ochutnat. Hejbnem prdelej a skáčem na čugálu směr Malá Skála.

Brzdíme u Boučků na nějaký to vorosený ale zapomínáme na něco tuhého do bachorku. To se mi má vymstít. Stoupání ke kempovišti ještě zvládám, ale správně odbočit už ne. Hoši to až na Pavouka moc neznaj, ale i tak mě tam vcajku jako medvěda dovedou. Hotovo, mám dost. Na fotbálek a pivo do hospody nejdu, není sil. Jak by řekla Divoška – pálím dříví a čekám na hochy, až přijdou z putyky s petovkou. Těsně před tím, než se ozvou, že vyrážejí, uléhám. Stihnu ještě odepsat „spím“.

Ráno po pivu z petovky ani páry – a to přitáhli dvě. Ještě, že jsem zachránil jedno plechovkový. Snídáme, uklízíme, balíme. A ejhle – kde mám ešus? Ztracenej! Ale kdy? Kde? Vybaloval jsem ho večer? A řada otázek, kam se mohl zdejchnout. To už je vrchol – tenhle z(a)tracenej vandr! I hoši hledaj – nic. V zoufalství nad vlastní blbostí a nemohoucností si slibuju, že už nikdy tolik piva pít nebudu a vystupuji na balvan u ohniště, abych se rozhlédl. Tu ho vidím, mizeru! Asi dvacet metrů od nás ve futrále leží v údolíčku. Ale jak se tam dostal? Odkulit se tam nemohl. Hoši jdou pro něj a z dálky už hlásí „ Je rozdrbanej futrál a celej poslintanej“. A jsem doma. Loupeživý lišák se z Kyseliňáku přestěhoval sem. Ne, že ho odstřelili, jak se povídá. Měl jsem tam voňavej salámek a tak se s tím lišák docela dlouho musel prát. Opivnění trempi mu vůbec nevadili. Opravil jsem úsudek o mé osobě, dobalil a už nic nebránilo našemu nedělnímu postupu přes Frýdštejn a Vranovský hřeben do cukrárny na Malé Skále s úžasným obědem v Sokolovně, kde skvěle vařej. Pak už nezbylo než zalomit palec, skočit na čugálu a domů.

Hned v pondělí beru kluka, lezem do auta a jedem hledat pláštěnku. Škoda ji tam nechat, někde tam musí bejt. A byla, padlej smrk, podélně prasklej – jak jsem ho přelejzal, tak pláštěnka spadla do té pukliny. Mladej ji zahlíd, jak leží pod kmenem. Teprve tady pro mě skončil ten z(a)tracenej vandr! Má to jednu výhodu. Ta paní, co s ní bydlím, už na mě nekouká tím bílým. Až do příštího vandru. AHOJ a slunce nad hlavou.

 Sesmolil Vojta alias Starý tremp

 

 PS: To je tak, když pustíte chlapy samotný na vandr.        Ta paní, co s ní bydlí  :-)