Súľovské Skaly, 4. -9. července 2006

aneb

vandr slovenskými kotáry

Nebudeme si nic nalhávat – byl to můj nápad. V létě roku 2006 jsem vymyslel velkej zahraniční vandr do Sůlovských skal nedaleko Žiliny já a k účasti přemluvil Bobinu, Banja a Vojtu. Počet zúčastněných se projevil jako ideální. Následuje pár stručných slov o tomhle nepříliš dlouhém, ale zážitky nabytém vandru.

Po dlouhé noční cestě vlakem jsme se nejprve aklimatizovali v Žilině, kde Banjo sypal místním holubům, připravujíc se tak na svůj důchodový věk. Pak už jsme opustili město a stoupali do kopců (slovensky „kotárů“). Po zdolání víc jak dvou set metrového převýšení jsme opět klesali do údolí ke vsi Ovčiarsko. Na obzoru se nám konečně zjevil hřeben Súlovských vrchů. Hospoda měla otvírat až za dvě hoďky, tak jsme dospávali na lavičkách v místním parčíku vlakový deficit, těšíc se na orosené pivko. Chvilku po třetí jsme se dočkali!!! V knajpě pili místní kořalku a pivo se sirupem. My razili klasiku! (Banjo kafe, my pívo). Po slastné hodince a půl jsme se opět začali drápat ve slunečním žáru do kopců. Cestou do vsi Hríčovské Podhradie jsme vystoupali sto výškových metrů a ve dvou set metrovém klesání se osvěžili vodou z pramene. Ve vsi nás čekala odměna ve formě otevřené, v mapě nezakreslené krčmy. To bylo ozaj perfiš. Pivo Popper nám dodalo sil na nejhorší stoupák tohoto dne – kotár k ruině hradu Hríčov. Za neuvěřitelný stoupák k prvnímu bivaku tohohle vandru jsme byli odměněni krásným výhledem od hradu do širokého okolí ozařovaného zvolna zapadajícím sluníčkem.

Po večerním táboráku a teplé noci přišlo krásné ráno a my se vydali kotáry do nitra skal (300m převýšení k rozc. Roháč-Čiakov) a zašli si i k Obrovské bráně. Zavrhli jsme zacházku k Hlbockému vodopádu a po červené značce se vydali přes vyhlídky na Súľovské skály do sedla Pod bradou a dále dolů až do Obce Súlov. Cestou se nám otevíraly nádherné pohledy, bohužel v protisvětle. Ale i tak jsme byli nadšení… Na louce a neoficiálně oficiálním tábořišti U indiána (ohniště, rovný plac.) jsme shodili bagáž a sešli pár desítek metrů k prameni, kde jsme doplnili tekutiny a opláchli se. Cesta nás pak prudkým klesáním vedla do údolí k Súlovu. Za námi se postupně otvíral výhled na celý amfiteátr Súlovských skal. V obci jsme hospodu, kde by vařili, nenašli, což jak jsme později zjistili je zcela běžný jev. Alespoň jsme si nakoupili v krámku, co bylo třeba (já třeba tužkovky do foťáku) a šli zkusit štěstí do Tiesňav. Tam se nad námi v soukromém penzionu Súlov slitovali a nabídli kotlíkový guláš s chlebem, který jsme zapili studeným pivkem. Ochotnou servírku jsme pak požádali o úschovu batohů (bez problémů) a na lehko vyšlápli na zeleně značený okruh skalami. Když jsme se vraceli po silnici zpět k penzionu, gratulovali jsme si k nápadu jít na okruh bez báglů – výstup téměř kolmými svahy byl i tak dost dobrodružný. Milé servírce jsme v podvečer poděkovali za úschovu a v plné polní se vydali kousek zpět po silnici, kde značky na odbočce upozorňovali na restaurace s teplou kuchyní. U první inzerované „restaurace“ nám poradili tu druhou, kde opravdu vařili – jedno jídlo a dvě polévky. Vzali jsme zavděk Morčacími prsy na smetaně a pár pivky. V počínajícím soumraku jsme došli do Súlova, tam v krčmě doplnili vodu a posilněni vyrazili nočním přesunem přes ves a loukami do kopců černajících se na východě proti nebi, hledajíc cestou rovný plácek na další nocleh. Noc jsme nakonec strávili u cesty ve vysoké trávě. Hmyz byl rozhodně v přesile, a tak nelze spánek označit zrovna za klidný.

Po brzké snídani jsme v opět jasném ránu vyrazili k nejhorší části vandru, co se kotárů týče – to jsme ovšem ještě netušili. Po necelé hodince chůze jsme si v sedle Patúch schovali v roští batohy a bez zátěže se začali drápat na vrchol Žibrid. Na 1km jsme zdolali 250m převýšení a po půlhoďce se kochali výhledem z 867m.n. m. Po sestupu jsme se v sedle občerstvili plechovkáčem a vyšlápli v plné polní na hřebenovku. Už výstup na první vrcholek byl očistcem – cesta vedla bez kliček kolmo vzhůru. Odměnou nám byly nádherné výhledy do Súľovské kotliny a posléze i oběd ve stínu lesa. Pak jsme se azimutem spustili z hřebene na východ do vsi Babkov, kde jsme poseděli v krčmě s mým kamarádem z práce, který zde bydlí. Ten nám i poradil kudy dál na hrad Lietava. Asi kilometr před zříceninou jsme si v lesíku U křížku opět schovali bágly a zkusmo sestoupili loukami do vsi Lietava, kde jsme si chvíli poseděli v restauraci s milou a rychlou obsluhou. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když jsme opět stoupali do kopců k hradu Lietava. Na hrad jsme dorazili za soumraku a byli jsme místními „ochranáři“ z Moravy nenápadně vypoklonkováni. Po prolezení alespoň části rozsáhlých ruin jsme se tedy přesunuli na nedaleký Vojtou nalezený bivakovací plácek s ohništěm.

Po posledním ohni vandru jsme ulehli ke spánku a ráno se vzbudili do neuvěřitelného dusna, kterým jsme po snídani a sbalení sestoupili do Lietavské Svinné. Tam jsme si počkali na autobus a nechali se odvézt jednu stanici do Porubky, kde nám o fous ujel vlak. Na další spoj do Rájeckých Teplic jsme tedy počkali v hospůdce. Samoobslužnou lokálkou jsme se přesunuli do lázeňské city a po doplnění slovenských korun v bankomatu a směnárně jsme našli koupaliště. Tam nás otrhané, smradlavé a špinavé za osmdesáti korunové vstupné kupodivu vpustili a my se konečně vykoupali. Kolem procházející bouřku jsme přečkali pod přístřeškem občerstvení, kde jsme si i dali nepříliš vydařené langoše. Parkem jsme se potom rychle přesunuli na nádraží a po zakoupení jízdenek v automatu odfrčeli vláčkem do Žiliny. Zakoupili jsme místenky do rychlíku Cassovia a vydali se do města zabít čas. Do odjezdu nám zbývali čtyři hodiny. Rozhodli jsme se hýřit a vydali se hledat nějakou lepší restauračku, což se nám po dotazu u místního policisty nakonec zadařilo. Usedli jsme v jedné z mnoha zahrádek na horním (starším) náměstí a dali si řádně do nosu, zapíjejíc lahodnou krmi Gambrinusem (Banjo, jak jinak, limčou). Drobné jsme pak utráceli na veřejných záchodcích a za zmrzlinu (v různém pořadí). Slunce zapadalo a náš vandr do ciziny-neciziny právě končil…

Ještě poslední pivo na nádraží a rychlík nás odvážel domů.

Něco málo statistiky na závěr:

Na tomhle čistě čtyřdenním vandru jsme ušli zhruba 55km, vyšlapali 2000 výškových metrů a sestoupili téměř 1800 metrů.

Piv jsme vypili nepočítaně, vody též.

Zpáteční jízdenka Kolín – Žilina – Kolín nás stála 500,- + místenky 50,- na osobu.

Průměrná cena piva 17,- u jídla se to vzhledem k jeho nečetnosti v restauracích nedá spočítat.

Hospoda byla vlastně v každé i té nejmenší vesnici, ovšem jak již bylo psáno, téměř nikde se nevařilo.

Průměrná teplota přes den byla kolem 30 stupňů, v noci tak kolem 18 stupňů. Celou dobu bylo téměř jasno, jen poslední den v sobotu nás v Rájeckých Teplicích těsně minuly dvě bouřky.