wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

První vandr s Divoškou

Polomené hory, aneb dva vandry v jednom

11. – 13. října 2002

 

Konečně jsme se domluvili s Huronem, že vyrazíme druhý říjnový pátek vandrem na jím tolik opěvované místo – Pustý zámek. Nakonec jsme ale do Polomek vyráželi to páteční odpoledne bez něj. Ve vlaku do Mšena jsme si já,Cajs a Banjo všimli trampky, která cestovala sama, což se hlavně Banjovi vůbec nezamlouvalo. Když spolu s námi vystoupila, dali jsme řeč a nakonec ji umluvili ať jde s námi aspoň do Ráje, kde se může rozhodnout jestli půjde sama na Bororo, anebo s námi na Bílé Skály. Cestou po vlhké silnici jsme se s ní konečně seznámili a zalomili i palec. Jednalo se o Divošku – známou to osobou mezi trampy z Mladoboleslavska. Do Ráje jsme došli po hodince pohodové chůze a tam si taky po dlouhé době konečně zalomili palec s kamarádem Pajdou. Pochválili jsme ho, že ještě nechyt ten pochybný moravský dialekt a popíjejíc březňáka čekali na poslední dorazivší – Pivoše s Luckou. V půl osmé už jsme byli komplet a dokonce i s Divoškou jsme po pár dalších pivech v půl deváté šlapali po silnici do Konrádova. Na Bílé skály jsme tedy dobloudili až za tmy. Trefili jsme tam asi jen díky Divošce, protože já, který jsem nás měl vést, už jsem jaksi cestu pozapomněl. Po krátkém rozhodování jsme se utábořili nedaleko totemů pod velkým skalním převisem. Shodili jsme bagáž a rozešli jsme se po okolí pro dřevo. V půl desáté už zářily tmou naše mastné tváře odrážející mihotající plameny táboráčku. Po vydatné večeři kolovala Pajdova moravská mirabelkovice a Cajsovo felina s rumem. Divoška doplnila romantiku večera kytarou a zpěvem, v čemž jsme ji vystřídali i já (nic moc) a Banjo (to už bylo lepší). Postupně jsme začali jeden po druhém odpadávat. Ti poslední šli prý spát o půl čtvrté ráno!?

            Už v půl deváté byl celý kemp na nohou. Opět praskal oheň, voněl čaj s rumem i opečená uzenina. Bylo po deváté, když jsme uhasili poslední uhlíky, nabrali vodu ve studánce a vyrazili chladným a šedivým ránem hore kopcom. Vystoupali jsme na rozcestí „Zbrázděný vrch“, odfrkli si nad vzdáleností do Střezivojic, která nás čekala (8 km) a vyšlápli do kokořínského skalního města. Šli jsme husím pochodem pod pískovcovými stěnami až k jeskyni „Včelí úl“, kde proběhla oddychová pauza. Kolovaly osvěžovací lahve a zahořely cigarety. Jen Bendžo si nedal nic – nějak mu to v pátek nesedlo, a tak se rozhodl to jen rozchodit. Po krátké dvacetiminutovce jsme vyrazili dál. Vtipů i hovoru ubývalo. Zato funění a praskání kloubů se ozývalo čím sál častěji. Podzimní a krásně zbarvenou krajinou jsme došli až do Střezivojic. Cestou ještě stačil Pivoš vytočit místního majitele honosného domku, nazývajíc jeho chloubu trčící mezi stromy panelákem. „To je z cihel!“, ozývalo se za námi rozčílené volání. Ve vsi nás zklamala ještě zavřená hospůdka, u které i padlo rozhodnutí co dál. Můj návrh  - na Pustý Zámek vzdálený 10 km nepokračovat, kupodivu neprošel, a tak jsme v půl jedné šlapali silnicí do Nedvězího. Prošli jsme a vyškrabali se na vrch rozhledového kopce „Nedvězí“(458m.n.m), pokochali se panoramaty, vyfotografovali se a sestupovali notně vyfoukaní úbočím. V závětří stromů jsme se pozdně naobědvali, sešli prudký krpál a bahnitou cestou došli k rozcestí na „Rači“. Tam jsme zabráni do hovoru odbočili po žluté k Pustému zámku. Když jsme se na okrajových račských skalách rozplývali nad krásnou krajinou, došlo nám (mě a Divošce), že jsme měli jít dál po zelené ke kempu, který Divoška znala. Nedalo se nic dělat, museli jsme se vrátit a od rozcestí pokračovat dál sledujíc na Divošky pokyn pravou stranu cesty. Konečně se objevil avízovaný Kristus na kříži, my odbočili a pěšinou sešli kolem právě vyčerpané studánky ve skále do údolíčka. Po chvíli už jsme byli pod převisem v kempu s ohništěm a lavicemi. Hned jsme odsouhlasili nocleh právě zde. Museli jsme se rozejít do velké dálky pro dřevo, protože v okolí pochopitelně žádné nebylo. Pivoš při tom upozornil nedaleko tábořící oddíl, kde večer budem spát. A udělal dobře – měli totiž v úmyslu v našem kempu strávit noc. Vystrašil je tedy naším obrovským počtem, velkým psem (Cvrček?) atp. Po nasbírání dřeva jsme opět v plné polní vyrazili k Pustému Zámku. Ten jsme však v šeru minuli a sestupovali dolů k našemu hlavnímu cíli – restauraci v Zakšíně. Přivítal nás sympatický lokál s méně sympatickou obsluhou. Následovalo dobré pivíčko, kafíčko, čajda i na vynikající a hlavně levný dlabaneček došlo. Po příjemném posezení jsme už za tmy po doplnění kapalných zásob (vody,piva) pochodovali silnicí a posléze nechutným kopcem kolem Pusťáku a studánky do naštěstí prázdného kempu. A opět romantika trampského večera – oheň, kytara, medovina – prostě pohoda. Tentokrát nás únava po náročném dni skolila mnohem dřív. Půlnocí se do mrholením vlhkého stromoví ozývalo spokojené oddychování sedmičlenného osazenstva kempu na Rači.

            Ráno se s námi originálně „loučil“ Pajda, který musel odejít dřív – na Moravu ho čekala dlouhá cesta. Proč originálně? 13.října nás vzbudil větou „Napad sníh“ a dobře mířenou sněhovou koulí zasáhl skalní stěnu nad námi. Probuzeni bílou sprškou jsme jen nevěřícně zírali na pěti centimetrovou nadílku kolem. Rychle jsme přehodnotili svoje plány. Chtěli jsme si užít prvního a rychle tajícího sněhu, atak jsme bleskově sbalili a vyrazili v půl osmé ráno spolu s Pajdou do Mšena. Ještě před tím jsme si postavili obligátního sněhuldu (samce) a spolu s ním se i na okrajové skále poprášené sněhem vyfotili. Pak započal rychlý přesun kolem Nedvězího, Dobřeňským dolem do Vojtěchova a odtud Boudeckou roklí do Mšena. Nohama jsme rozhrnovali panenský sníh, vyhýbali se stromům ohnutým pod nenadálou nadílkou. Všechna snaha však byla marná – vlak nám o fous ujel. Nenechali jsme se zlákat ochotným strojvedoucím vlaku do Mělníka, který nám na vyhybkách za nádražím vyhledal spoj přes Všetaty a dali jsme na návrh Pivoše a Lucky. Vydali jsme se po silnici do nedaleké vsi Stránka, kde nás Pivoš u Lucky rodičů vtěsnal do svého speciála (tříválec) a odvezl na hlavák do MB. Tam jsme ve vyhřáté čekárně s grogem v ruce tenhle dvojí (podzimní i zimní) vandr zakončili obligátním zalomením palců a bohatší o další zážitky i kamarády rozjeli do svých domovů.

 

KONEC