aneb

poznávání krás krkonošské mlhy

Termín: 7.-8.října 2000

Účast: Jarda, Kikin, Vojta, Zdeněk, Jirka, Kuku, Čipr, Bobina,

            Pavouk.                                                                                                                                                                                                            

Počasí: mlha, 4 – 1Ost.

Délka + převýšení: 45km, 1050m

Vyrazili jsme časně zrána autobusem do Harrachova a tam v poměrně nepříznivém počasí čekali na další bus, který nás měl převézt přes hranici do polské Sklarzské Poreby. Díky znalcovi místního kraje Jardovi jsme málem do autobusu nenastoupili – stáli jsme totiž na jiné zastávce. Popoběhli jsme si o sto padesát metrů a šťastně se naložili. Ani jsme se v tom fofru nestihli rozloučit s Chutkynem, který s námi nemohl – musel být totiž do večera doma a to by po náročné túře, jež nás čekala, asi nezvládl. Šéf výpravy, Jarda, domluvil s řidičem, že nás vysadí ještě před Sklarzskou  Porebou. Sám tam pak svižně vyskočil a nám jaksi zapomněl říct, že už se vystupuje, což pobavilo celý autobus. Nakonec jame úspěšně stanuli na kraji lesa. Expedice v síle osm mužů a jedna žena vyrazila vstříc slibovaným krkonošským panoramatům.

        Nadmořská výška 680m se brzy stala minulostí. Po půlhodině ostré schůze jsme vystoupali k vodopádu Kamienczyka. Všude kolem bylo pusto, tak jsme přelezli zábradlí a bez zaplacení jindy požadovaného vstupu sešli až pod vodopád. Nádherný zážitek z obrovské masy vody padající z asi dvacetimetrové výše nám kazilo mlhavé a pošmourné počasí. Opustili jsme 846m.n.m. a vstoupili do stále hustší mlhy polského krkonošského národního parku. Začal odporný stoupák na Halu Szrenicka. Milosrdná mlha nám naštěstí zakrývala závratné pohledy nahoru i dolů a my jak stroje zdolávali další a další části šesti set metrového převýšení. Na odpočívadle v asi tisíci metrech jsme už nevydrželi a vyhlásili odpočinek. Srovnali jsme se pod turistický přístřešek a jali se posilňovat výstupem zesláblé tělesné schránky. Přežvykovali jsme, upíjeli Jardou uvařený grog a vyhlížejíc do husté mlhy vtipkovali o nádherných panoramatech. Vojtěch nás bavil svým kuchařským uměním. Ukázal nám například jak otevřít kinžálem konzervu skrz na skrz a jak doplňovat liháč. Po tomto vskutku poučném intermezzu jsme opět vyšlápli do bílé nicoty. U schroniska na Hali Szrenickiej jsme se rozhodli pokračovat jeden km přímo na vrchol Szrenica. Tam jsme po dalším stoupání zapadli do bufetu schroniska. Nad kávou za 35kč, či pivem za 61kč jsme se definitivně rozhodli pro další cestu po našem území – červenou stezkou Česko-polského přátelství. Po příjemné hodince jsme se zvedli a pod Jirkovo vedením opustili zkratkou 1362m vysoký štít. Asi kilometr jsme sestupovali klečí a úspěšně se napojili na červenou mezistátní značku. Postupovali jsme po ní nebývalými zástupy turistů lačnících zřejmě také po panoramatech. Leč těch se nám nedostávalo. Zato jsme dost zblízka poznávali nefalšovanou krkonošskou mlhu. Přes Tvarožník a Violík jsme jí došli až k budově polské televize u sněžných jam. Jen tak tak a málem jsme do dvacet metrů vysoké stavby narazili. Její silueta se totiž objevila až když jsme stáli patnáct metrů od ní. V alespoň minimálním závětří jsme se tam rozhodli poobědvat. Kolovali lahve s rozličným obsahem rumem počínaje slivovicí konče. Jirkovi málem ujel batoh, ale šikovný Čipr ho včas vyprostil z odjíždějícího gazu (ten batoh, samozřejmě!). Poté jsme pochodovali dál přes mužské(1416m) a dívčí kameny ke Špindlerově boudě. Zdeptáni počasím jsme zapadli do dvouhvězdičkové restauračky rozhodnuti urazit pár piv a odpočinout si. Ještě před tím jsme venku postrašili malou holčičku. Vysvětlovali jsme jí, že náš maskovaný kamarád (Zdeněk v pletené kukle) žere malé děti. Nejprve nevěřila. Když jsme jí však sdělili, že má v břiše místo tak akorát na ní, rozsypala bonbony a ztratila se v mlze. Možná že straší na vrcholcích Krkonoš dodnes. Kdo ví. Posilnili jsme se pivkem za pětadvacet, ohřáli se prapodivným ale chutným kyselem a šerem sestupovali k našemu sobotnímu cíli – chatě u Bílého Labe. Notně ušlapaní jsme tam po hodince sestupu dorazili. Po starostech s hledáním vchodu jsme šťastně stanuli uvnitř horské boudy. Bohužel jim zlobil generátor, a tak byli trošku problémy s osvětlením. Vlídná paní domácí nás ubytovala na pokojích s kompletním sociálním zařízením. Já s Bobinou jsme neodolali a osprchovali se horkou vodou. Takto osvěženi jsme sestoupili do lokálu, tam dali budvara za 21kč a později povečeřeli (polévka + gulášek – moc dobré, Čipr si dvakrát přidal, bylo to v ceně ubytování). Pak už jsme jen popíjeli a krafali spolu i s boudařem do pozdní noci. Nejdéle vydrželi Kikin s Jardou, kteří pomohli chatárovi vysápnout láhev balantýnky na účet podniku (Jarda „šel“ spát ve dvě!).

        Ráno jsme jen neradi vstávali v osm hodin. Sešli jsme dolů na snídani, která byla opravdu bohatá. Naložili jsme si ze švédského stolu kopec jídla a zapíjeli to konvicemi kávy, mléka i čaje. Po bohatém dlabanci jsme si zabalili, nechali se chatárkou vyfotit s boudou v pozadí  a vyrazili pod nízko ležícími mraky podél Bílého Labe do Špindlu. Cesta to byla pohodlná. Šli jsme po asfaltce a obdivovali peřeje i vodopády divoké říčky. Cestou se pobavili i ti nejmenší. Na paloučku u cesty jsme totiž narazili na pěkné dětské hřiště. Kukačka s Čiprem stavěli na písečku bábovičky a Vojtěch se Zdeňkem se houpali na houpačkách. Jirka prohlásil : „ Pak se není čemu divit, že probleje celou noc!“. Narážel tím na to, že se Zdeňkovi v noci jaksi neudělalo dobře. Po této kratičké zastávce jsme pokračovali dál už jen kousek k lanovce na Medvědín. Vydechli jsme úlevou, když jsme zjistili, že lanovka opravdu jezdí. Počkali jsme do jedenácti, zakoupili lístky (1ks-50kč) a na čtyř sedačce pak stoupali k oblakům. Vlastně spíš do oblak. V půlce stoupání nás totiž pohltila mlha a už nás vlastně ten den neopustila. Od horní stanice jsme se vydali po žluté značce přes Svinské louže a po té po červené přes Šmídovu vyhlídku (do mlhy) na Zlaté návrší. Šikovnou zkratkou jsme se vyhnuli Vrbatovce a brzo stanuli na Harrachových kamenech. Vyprávěli jsme těm co zde ještě nebyli o krásném výhledu, který se zde naskýtá. V tu chvíli bylo ovšem vidět tak na deset metrů, a tak se z tváří kamarádů moc důvěry v naše slova vyčíst nedalo. Kousek níž, u Růženčiny zahrádky, jsme se také obdivovali panoramatům. Panoramatům krkonošské mlhy. Ostatně tak jako celý víkend. Pak už nám zbýval jen prudký sestup Kotelským sedlem a my na pokraji sil zapadli do lokálu Dvorských bud (Dvoraček). Dali jsme si gáblík, nějaké pitivo a sdělovali při tom zážitky Jardovo Hanče, která dorazila  s čoklem Benem. Po milé hoďce a půl nás čekal už poslední sestup expedice. Nepříjemným mrholením jsme se kodrcali tzv. Kostelní cestou do Rokytnice. Úmornou štreku jsme si zpestřovali sběrem hub, které ve vlhkém počasí začali růst jak zběsilé. U tučkovic cukrárny byl oficielně ukončen III.ročník PŘECHODU KÉRKONOŠ 2000. Rozloučili jsme se a začali se těšit na ročník čtvrtý, který určitě nebude mít pod Jardovo vedením žádnou chybu. Stejně tak jako letos!!!

K-O-N-E-C

P.S. Dík zaneprázdněnosti organizátorů se již žádný další ročník bohužel nekonal :-(.