wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Autovandr Morava

MORAVIA 2001

 

Dovolená proběhla v pohodě. Z Hradce jsme jeli přes Pardubice a Chrudim non-stop až k Velkému Dářku. Tam se nám ale moc nelíbilo a tak jsme jeli dál na jih. V podvečer jsme se zastavili na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou a pak jsme popojeli do Bystřice nad Pernštejnem. V restauraci jsme se nad večeří rozhodli, že se utáboříme v nedalekém kempu u Domanínského rybníka. Tam jsme také po zhlédnutí krásného západu slunce ulehli k osvobozujícímu spánku. V noci lilo jako s konve, ale to nám nevadilo – do stanu příliš neteklo.

I ráno bylo dost ošklivě. V mrholení jsme si ukuchtili snídani, najedli se ve stanu, pak se umyli v příšerném soc. zařízení a po sbalení se vydali na první hrad naší expedice. Tím byl Pernštejn. Prohlídka trvala přes hodinu a byla opravdu zajímavá. Za 80kč jsme vyslechli vyčerpávající výklad, shlédli ukázku historického šermu a poslechli si renesanční hudbu v podání dobově ustrojených hudebníků. Venku pršelo a tak nám bodlo kafčo v hradní restauraci, přičemž ani česnečka nebyla k zahození. Po poledni jsme vyjeli k blízkému Westernovému městečku Šiklův Mlýn, na které nás upozornili všudypřítomné poutače. Ty nás také dovedli přímo k cíli. Nejprve nás to místo nijak neuchvátilo. Za 100kč na osobu jsme čekali víc stylu. Ale program, který začal v jednu hodinu nám vstupné vynahradil. Cowboyové předváděli své umění s lasem, puškou, koltem, koňmi atd.atp. Pak sehrál asi dvacetičlenný ansámbl příběh z divokého západu, kde nechyběl humor, přestřelky ani pěstní souboje. Bylo to opravdu prýma – každému doporučujeme!!!

            Odpoledne jsme se už autmo začali přesouvat na východ. Večer jsme se nakonec utábořili v Kempu v Jedovnici v Moravském krasu kousek od Brna. Poseděli jsme pod polojasným nebem v kiosku, kde jsme cucali pivko a jedli korbáčiky až do rudého soumraku, který věštil na další den pěkné počasí.

            Ráno jsme vstávali už před sedmou. Nasnídali jsme se, bleskově sbalili a pod polojasným nebem přejeli k hotelu Macocha. Tam jsme se podívali za 5kč z horního můstku do propasti (no, nic moc – pohled z posledního patra paneláku mi nahání hrůzu víc) a pešo sestoupili k Punkevním jeskyním. Na hodinovou prohlídku za 80kč jsme šli jen já a Míša – Martin na nás čekal venku, byl tam totiž loni. Prohlédli jsme se tedy krasové krásy, svezli se na lodičkách a poté už společně došli ke Spálenému Mlýnu, kde jsme si s chutí polkli pivo Holba a po něm si rozporuplně dali i zmrzlinu. Slunce nemilosrdně pálilo z modré oblohy, když jsme zapadli na prohlídku do chladné Kateřinské jeskyně. Od ní jsme se obloukem po silničce vrátili k autu u Hotelu a uzavřeli tak 15 km dlouhý okruh. Stále jsme jeskyní neměli dost, tak jsme přejeli ke Sloupsko-Šošůvským. Bohužel už byl otevřen krátký okruh – přes Sloupské jeskyně a jeskyni Kůlna. Prováděla nás ale mladá a ukecaná průvodkyně což nám to omezení vynahradilo. V pozdním odpoledni jsme se rozhodli pro rychlý přesun k jihu. Přes Brno (Martin jako řidič pouštěl volant a chytal se za hlavu už při spatření cedule) jsme dojeli k Novomlýnským nádržím, které jsme sice celé obkroužili, ale žádný kemp se nám nelíbil, a tak jsme dojeli až do Lednice. Tamní camping nám vyhovoval – vysprchovali jsme se teplou vodou, vykoupali se za soumraku v nedalekém rybníce, poseděli v restauraci u televize… Prostě pohoda.

            Ve slunečném ránu jsme se přesunuli na zámek Lednice (prohlídka nic moc), prošli si park, vystoupali na špici minaretu a v poprchávání zapadli na oběd do hospody na náměstí. Autem jsme pak vzali směr do Strážnice, kde jsme se jen zastavili na kafe a hned pokračovali do Ostrožské Nové Vsi, kde byl už týden na dovče náš kamarád z Mladé Boleslavi Píďa. U něj a jeho kamarádů jsme strávili v tamním kempu mezi tratí a hlavní silnicí úterní propršený večer.

Ráno nás vzbudilo sluníčko. Hned se vstávalo líp. Po snídani jsme se rozloučili s kamarády a svižně vyjeli k hradu Helfštýn. Hodinovou prudkou bouřku jsme přečkali v místní hradní hospodě. Potom jsme již pod modrým nebem absolvovali zajímavou prohlídku nejrozsáhlejšího hradního komplexu na Moravě, včetně unikátních kovářských plastik. Potom jsme se strastiplně přesouvali naslepo k severu. Utábořili jsme se nakonec v kempu Podhradí v údolí romantické říčky Moravice. Vydali jsme se do hlubokých lesů na houby a měli jsme úspěch – v poprchávání jsme si pak uvařili pod přístřeškem chutnou smaženici. Opět lilo, a tak jsme vzali zavděk suchou a milou Kolibou, kde jsme vypili několik chutných irských Velvetů (moc dobré pivo). Únava nás vyhnala v deset na kutě, a i přes stálý déšť jsme spali jako nemluvňata.

 Ráno jsme se došli vysprchovat teplou vodou a už sbalení vyjeli autem z údolí ke zřícenině hradu Vikštejn (nic moc). Bylo to, jako když se vyjede z prádelny – zatímco v údolí mrholilo a byla mlha, na kopci svítilo sluníčko a vzduch byl příjemně svěží. Podle automapy jsme pak namířili okreskami k našemu celotýdennímu cíli – Krnovu. Zastavili jsme se u nádrže Kružberk (slavné seriálové Vysoké sedlo), kde jsme se opět úspěšně vydali na houby – našli jsme podborováky, sameťáky a mě se dokonce podařilo najít praváka s hlavou o Æ 25cm – bohužel byl červivý. Ujeli jsme pak dalších asi 20km a zastavili se na kraji lesa, kde jsme rozložili a sušili mokré věci, vařili oběd a opalovali se pod žhavými paprsky slunce. Po příjemné dvouhodince jsme už jen kousek popojeli a octli se v dějišti dnešní rozlučky a sobotní svatby mého kamaráda z vojny Dana. Za pomoci mobilního telefonu jsme našli bydliště budoucích novomanželů, přivítali se, popili trnkovicu, a společně se vydali na dva kilometry vzdálenou louku – dějiště posledního táborového ohně svobodného Dana a Martiny. Sešla se spousta jejich kamarádů, předávali se dary, pilo vínko, zpívalo se s kytarou, opékali se buřty a později v noci, když řady účastníků prořídli, došlo i na pečení špízů (mňam). O půlnoci jsme si s Dankem a Marťou popřáli dobrou noc a jako jediní spali ve stanu na pasece uprostřed lesa.

            V pátek ráno jsme zabalili stan a vydali se na výlet do nedalekých Jeseníků. Autem jsme dojeli až do Karlovy Studánky, s obtížemi zaparkovali a se štěstím chytli kyvadlovku na Ovčárnu. Z té jsme v proudu stovek (!!) turistů stoupali pod modrou oblohou na vrchol Pradědu. Tam jsme neopovrhli pivkem ani pravým americkým hot-dogem. Pokochali jsme se dalekým rozhledem a opět v zástupu milovníků hor sestupovali dolů. Odbočili jsme však ze silnice a do Karlovy Studánky šlapali romantickým, a povodní v roce 97 změněným, kaňonem Bílé Opavy. Tahle část túry opravdu stála za to. V pokročilém odpoledni jsme přejeli do Vrbna pod Pradědem, kde jsme se utábořili v místním autokempu. Byl to asi nejlepší kemp celé dovolené – teplá voda, dobré soc. zařízení, ohniště i dřevo, ucházející bufet… Prostě sen každého unaveného turisty, a to jsme my určitě byli. Spát jsme šli brzo, druhý den nás čekala Danova svatba a dlouhá cesta domů.

            Svatbu jsme v pohodě stihli, pogratulovali jsme a pod modrou oblohou vyjeli vstříc 320km dlouhé cestě. Tu jsme zvládli za 4 hodiny, a tak jsme se již v pět hodin cachtali ve vaně splachujíce prach z téhle neobvyklé dovolené.