wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Jarní listopad v Českém Ráji

15 – 17. listopadu 2002

 

Mišák už měl poměrně velký čundrácký absťák, a tak mě zlákal po čtrnácti dnech na další vandr. Dal jsem to vědět komu jsem mohl, ale přidali se k nám jen Pivoš, Divoška a její kamarádka z Kladna Indi.

            Už za tmy vyskakujeme z motoráčku na sedmihorském nádraží a v neobvykle vlahém večeru se dohadujeme, co podniknout do plánovaného srazu s Divoškou a Indy v devět na Valdštejně. Hádka z toho není a skoro hned to vyhrává restauračka u silnice. Víme, že s Divoškou – romantičkou – si hospod o tomhle víkendu moc neužijeme, a tak využíváme “svobody“ a s chutí popíjíme Svijany v sympatickém lokále. V půl osmé však už musíme vstát a tmou vyrážíme do Skaláku. Procházíme kolem zavřené hospody Na koupališti a děkujeme prozřetelnosti, že nás zarazila hned u nádraží. Nabíráme pak vodu nedaleko zotavovny a stále hustší tmou stoupáme pod Čertovo rukou k Valdštejnu. Na rozcestí chvíli hledáme značku, ale pohled do mapy nás nasměruje i bez ní. Po hodinovém pochodu se nad námi objevuje nasvícená silueta hradu a my funíce usedáme na lavičky u opuštěného bufetu. Nečekáme dlouho. Právě když debatujem, zda Divoškou zmíněný (-á)  Indi je kluk, nebo holka, zaslechnem ze tmy rozesmáté dívčí hlasy. Naše debata je tím ukončena i vyřešena zároveň. Zalamujem palce, vzájemně se představujem a taky se hned rozhodujem kam půjdeme spát. Vyhrává to Boys kemp, na který se hned černočernou tmou vydáváme. Cesta nám za pohodového povídání rychle uběhne. U lavičky odbočujeme a neomylně sestupujeme do Dešťového údolí. Tam chvilku bukujeme, ale můj neomylný orientační smysl a skvělá paměť nás dovádí až pod útulný trampský kemp. Už odsud však vidíme záři ohně a slyšíme tlumené hlasy. Já a Divoška se odhodláváme k průzkumu. Pod převisem zdravíme u zkomírajícího ohně dva kluky a po krátkém rozhovoru už je jasné, že zůstáváme tady. Voláme tedy ostatní a kýblujem se k ohni, který po chvíli plápolá přesně podle našich představ. Po voňavé večeři přichází na řadu kytara (tu jsem vzal tentokrát já), písničky a povídání. Dva neznámí si nás nevšímají a hrají ve spacákách karty. Koluje Pivošův rum (Pes), kytara i kouř z ohně. Spolu z kouřem tedy putujeme i my. To nás ale nemůže rozhodit. Až pozdě v noci nás postupně kosí únava a my se “páskujem“ do stísněného prostoru na spaní. Jen Mišák zůstává spát u ohně, který se snaží ještě přiživit – nechce se mu totiž vybalovat spacák, a tak usíná jen zabalený do celty.

            Po divoké noci (chropot ze všech stran), vstáváme ráno poměrně brzo – pácháme s pomocí konečně komunikujícího spolunocležníka oheň a snídáme. Po příjemném ranním rituálu přichází na řadu ten nepříjemný – musíme balit. V půl desáté se loučíme a po žebříku opouštíme tohle příjemný místo. Nahoře už po sté upřesňujeme trasu cesty a pomalu šlapem po červené značce. Na chvilku se zastavujeme na vyhlídce “U lvíčka“. Po desáté procházíme kolem zámku Hrubá Skála. Nezastaví nás ani právě otvíraná restauračka a pokračujem dál s úmyslem zastavit se až na Vidláku. Zastavujem však už za hřbitovem na kraji lesa zlákáni jablky na stromech. Po ovocné svačině jdem lesem asi hodinku k rozcestí mezi Věžákem a Vidlákem. Odbočujem tedy k Vidláku, ale po chvíli se naše plány hroutí (toho dne to není naposledy). Proti nám jdoucí turista nám sděluje nepěknou novinku – hospoda Na Vidláku je zavřená!  Ihned přehodnocujeme původní trasu cesty přes Trosky a vydáváme se přímo na Nebák. Neznačenou cestou a pak volně lesem dojdem až do osady Želejovy, kde u srubu s obsypanými jabloněmi sednem do posekané trávy a v poměrně teplém povětří obědváme z našich skromných zásob. S jablečným zákuskem v ruce procházíme mezi domky a s dogou v zádech dobíháme rychlou chůzí na silnici. Za chvíli už sestupujeme již neznačenou (!) roklí kolem Medvědí tlapy (převis) k Nebáku. Docházíme s jazyky na vestě a skoro jásáme. Hospoda je, světe div se,  otevřená! Usedáme ke stolu, u baru objednáváme pivka, kafe i jídlo. Před týdnem zde probíhali bramborové hody a my si vychutnáváme jejich dozvuk – bramborové knedlíky se špenátem u Indi na talíři sice vypadají chudě, ale jí to stačí. Mišák to doplní masem, což mu prý taky stačí. Já si dám jako chuťovku obyčejný bramborák, Divoška si ho vylepší špenátem. Zkrátka dvě hodiny se obžíráme. Mišák s Indi rozjedou piškvorkový maraton ve kterém je vítěz již dopředu znám. Indi nechá po vzoru zběhlých barových karbaníků Mišáka párkrát vyhrát a posléze ho převálcovává na pár tahů. Snaží se ho uklidnit slovy:“ Na začátečníka ti to docela jde.“  Na což Mišák reaguje dalšími chybami.

            Čas nás však popohání dál. Naplánovali jsme si ještě dost dlouhou cestu. Za pochodu se však i ta mění. Na Kost nakonec nejdem a šlapem po žluté značce pod mým vedením kolem Podvyskeřského mlýna k osadě Borové vlny. Nenechávám Mišáka ani zakouřit, protože chci kemp najít ještě za světla. To se mi však nedaří – prostě jsem to přešel. Tmou se nikam nevracíme a v nezvykle teplém večeru (17 stupňů) jdem dál směr Žďár. Ve vsi Skokovy chcem zapadnout do hospody u silnice, ta je však dnes zadaná (i když prázdná). Popojdem tedy o kousek dál a zapadáme do menší a útulnější hospůdky ……………… Objednáváme si pití a hned bavíme obsluhu. Pivoš: “Máte topinky?“ Servírka: “Máme, se zeleninou.“ Pivoš: “Tak mi udělějte čtyři.“ Za chvíli se servírka vrací a říká: “Tak bohužel, my nemáme chleba.“ Na to já: “To nevadí, tak to udělějte bez chleba!“ Společně se tomu zasmějeme a bereme za vděk chipsy. Přichází na řadu i kytara, a tak jen neradi opouštíme před osmou to sympatické prostředí. Pivoš s sebou ještě kupuje lahev vína a lahváče a můžem vyrazit do Příhraz. Po slabé třičtvrtěhodince tam dorážíme a pod mým vedením procházíme autokempem. Vedu všechny kolem zdi obory na kemp Ohrada, který jsem viděl poprvé před čtrnácti dny. Kupodivu však sám sebe překvapuji, když už chvilku po deváté spolu s  ostatními sedím u ohně v neomylně nalezeném skvělém kempu. Večeříme, opět si vychutnáváme příjemný večer u táboráčku. Hraje se, zpívá, vypráví se vtipy, pohádky…. Koluje lahev vína i pomerančového fernetu a pak dokonce i vody, kterou pije i Pivoš (!). Únava nás opět skolila po částech. Tentokrát spíme vedle sebe všichni a je to ještě těsnější než na Boys kempu. Noc ale probíhá v pohodě, až na divoké sny Indi a nechutné chrápání Mišáka, mezi nimiž spím ke vší smůle já.

Textové pole: Podvečer v hospůdce ve Skokovech

            Ráno se vstává pozdě. Já vylézám v půl deváté a hledám venku nejprve vhodné a ještě neposr… místo a potom i dřevo. Když po půlhoďce přitáhnu hromadu klacků, ostatní se zrovna zvolna budí. Je půl desáté, když bez ohně snídáme a pomalu balíme. Ještě jednou se jde pro dřevo, zapisujem se do kempovky a po poklizení opouštíme tohle skvělé místo. Já ještě nechávám pod cedulkou od ochranářů (viz. minulý vandr) mnou vyrobenou cedulku, která trošku zlehčuje tu jejich. Přelézáme hřeben a slézáme do vedlejšího Vlčího dolu, kterým pokračujeme k osadě Jižní Točna. Já si ještě fotím sluníčkem ozářenou skalní bránu Iroques a doháním Indi s Divoškou těsně pod osadou. Všichni jsou ale líní vylézt nahoru, takže čekají na mě. Píšu jen pár slov do kempovky tohodle pěknýho místa a slézám k ostatním. Společně a stále se mnou v čele docházíme až do míst bývalé T.O.Zlatý lev. Chvilku vydechujem v místech kdysi zasrubeného skalního oblouku. Pak se škrábeme listím a prudkým svahem k červené značce nad námi. Chvilku se kocháme výhledem na Příhrazské skály – čas a žízeň nás však dlouho zahálet nenechají a my jdem přes Hrázku a modřínový les do sadu pod Mužským. Tady se osvěžíme výbornými jablky (Indi si přibaluje domů asi tak metrák soudě podle napnutých řemenů batohu)  a pak jdeme už opravdu svižně na Vyhlídku. Ani nemusíme holky přemlouvat a po chvilce už srkáme polévku uvnitř restaurace. Po zahřátí i zahnání největší žízně vyrážíme dál. Dojdem pod polojasnou oblohou až k rozcestí u Studeného průchodu, kde se s námi loučí Indi. Schází dolů do Olšiny po žluté, rozhodnuta stopnout auto na dálnici, a tak se dostat pohodlně domů. My se chceme ještě mrknout na Drábky, což také po zalomení palců s Indi činíme. To ještě nevíme, že ji později uvidíme. Na Drábkách se naštěstí už vstupné nevybírá, takže nadšeně prolézáme labyrint světniček. Z jedné z okrajových skal spatříme malinkatou tečku, která si to dole štráduje k dálnici. Máváme a pískáme na Indi, která ale pokračuje dál. Za chvíli už stojí na dálnici a my společně s ní počítáme projíždějící auta. Když jí nezastavuje ani sté, přestáváme ji sledovat a zkratkou sestupujeme do Olšiny. Nejdeme však ještě na vlak, ale na třičtvrtě hodinky zapadáme do horolezecké hospůdky Na hřišti. Po krátkém osvěžení pochodujem silničkou pod dálnicí do Březiny. Loučíme se s Divoškou, která jde taky zkusit štěstí na stopa. Indi už je pryč, a tak má dálnici jen pro sebe. My čekáme asi deset minut na vlak od Turnova. Zrovna, když nastupujeme do prastarého motóru, vidíme jak Divoška naskakuje do bílého pickupa. Takže nakonec všichni v  pohodě odjíždíme domů.

 

 

KONEC