wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Expedice Oksnevols

4. – 10. SRPNA 2002

 

Protože k létu a trampům patří odjakživa velkej vandr, ani já s dalšími třemi kamarády nezaváhal a v srpnu tohoto roku na jeden takový vyrazil. Po loňské Moravě jsem se letos rozhodl pro ještě větší dálku a exotiku – v neděli 4. srpna jsme ve 22,22 odjížděli rychlíkem Laborec směr Slovensko. Nádherná i prokletá expedice „OKSNEVOLS“ právě odstartovala svůj začátek.

Podařilo se mi k cestě do blízkého a tohoto roku i pro Čechy levného zahraničí zlákat Kukačku, Pivoše a Lucku. Zatímco s námi vlak svištěl tmou na východ, my popíjeli pivko a kecali. Taky jsme si stačili ke zděšení dvou mladých spolucestujících uvařit přímo v kupé na liháči kafe. Na hranicích nám jen zběžně prohlédli doklady – byli spokojeni s Pivošovo občankou, my ostatní jsme měli pasy. Pravda i on měl pas, ovšem jen ten svůj pivem, salámem a jinými dobrotami živený (ten ovšem Slovenské celnici neukázal). Pak už se v mladém rozbřesku pondělního rána pomalu objevovaly kopce slovenských hor.

V 4,30 jsme vyskákali na poloprázdný žilinský perón. Kvůli později otevřeným směnárnám jsme museli až do půl deváté trčet na nádraží. Kuku mezitím obdaroval žebrajícího mnicha, pardon, legionáře českými drobnými. Proběhl i souboj vodními pistolemi, které jsme si pro zpestření vzali sebou. Pak už nás autobus místní státní dopravy odvezl pod hrad Strečno, na který jsme po krátké návštěvě krčmy (slovensky „hospoda“ - pozn.aut.) vystoupali. Koupili jsme lístky po 40 sk a počkali na průvodkyni, která nás spolu s dalšími turisty provedla po poměrně nezajímavé a hlavně šíleně zrekonstruované zřícenině hradu (okna a vystavené původní kusy zdiva na zdivu nepůvodním byli přímo strašné). Po třičtvrtě hodině zmateného a hlavně odemletého výkladu jsme s ulehčením opustili bránu a sestoupili k moderním budovám pod hradem, kde jsme podivný pocit spláchli v podivném lokále gambrinusem. Potom jsme vyšli na již sluncem rozpálený vzduch a spolu s ním se tetelíc došli do vsi. Mapu Malé Fatry, kam jsme se chystali se nám sehnat nepodařilo, zato jsme však našli krčmu s upovídaným důchodcem. Opět jsme se tedy osvěžili, nakoupili něco jídla v blízkých potravinách  a vydali se k prvnímu bivaku expedice. Na cestě podél šumících peřejí širokého Váhu jsme neodolali a spláchli pot s těl koupelí v jeho chladivých vodách. Plavkami jsme se ani neobtěžovali. Pivoš jakožto nepřítel vody v jakékoli podobě se mezitím v lese alespoň vys…. Byla to prý nutná část adaptačního procesu na slovenské pivo. Cesta nás pak vedla mírným a později krutým stoupáním až k opravdové zřícenině hradu Starhrad. Po prozkoumání celého zarostlého areálu jsme se rozhodli zde pro dnešní den cestu ukončit a zabivakovat. Nasbírali jsme po dalekém okolí dřevo, povečeřeli jsme, krátce pohovořili s dvěmi mladými Slovenkami, ale na oheň nakonec ani nedošlo. Už před sedmou hodinou po krátké bouřce jsme u zdi  hradní místnosti tvrdě usnuli zalezlí ve spacácích.

V noci nás ani medvěd, či jiná zvěř neprobudili, takže jsme v pořádku dospali mlhavého rána. „Už“ v půl sedmé nás probudili hlasy jakýchsi Čechů. Jak jsme později zjistili, spali jen kousek pod hradem. Posnídali jsme, sbalili a zanechajíc zde všechno nasbírané dřevo vyrazili v plné (a těžké) polní na hřebenovku přes část kriváňské Malé Fatry. Ta musela samozřejmě začít stoupáním do vyšší nadmořské výšky, s čímž jsme dopředu počítali. Že to bude ale takové, to jsme netušili. Dvě hodiny jsme se škrabali kolmo svahem vzhůru! Žádné serpentiny! Žádná cesta po vrstevnici! Stále vzhůru! Potem zbroceni jsme pozdravili v třetině stoupání dva Angličany. S úsměvem nám řekli jen „Hallo!“. Proč se smáli bylo jasné – šli dolů a věděli tedy co nás čeká. Postupně jsme se vydrápali nad pás inverzní mlhy a kromě svahu nám začalo přitápět zatím naštěstí slabé ranní slunce. Pod námi vířící mlhu ještě okomentoval Kukačka : „Ten Váh je nějakej větší, ne?“, narážejíc tak na podobnost oblak v údolí s řekou hluboko pod nimi. Když už se cesta konečně trochu narovnala a my šlapali po zvlněném hřebeni lesem, potkali jsme dva Čechy, kteří nás potěšili sdělením, že první postupový bod – chata pod Suchým už je jen kousek a hospoda je otevřená! Zrychlili jsme krok, došli na palouk (v zimě sjezdovku) a po krátkém stoupáčku se již oplachovali v prameni u horské boudy. Uvnitř u okénka jsme koupili pohledy, samozřejmě i pivko a kafe a šli se kochat před chatu nádherným i když trochu mlhavým výhledem. Proběhla i tolik oblíbená vodní válka, ve které byl každý vítězem i poraženým – hlavní je se osvěžit! Pak jsme nabrali do lahví vodu s pramene, u kterého byla otrhaná cedulka „pitná voda“. Taky jsme do dvoulitrové lahve od Coly přelili čtyři gambáče, jakožto nutný posilující prostředek na cestu. Potom už jen společná fotografie u později prokletého pramene a opět vzhůru na cestu. Ta nás nejprve vedla strmě černou sjezdovkou vzhůru až k dalšímu rozcestníku. Ani jsme se nevydýchali a funěli dál. Chvilku jsme se ještě škrabali skalnatým svahem, pak jsme už „odpočívali“ vycházkovou chůzí po vrstevnici (v Malé Fatře dost neuvěřitelné, jak jsme později usoudili). Tato rekreace však neměla dlouhého trvání, po asi 10 minutách jsme došli na lesní paseku a otevřel se nám pohled vzhůru, který nás nenechal na pochybách, co že nás ještě čeká. Vrchol Suchého byl v tu chvíli nekonečně daleko a hlavně vysoko. Posilnili jsme se alespoň pivem, povzbudili slovem a se zatnutými zuby stoupali klikatou cestičkou nejprve lesem, pak zakrslými stromy a nakonec kosodřevinou neuvěřitelně strmým kopcem. Za námi se otvíraly nádherné rozhledy do žilinské kotliny a na okolní strmé a skalnaté svahy. Nebylo však mnoho sil se rozhlížet a kochat. Ani pot v očích nedával příliš možností na relaxaci. Stále jen kamenné schody, kořeny kleče a borovic a nahoru a nahoru… Po vyčerpávajícím hodinovém zápřahu nás přivítal prosluněný vrchol 1468 metrů vysokého vrchu Suchý. Padli jsme do trávy u vrcholové knížky a s chutí se napili již lehce zteplalého piva. Byl čas oběda a jelikož jsme si ho i zasloužili, začalo se kuchtit na liháčích. Po okolí sedící turisty dráždila tedy ve chvílích příštích vůně jatýrek na cibulce, trenčianských párků s fazolí a dalších pochutin – výrobků skvělých českých konzerváren. Půjčili jsme si od mladého slovenského páru mapu, abychom prostudovali další cestu a věděli co nás ještě čeká. Asi jsme to neměli dělat. Před námi byl ještě pořádný štrách cesty. Nezbylo tedy, než dopít pivko, pobalit a po historickém zápisu do vrcholové knihy (od nás - českých trampů) jsme se dali vzhůru dolů. Tak totiž začala krkolomná cesta po fatranském hřebeni. Klopýtali jsme další hodinu svahem po kamenité cestičce v kosodřevině a zlití potem obdivovali nádherné pohledy do všech stran. Hluboké propadáky střídalo strmé stoupání skalnatými kotáry (slovensky „strmé svahy“ – pozn.aut.), kdy i dvě ruce byly často málo a člověk se musel přidržovat skoro i zuby. Prošli jsme kolem skalnatého vrchu Stratonec (1512m.n.m) a sestoupili do sedla Priehyb (1462m.n.m.). Konečně jsme padli do trávy a mlčky funíc zdrceně hleděli na cestičku, která se nad námi vlnila až k vrcholu Malého Kriváně (1671m.n.m.). Osvěžili jsme se vodou z lahví a opět zaryli podrážky bot do vápencové cesty. Na vršek jsme se doškrábali bez batohů, které jsme nechali asi o sto metrů níž u rozcestníku. Na jihu se černala a rámusila bouřka. Po krátkém rozhovoru s již známou slovenskou dvojkou a symbolickém plivnutí na českou Sněžku jsme se tedy vrátili ke stále těžší bagáži. Jen s největším odporem jsme pokračovali ve stále náročnější, ale pořád krásné hřebenovce. Před tím jsme si při pití vody z pod Suchého všimli, že je plná jakéhosi kalu. Jinou jsme však neměli, takže jsme ji pili dál, s tím, že se maximálně pos…..(což se taky nakonec stalo, viz pokračování – pozn.aut.). Zase jsme šlapali po hřebínku, tentokrát však již s více klesající tendencí, což se nám rozhodně nezamlouvalo. Znamenalo to totiž, že budem muset opět ztracenou výšku nabrat. Že je to tak, nám potvrdil pohled z bezejmenného sedla. Kousek za ním jsme s ulehčením nabrali studenou a hlavně křišťálově čistou vodu z pramene. I přes toto osvěžení nás výstup do sedla Bublen (1535m.n.m.) stál mnoho dalších sil. A to ještě nebyl konec… Před námi se do výše 1709 metrů tyčil poslední postupový bod hřebenovky – Velký Kriváň. Tady už šel veškerý optimismus do háje. Jen s největším sebezapřením jsme vstali z trávy a jali se stoupat vzhůru. Krůčky byly čím dál kratší a odpočinkové „štandy“ čím dál častější. U rozcestníku pod vrcholem Velkého Kriváně jsme se ani nemuseli dohadovat a mlčky jsme s úlevou začali sestupovat k vrcholové stanici lanovky z doliny Vrátna. Bufet u lanovky byl zavřený a lanovka dolů nechutně drahá (110 sk za osobu + 50 sk za batoh!). Po krátkém rozhodování jsme odhlasovali pěší sestup po zelené – sjezdovkou kolmo dolů. V třetině nechutného a namáhavého sestupu prohlásil Pivoš : „Kdyby nohy mohly, tak nám pěkně nakopou prdel!!“ A měl pravdu. Klouby začínali dávat najevo nelibost i svalstvo bylo již dost zemdleno. Brzo se naše skupinka roztrhala – každý měl totiž svoje tempo a to byl základ úspěšného dosažení spodní stanice lanovky. Po hodině a čtvrt jsme se konečně mohli pohledem opřít o ceduli „Chata Vrátna 750m.n.m.“ Tam jsme také s ulehčením zapadli – hlad, únava i žízeň si žádali své. Pohodili jsme bagáž do kouta a vstoupili do poměrně slušného lokálu (koberec,vysoké židle atp.). Ještě jsme si ani nesedli a už se nás číšník podezřívavě ptal jestli budem jíst. Naše odpověď ho viditelně překvapila. Jednohlasně jsme totiž zabučeli: „Jo!“. Hned jsme si dali Zlatého Bažanta (prvotřídní slovenské pivo) za dvacku (na naše tedy za 14kč) a s chutí si prohlíželi bohatý i překvapivě levný jídelní lístek. Objednali jsme si každý podle svého gusta a nad pivkem rozebírali dnešní náročný den. Túra nebyla ani tak dlouhá, jako namáhavá svým převýšením i tím, že jsme na zádech táhli každý minimálně deset kilo (já osobně asi 17kg). Ušli jsme kolem 16 km, ovšem z převýšením celkem 1500 metrů a závěrečným sestupem z 1500m.n.m. do 750m.n.m.!!! Pomalu jsme se taky začali starat, kde strávíme další noc – nikde žádný hrad, či převis a únava našeho organismu převeliká. Po dobrém jídle jsme se odhodlali a optali se sympatické servírky na levný nocleh. A dobře jsme udělali! Doporučila nám jeden privát v nedaleké vsi Terchová. Tam nás po panáku Demenovky dovezl za čtvrt hoďky autobus. Doporučený privát jsme sice našli, ale byl bohužel obsazený. Zkoušeli jsme tedy štěstí po okolních domech. Prošli jsme celou čtvrť rodinných domků a stále bez úspěchu. Když už jsme se v šeru chtěli odebrat na faru, kde by se nad námi snad slitovali, všiml si nás jakýsi rom s lahváčem v ruce. „Sháňátě ubytovanie? Choďtě za mnů!“, zavelel a aniž by čekal až ho budem následovat, vydal se ostrým krokem k nedalekému domku. Úspěšně nám tam smluvil nocleh a tak jsme v půl deváté večer s úlevou shodili bágly na zem  ve čtyřlůžkovém pokoji a po seznámení se s dcerou paní majitelky a zaplacení 150 sk za os/noc se odebrali do nedaleké „knajpy“ na pivo. Vyhnala nás odtamtud až totální únava i hrozná obsluha v 11 v noci. Před půlnocí po vykoupání se jsme už uléhali do postelí. Jen Pivoš s Luckou nakonec skončili na podlaze – podařilo se jim totiž totálně rozložit jistě již hodně pamatující kanape. Ale i na jejich přistýlce se za chvilku ozývalo pochrupování. To však již nikdo z nás neslyšel. Druhý den expedice OKSNEVOLS pro nás skončil.

Ráno bylo šedivé a zamračené. Došli jsme si do obchůdku pro snídani a při jídle na terase našeho „bivaku“ se v počínajícím dešti rozhodovali co dál. Bolelo nás celé tělo a ani počasí nedávalo velké naděje na plánovaný odpočinkový výlet lanovkou (bez batohů!)na hřeben a zpět. Naše rozhodování dospělo k závěru až v lijáku v přístřešku v jedné z krčem – zůstaneme ubytováni zde, na oběd se svezeme do nedaleké Štefanové busem, odkud v případě příznivějšího počasí (Lucka tvrdila: „V jednu se to zlomí a přestane pršet!!“) podnikneme túru do Jánošíkových dier. Měli jsme štěstí a během půlhoďky už jsme byli o 4 km dál v kýžené horské vsi. Tam nás však štěstí opustilo. Kromě kiosku u autobusu jsme v příšerné průtrži nemohli najít schopnou hospodu. Až po hodině křižování okolím se nám zadařilo a my zapadli do restauračky chaty Pod Lampášom. No, měli tam sice jen lahváče a s obsluhou to taky lehce vázlo, ale byli jsme schováni před deštěm a po hodině čekání se i najedli (slabej průměr). Když jsme po 13 hodině vyšli, zdálo se, že Lucčina neustále otravná věta: „V jednu to přejde!“ se vyplňuje. Vyrazili jsme tedy po žluté značce do nitra okolních kopců. Hned za vesnicí se krutě rozpršelo a my po překonání malého sedýlka rádi zapadli pod turistický přístřešek na Podžiaru. Zde přítomná a v propagačních materiálech zmiňovaná koliba bohužel procházela vnitřní rekonstrukcí a byla zavřena. Tak jsme alespoň popíjeli mnou zakoupené pivo Kelt ze speciální lahve z porcelánovou zátkou a mazali karty. U Dudáčka jsme tak vydrželi další čtvrthodinku. Déšť však neustával, a tak jsme se rozhodli ve výletu pokračovat i tak. Odbočili jsme na modrou značku. Chvilku jsme šli podél divokého potoka, který však postupně začínal mít spád a tak jsme museli začít skákat po kamenech a došlo i na zdolávání umně zhotovených lávek. Došli jsme podél peřejí a vodopádků až na rozcestí se žlutou. Tam jsme sice nechtěli, ale protože tato boční rokle vypadala zajímavě, rozhodli jsme se jít kousek proti proudu potoka, který z ní dravým proudem vytékal. Dostali jsme se do úzké a hluboké skalnaté rokle. Zatímco já se s Pivošem obdivoval divoké scenérii, Kuku s Luckou hledali v okolí místečko, kde by mohli dát průchod náhle střevní příhodě (slovensky „hnačka“ – pozn.aut.). No prý nakonec strávili chvilky úlevy v podřepu jen kousek nad cestou a téměř vedle sebe („Normálně se na mě z cesty koukali lidi, to mi ale bylo úplně jedno:“ , komentovala to později Lucka). Tito dva opozdilci dohnali mě s Pivošem až na stupačkách v metr širokém a asi 50m vysokém kaňonu nad divokými a nevysokými vodopády. Byli jsme fascinováni, a tak jsme v těchto místech chvíli vydrželi a fotografovali. Úplně jsme při tom zapomněli na déšť a ten mezitím ustal. Další cesta po krátkém Pivošovo průzkumu už neměla smysl. Vrátili jsme se tedy zpět a po modré pokračovali lávkami postupně se rozšiřující roklinou. Cestou museli Kuku i Lucka opět do křovíčka. To už nám bylo jasné, že něco není v pořádku. Odskočil si i Pivoš, ale ten prohlásil, že u něj je to normální. Jen já byl zatím v klidu. Došli jsme až do osady u hlavní silnice a po pivu a kartičkách v místní občerstvovně jsme se dali po silnici do 3 km vzdálené Terchové. Kukačka s Luckou nám v závěru utekli – pospíchali na privát do kadibudek „vychc.. se prde..“,jak prohlásil Kuku. Já s Pivošem zjistil jak nám druhý den jede autobus do Žiliny, odkud jsme plánovali přesun do oblasti 150 km vzdáleného Slovenského Ráje. Ten večer jsme výjimečně nestrávili v krčmě. Kuku ho prosr… a Lucka ho dokonce probl…! Já a Pivoš jsme sice byli v pohodě, ale psí počasí sedlo i na nás, a tak jsme všichni ten večer záhy spali jako dudci. I když…. Kuku s Luckou ho opět prosr..

Ve čtvrtek ráno jsme se doplahočili na autobusovou zastávku a spolu s další spoustou lidí jsme čekali až přijede něco do Žiliny. Do rychlíku jsme se nedostali a tak nám nezbylo než se kodrcat do 20km vzdálené city hodinu nacpaným vehiklem, který řídil šílený a možná i ožralý řidič. Měli jsme štěstí a ve zdraví dojeli. Pivoš s Luckou si proměnili ještě nějaký peníze a u pokladny jsme koupili lístky do Popradu. Rychlík nás tam dovezl zamračenou krajinou za slabé dvě hodiny. Z Vysokých Tater jsme viděli jen zlomek – byli zahalené v mracích a jen občas vykoukl z jejich příkrovu ostrý štít jak přízračný stín. V Popradu jsme příliš dlouhou dobu nestrávili. Během hodiny a půl už jsme ukrajovali metry silnice k pomyslné hranici Slovenského Ráje. Po hoďce pochodu jsme procházeli Čingovem, jehož kemp jsme minuli téměř bez povšimnutí – to nebylo nic pro nás. Zato jsme obhlíželi opuštěné chaty a tipovali na které verandě se bude líp spát. Na velkém parkovišti jsme však byli zklamáni – místo očekávané restaurace se v rohu krčil karavan, co by občerstvení pro spěchající turisty. My nikam nespěchali, a tak jsme usedli na lavici ke stolu a uvažovali co dál. Ve tři hodiny, po tom co jsem chvilku uvažoval v lese v podřepu (ani mě se průjem nevyhnul) padlo konečné rozhodnutí. V půl čtvrté jsme vyrazili po široké pěšině podél peřejnatého Hornádu směr Kláštorská roklina, kde jsem si pamatoval jakési jeskyně ve skále vhodné k bivaku (snad). Na odbočce ke Kláštorisku nás však nahlodal starší turista lákavým popisem tam otevřené restaurace. Nechali jsme se zviklat a po chvilce již supěli do typického slovenského kotáru. Výstup to byl strašlivý a dlouhý. Mně navíc začal trápit průjem a tak jsem to mněl dvojnásob složité. Déle jsme si odpočinuli jen na vysoké vyhlídce, ze které jsme zhlíželi na okolní kopce, tolik podobné tomu, který jsme právě zdolali. Pod námi se v hloubce ztrácel hluboký,snad bezedný kaňon. Začalo poprchávat a já opět musel do hlubin lesa do podřepu. Zakrákorala vrána, zadul vítr (i ze mě) – i tak nás přivítal Slovenský Ráj. Po chvíli dalšího pochodu se nám otevřel nádherný pohled. Pod zle zamračeným nebem se před námi rozprostírala náhorní plošinka s pár chatami – Kláštorisko. V jednom z větších domů (ze dvou) jsme neomylně našli restauraci, kde nám však vyrazily dech neskutečné ceny. I pro nás bohaté Čechy bylo pivo za 35 sk a čaj či káva za 20 sk moc. I Pivoš si odmítl dát pivo(!!). Porozmýšleli jsme tedy u horkých nápojů za dvacku, pokecali ze slovenskými trampy a bez velkého rozmýšlení po třičtvrtěhodince sestupovali zpět k Hornádu – tentokrát do jiného střediska turistického ruchu. Po hoďce chůze z kopce jsme s úlevou usedli u stolu v Kolibě na Podlesku. Dali jsme gambáč za dvacku a mastili karty. Pivoš risknul pečeného buřta za 27 sk a prý mu moc chutnal. Po desáté, když už byl lokál takzvaně na ježka (židličky na stolech nohama nahoru), jsme útulnou místnost s neútulným personálem opustili. Plácli jsme se nedaleko na trávu a záhy usnuli.

Kolem třetí hodiny ranní mně probudily kapky deště. Přikryl jsem nás všechny velkou celtou od Hurona a pokoušel jsem se znovu usnout. Poprchávání se však proměnilo v déšť, a tak jsme v půl čtvrté narychlo sbalili a vydali se tmou v lijáku hledat nějaké přístřeší. Nakonec jsme si jen přebalili batohy u nějakých bývalých záchodků (protože Lucka má panický strach z pavouků a pavučin tam pod stříškou bylo požehnaně) a pak se usadili na lavice ke stolu u obchodu. Bylo pět ráno, když jsme začali snídat a v tom jsme pokračovali, zatímco se rozednívalo a déšť neustával, ale naopak zesiloval. V sedm jsme si v otevřeném obchůdku koupili pečivo a definitivně dosnídali. A v tom náhle přestalo pršet. Hodili jsme si batohy do recepce kempu (veliká ochota!) a vyrazili na poslední túru této expedice. Během dlouhého ranního čekání jsme se totiž rozhodli, že se domů vrátíme o den dřív – tedy zítra. Pomalu jsme zdolávali koryto Suché Belé – prý nejkrásnější tiesňavy (kaňon s potokem – pozn.aut. ) Slovenského Ráje. Ještě než jsme dorazili k prvnímu vodopádu začalo opět nechutně cedit. Nakonec jsme zdolávali žebříky a stupačky romantické soutěsky v nebývalém dešti. Sestup zpět byl však ještě horší. Propukla úplná průtrž mračen a tak místo abychom se vraceli po normální cestě, smekali jsme se vytvořenými koryty jimiž protékalo nebývalé množství vody a spolu s ní jsme se nakonec šťastně doklouzali zpět na Podlesok. Vzali jsme si batohy a pod již známým přístřeškem potravin se převlékli do suchých věcí – posledních, které jsme měli. Já zjistil, že za necelou hoďku nám z kilák vzdálené křižovatky jede bus do Popradu, a tak jsme v pláštěnkách započali nejdůležitější část každé expedice – návrat domů. Po chvíli pochodu déšť ustal a my jen kroutili hlavou nad vrtochy slovenského počasí – to jsme ještě netušili co čeká Čechy za pár dní (povodeň). Autobusem jsme se v pohodě dovezli na popradské nádraží (15km za třičtvrtě hodiny), na kterém jsme opět vyskočili do nechutného lijáku. Zaběhli jsme tedy do nádražní haly a zjišťovali kdy můžeme nejdřív odjet směr Czech Republic. Zakoupili jsme si jízdenky s místenkami do rychlíku Excelsior, který nám jel za dlouhé čtyři a půl hodiny a rozhodovali se co dál. Nakonec jsme si dali bagáž do úschovy a toulali se tam a zpátky halou – venku totiž došlo snad na potopu. Přeběhli jsme akorát do hospody z boku hotelu Evropa, čehož jsme vzápětí litovali. Pili jsme sice jedno z nejlevnějších piv za celý pobyt, ale to bylo tak hnusné, že jsme ve studeném lokále strávili nad jedním kouskem skoro hoďku. Kukačku ten mok dostal do takové rozšafné nálady, že rozhazoval peníze a průkazky po zemi – poctivé slovenské socky ho na to však upozornili, a tak nedošlo ke zruinování nejbohatšího člena expedice OKSNEVOLS. Zašli jsme si i na levné jídlo v patře nádražní haly, nakoupili suvenýry a jídlo na cestu(Pivoš cítil, že bude veliký hlad a zakoupil celých 11 obložených rohlíků!). Zkoušeli jsme si z Pivošem vydělat ještě nějaké peníze hrou na hudební nástroj – píšťalku, ale nic moc z toho nebylo (až na fotku). Pak už jsme se konečně dočkali vlaku a po šesté již uháněli pod nám již známými fatranskými kotáry. Ještě jsme fotili za jízdy roztrhaná oblaka nad zelenými hřbety opásanými bílým šatem mračen. Pak již zaduněl vlak na hranicích, pobral Ostravaky a ani jsme se nenadáli a nastalo loučení. Pivoš s Luci vyskočili na kolínský peron mezi komando policistů, kteří je hned poznali. „Á, Kostelec dorazil!!“ vítali své známé policajti připraveni na průjezd fotbalových fanoušků.

 Já s Kukačkou jsme dojeli až do Prahy (za mého neustálého odbíhání na WC), kde jsme počkali jen hoďku na vlak, který nás v sedm dovezl do Mladé Boleslavi. Tam nás přivítala Bobina s autem a skvělou zprávou, že neteče teplá voda. To ale nevadilo. Byli jsme rádi, že už jsme konečně doma, protože „Cílem každé výpravy a pouti jest návrat. Domova lesy – cíl nejdražší.“(Wang Wei)

 

K-O-N-E-C